ECLI:CZ:US:2016:3.US.1961.16.1
sp. zn. III. ÚS 1961/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České pojišťovny, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, sídlem nám. Kinských 76/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016 č. j. 21 Cdo 393/2016-113, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2015 č. j. 23 Co 209/2015-86 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. února 2015 č. j. 17 C 96/2014-44, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Ing. Antonína Pekárka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy, podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se v neposlední řadě rovněž domnívá, že napadenými rozhodnutími byl porušen princip právní jistoty a důvěra stěžovatelky v právo.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že obvodní soud rozsudkem ze dne 3. února 2015 č. j. 17 C 96/2014-44 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi - žalobci - částku 371 945,30 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastník domáhal na stěžovatelce zaplacení uvedené částky jako peněžitého vyrovnání z titulu sjednané konkurenční doložky. Stěžovatelka však s žalobou nesouhlasila, neboť konkurenční doložka podle jejího názoru v důsledku naplnění rozvazovací podmínky pozbyla účinnosti. Nalézací soud se však s tímto jejím hodnocením neztotožnil. Ve svém rozhodnutí v prvé řadě poukázal na to, že v pracovněprávních vztazích může účastník odstoupit od smlouvy jen, jestliže je to stanoveno v zákoně nebo dohodnuto mezi účastníky. Možnost zaměstnavatele i zaměstnance odstoupit od konkurenční doložky je proto třeba v konkurenční doložce výslovně sjednat, a to i s uvedením důvodu, pro který od ní lze odstoupit. Pokud stěžovatelka od konkurenční doložky odstoupila z důvodu, že jí nepovažovala dále za hospodářský výhodnou, pak takový důvod pro odstoupení od konkurenční doložky nebyl mezi účastníky sjednán a nelze jej proto podle nalézacího soudu akceptovat, neboť pracovněprávní předpisy neumožňují, aby zaměstnavatel od konkurenční doložky kdykoliv svévolně odstoupil v momentu, kdy je to pro něj z nějakého důvodu výhodné, aniž by navíc odstoupení bylo mezi účastníky předem dohodnuto. Opodstatněnou neshledal soud rovněž námitku stěžovatelky, že by se v posuzovaném případě měl zabývat důvody, pro které došlo k ukončení pracovního poměru žalobce, neboť tyto podle prvostupňového soudu nejsou rozhodující pro posouzení, zda došlo k platnému odstoupení od konkurenční doložky.
4. K odvolání stěžovatelky bylo prvostupňové rozhodnutí v záhlaví citovaným rozsudkem městského soudu potvrzeno. Podle odvolacího soudu nejsou důvody odstoupení od konkurenční doložky upraveny zákonem a v řízení bylo prokázáno, že možnost odstoupení od konkurenční doložky nebyla mezi účastníky sjednána. Právní jednání stěžovatelky (dopis zaslaný žalobci), kterým stěžovatelka chtěla dosáhnout zrušení uzavřené dohody tak není platným odstoupením od konkurenční doložky. Z obsahu dopisů totiž nevyplývá, že stěžovatelka dala žalobci souhlas s výkonem činnosti, která by měla mít vůči stěžovatelce soutěžní povahu. Už proto se stěžovatelka nemůže úspěšně dovolávat naplnění rozvazovací podmínky sjednané v konkurenční doložce. Z povahy věci vyplývá, že souhlas s takovou činností by mohla dát žalobci až po skončení pracovního poměru, nikoliv však za jeho trvání. Konkurenční doložka je synallagmatickým závazkem, kdy strany mají vzájemná práva a povinnosti. Pokud si tedy účastníci sjednali, že pozbude účinnosti a dala-li by stěžovatelka žalobci písemný souhlas k výkonu konkurenční činnosti, mohlo by k tomu dojít na základě vzájemné dohody po skončení pracovního poměru. Rozvazovací podmínka ale nemůže být naplněna před skončením pracovního poměru, protože právní jednání musí být nejen platné a závazné, ale také účinné a účinnost konkurenční doložky nastává až po skončení pracovního poměru. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud rovněž neshledal žalobou uplatněný nárok za rozporný s dobrými mravy. Za výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, který je v rozporu s dobrými mravy, se podle ustálené judikatury považuje jednání účastníka pracovněprávního vztahu, jehož úmyslem bylo způsobit jinému účastníku pracovněprávních vztahů újmu. Žalobce přitom podle odvolacího soudu po stěžovatelce požadoval plnění na základě platné konkurenční doložky v situaci, kdy povinnosti z ní pro něj vyplývající dodržoval. Proto jeho počínání nelze hodnotit jako rozporné s dobrými mravy. Skutečnosti nastalé za trvání pracovního poměru, tedy stěžovatelkou tvrzené porušení pracovněprávních povinností ze strany žalobce, nejsou pro posouzení nároku žalobce relevantní, neboť s konkurenční doložkou jako takovou vůbec nesouvisí. Žalobce nelze postihovat odepřením peněžitého vyrovnání za tvrzené porušení pracovněprávních povinností za trvání pracovního poměru odkazem na dobré mravy. Pokud žalobce skutečně porušoval své povinnosti (nikoliv však ty vyplývající z konkurenční doložky), bylo na stěžovatelce, aby věc řešila jinými zákonnými prostředky.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že za výkon práv v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníkovi újmu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V daném kontextu pak stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nedostatečně zohlednily rozpor nároku žalobce s dobrými mravy, když žalobce se vůči stěžovatelce opakovaně dopustil zcela nepřijatelného jednání v rozporu s jejími právem chráněnými zájmy (žalobce podle tvrzení stěžovatelky mimo jiné porušoval její vnitřní bezpečnostní politiku, umožnil třetí osobě přístup do interního systému stěžovatelky atp.). To vše se přitom událo ještě za trvání pracovního poměru žalobce u stěžovatelky. Rozhodnutí obecných soudů se tak podle stěžovatelky příčí obecnému pojímání spravedlnosti. Proto lze podle stěžovatelky rovněž dovodit, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou pro tento naznačený zásadní rozpor nepředvídatelná. Navíc se stěžovatelka domnívá, že žalobce svým jednáním nesleduje cíl aprobovaný právní normou, nýbrž - jak zmiňuje sám Nejvyšší soud - je veden úmyslem způsobit stěžovatelce újmu.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. V prvé řadě je nutno poznamenat, že v podstatě jediným stížnostním argumentem stěžovatelky je tvrzená nemravnost žalobcem uplatňovaného nároku. Jak ale vyplývá ze shora uvedené rekapitulace, soudy náležitě vysvětlily, proč se v dané věci korektiv dobrých mravů neuplatní. Stěžovatelka přitom žádné relevantní argumenty, natožpak ústavněprávního charakteru, které by zpochybňovaly odůvodnění napadených rozhodnutí, nenabízí.
11. I v ústavní stížnosti pak stěžovatelka tvrdí, že žalobce za trvání pracovního poměru porušoval své povinnosti zaměstnance. Nekonkretizuje ale, zda své povinnosti porušoval i po skončení pracovního poměru, byť právě to je pro posouzení nároku žalobce plynoucího z konkurenční doložky rozhodující. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl závěr obecných soudů (proti kterému se ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti nevymezuje), že v dopise, v němž stěžovatelka žalobci oznamuje, že podle konkurenční doložky nebude plnit, jako důvod tohoto svého rozhodnutí uvádí ekonomickou nevýhodnost doložky. S ohledem na stížnostní argumentaci by však bylo lze očekávat, že stěžovatelka svoje rozhodnutí podle konkurenční doložky neplnit bude již v tomto dopise zdůvodňovat jinak.
12. Navíc - jak poznamenal i odvolací soud - pokud žalobce skutečně porušoval své povinnosti již za trvání pracovního poměru, mohla se stěžovatelka vůči tomuto jednání žalobce bránit. Nic takového (tedy například ani okolnosti či důvody, proč tak nečinila) opět stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nespecifikuje. Naopak lze přisvědčit obecným soudům v tom, že postoj stěžovatelky směřoval k nastolení nerovnováhy, neboť stěžovatelka sice nechtěla podle doložky plnit, ale na druhou stranu nenavrhovala změnu ujednání v tom směru, aby ani žalobce nebyl konkurenční doložkou vázán.
13. Není konečně přiléhavým tvrzení stěžovatelky, že žalobce žalobou nesledoval cíl aprobovaný právní normou, ale byl veden snahou způsobit stěžovatelce újmu. Nic takového totiž stěžovatelka v ústavní stížnosti nedokládá. Žalobce se žalobou domáhal dohodnutého plnění. Stěžovatelka přitom nevysvětluje, v čem by jí dodržení podmínek konkurenční doložky mělo způsobit újmu (k takové situaci by přitom došlo například tehdy, pokud by se dohodnuté plnění pro stěžovatelku objektivně stalo neúnosné a žalobce by se jej domáhal právě proto, aby tímto způsobem stěžovatelce uškodil; žádná taková souvislost ale v ústavní stížnosti naznačena není).
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelce ústavním pořádkem.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu