ECLI:CZ:US:2016:3.US.2113.16.1
sp. zn. III. ÚS 2113/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Juraje Krupy, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2016 č. j. 30 Cdo 4831/2015-76, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2015 č. j. 17 Co 203/2015-65 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2016 č. j. 17 Co 203/2015-80, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny a na odškodnění, resp. zadostiučinění podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy (to vzhledem k výroku II stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 [ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.)].
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo vedlejší účastnici uloženo z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být stěžovateli způsobena nezákonným vězněním od 27. 11. 1958 do 10. 5. 1960, zaplatit stěžovateli 265 500 Kč, co do částky 265 500 Kč byla stěžovatelova žaloba zamítnuta, přičemž vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 8 228 Kč.
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ve spojení s napadeným opravným usnesením rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I tak, že se žaloba na zaplacení 265 500 Kč zamítá, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud odmítl námitku vedlejší účastnice, že daný nárok je promlčen, s tím, že nutno postupovat podle ustanovení §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1122/2014 konstatoval, že nárok na satisfakci existuje pouze v etické rovině, a pokud vedlejší účastnice vyjádřila stěžovateli svou výslovnou omluvu, šlo s ohledem na časový odstup od doby, kdy ke vzniku újmy došlo, za satisfakci dostačující.
4. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 jako nepřípustné (jistě ve smyslu §237 téhož zákona) shora označeným usnesením odmítl. V odůvodnění nepřijal stěžovatelovu argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž - odvolávaje se na usnesení ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 840/15 - poukázal na odlišnost věci řešené zmíněným nálezem a jím posuzovaného případu. Současně dovolací soud uvedl, že promlčení nelze posuzovat podle §101 občanského zákoníku, jak učinil městský soud, ale podle §32 odst. 3 ve spojení s §35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jak má plynout z ustálené judikatury (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015 sp. zn. 30 Cdo 377/2015), načež uzavřel, že v době podání žaloby již promlčecí lhůta uplynula.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jádrem sporu je interpretace výroku II výše uvedeného stanoviska Ústavního soudu. Nejvyšší soud má totiž za to, že se vztahuje jen na případy, kdy byla v minulosti náhrada nemateriální újmy vyplacena, podle stěžovatele se však vztahuje na všechny případy, kdy žaloba byla podána před jeho zveřejněním. V této souvislosti stěžovatel upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 1856/13 (N 233/75 SbNU 597) ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. 13 Co 395/2015-197, nález ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2183/13 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 20. 4. 2016 č. j. 13 Co 67/2016-106, nález ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3451/13 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 16. 6. 2015 č. j. 16 Co 199/2015-112 a nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 856/15 s tím, že pouhé konstatování porušení jeho práv soudem v případě nezákonného vězení je, jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15, "méně než zdánlivé", a vyslovil přesvědčení, že má na přiměřenou finanční kompenzaci nárok.
6. Pokud se Nejvyšší soud "nad rámec" svého rozhodnutí vyjádřil k otázce promlčení, stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti přípis ze dne 1. 7. 2015 (obsahující "návrh na sjednocující stanovisko - promlčecí lhůta v případě náhrady nemateriální újmy") a také odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 a nález sp. zn. IV. ÚS 856/15, kde měla být otázka promlčecí lhůty komentována.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Jádrem ústavní stížnosti je námitka, že stěžovateli náleží za újmu způsobenou mu nezákonným uvězněním (především) finanční zadostiučinění. Jak plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, uvedený soud se ztotožnil s názorem městského soudu, že v případech, jako je případ stěžovatele, nelze zadostiučinění ve formě finančního plnění (vůbec) poskytnout. Současně (ovšem) konstatoval, že došlo k promlčení případného nároku. Z toho plyne, že i kdyby se Ústavní soud názorem městského a Nejvyššího soudu stran formy satisfakce neztotožnil, musel by si položit otázku, jaký by měl smysl jeho případný kasační zásah, pokud by stejně - s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu - již byl stěžovatelem uplatňovaný nárok promlčen.
10. Z tohoto důvodu Ústavní soud zkoumal, zda právní názor Nejvyššího soudu, dle něhož je třeba otázku promlčení posuzovat podle §32 odst. 3 a §35 zákona č. 82/1998 Sb., může z hlediska ústavnosti obstát, a dospěl s přihlédnutím ke své rozhodovací praxi v této otázce ke kladnému závěru. K této problematice se totiž opakovaně vyjádřil (viz usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 737/15, ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2762/15 či ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2763/15), a pokud stěžovatel poukázal na svůj přípis, na ten už reagoval Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 16/16 (viz také usnesení ze dne 7. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 3758/15, ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1447/16); k poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 se předtím vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2763/15, a zmínil-li stěžovatel nález sp. zn. IV. ÚS 856/15, nutno uvést, že zde otázka promlčení řešena nebyla.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu