ECLI:CZ:US:2016:2.US.16.16.1
sp. zn. II. ÚS 16/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jána Marcinčáka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2013, č. j. 10 C 124/2012-37, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, č. j. 25 Co 320/2013-52, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 30 Cdo 1690/2014-64, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jím podaná žaloba o zaplacení částky 350.000 Kč. Uvedenou částku stěžovatel požadoval jako přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou neoprávněným omezením osobní svobody na základě rozhodnutí Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 12. 1957, č. j. 2 T 385/58-33, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 4 Tz 5/2010. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 1 Rt 5/2010, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 15. 7. 2010, pak bylo rozhodnuto, že stěžovatel je účasten soudní rehabilitace podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele z důvodu promlčení jím požadovaného nároku ve smyslu ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Soud uvedl, že stěžovatel se o vzniklé nemajetkové újmě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl dne 30. 3. 2010, kdy Nejvyšší soud zrušil dřívější odsuzující rozsudek, přičemž šestiměsíční promlčecí doba by podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplynula dne 30. 9. 2010 (ustanovení §122 odst. 2 občanského zákoníku). Zároveň soud dodal, že běh promlčecí doby neběžel ve smyslu ustanovení §35 zákona č. 82/1998 Sb. ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců (v této věci trvalo předběžné projednání od 1. 9. 2010 do 3. 1. 2011, tj. 125 dní), a proto promlčecí doba uplynula teprve dne 3. 2. 2011. Závěrem soud k námitkám stěžovatele dodal, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby není spojen s tím, kdy se žalobce dozví, že může být eventuálně se svým nárokem úspěšný u soudu, nýbrž odvíjí se od okamžiku, kdy se dozví, že mu škoda vznikla (to se stěžovatel dozvěděl již v době výkonu trestu odnětí svobody, neboť již v té době mu nemajetková újma musela vznikat) a kdo za ni odpovídá (to se žalobce dozvěděl nejpozději okamžikem zrušení odsuzujícího rozsudku, na základě kterého byl omezen na osobní svobodě), přičemž není důležité, aby znal právní posouzení dané věci. Jelikož tedy stěžovatel získal vědomost o rozhodných skutečnostech nejpozději dne 30. 8. 2010, kdy vyzval vedlejšího účastníka k zaplacení nemajetkové újmy ve výši 350.000 Kč [přičemž svůj nárok i správně právně podřadil pod čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], šestiměsíční lhůta, včetně přerušení jejího běhu po 125 dní, uplynula dne 4. 7. 2011, tj. před podáním žaloby dne 21. 6. 2012.
3. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudek soudu I. stupně nyní napadeným rozhodnutím potvrdil. Městský soud nejprve uvedl, že si je vědom rozdílných právních závěrů Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3438/11 či II. ÚS 4877/12) a Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3349/2012, 30 Cdo 1770/2012, 31 Cdo 619/2011 nebo 30 Cdo 417/2013), zároveň se však přiklonil k závěrům přijatých Nejvyšším soudem, který je ze zákona povolán ke sjednocování judikatury obecných soudů [ustanovení §14 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Dle těchto závěrů nelze nárok stěžovatele (a nároky obdobné) posoudit podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť újma stěžovatelovi vznikla ještě předtím, než se Úmluva stala závaznou pro Českou republiku. Proto městský soud uzavřel, že se Úmluva nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992 z důvodu nepřípustné retroaktivity a též z důvodu, že nemajetková újma vzniká výkonem vazby či trestu odnětí svobody a nikoliv vydáním zprošťujícího rozsudku. S ohledem na uvedené se pak odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval posuzováním správnosti námitky promlčení a potvrdil napadený zamítavý rozsudek jako věcně správný.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že došlo k promlčení nároku stěžovatele. V odůvodnění soud poukázal na sjednocující stanovisko Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (dále jen "sjednocující stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14"), dle něhož je rozhodným okamžikem pro vznik nároku stěžovatele okamžik zproštění obžaloby, resp. vydání rozhodnutí o úplné rehabilitaci. Nejvyšší soud proto vycházel z právní úpravy promlčení účinné ke dni zastavení trestního stíhání obviněného, přičemž šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. začala v případě stěžovatele běžet nejpozději dne 30. 3. 2010, kdy byl vyhlášen a nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2010, ve kterém bylo konstatováno porušení zákona a byl zrušen pravomocný trestní rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně a rovněž bylo zastaveno trestní stíhání žalobce. V době podání žaloby dne 21. 6. 2012 byl tedy nárok stěžovatele již promlčen. Zároveň dovolací soud dodal, že vzhledem k této skutečnosti nemohlo žalobci vzniknout ani žádné legitimní očekávání ve smyslu sjednocujícího stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14. Nejvyšší soud pak uzavřel, že byť odvolací soud zamítl žalobu stěžovatele na základě nedůvodnosti žaloby a nikoliv z důvodu promlčení, tak ani případná změna odvolacího rozhodnutí by nemohla stěžovateli přivodit příznivější výsledek, a proto podané dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl.
5. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na rovné zacházení plynoucí z čl. 1 Listiny a nerespektovala ani čl. 5 odst. 5 Úmluvy; dále se stěžovatel dovolává též porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že soudy na jeho případ (ve vztahu k běhu promlčecí lhůty) aplikovaly ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ačkoliv tuto aplikaci výslovně vylučuje ustanovení §36 citovaného zákona, neboť k nezákonným rozhodnutím a k nezákonnému stavu došlo před 15. 5. 1998, tj. přede dnem účinnosti tohoto zákona. Dále stěžovatel připomíná, že v minulosti byla vydána v obdobných věcech řada nálezů Ústavního soudu, které nárok na náhradu nemateriální újmy uznávaly, aniž by považovaly za překážku šestiměsíční promlčecí lhůtu podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Takto dle stěžovatele dochází k nerovnosti osob ve shodném právním postavení, když u někoho se počítá lhůta šestiměsíční a u někoho tříletá (proto též stěžovatel navrhl, aby rozhodující senát předložil věc plénu Ústavního soudu k přijetí sjednocujícího stanoviska). Závěrem pak stěžovatel rozporuje právní závěry odvolacího soudu vyřčené v nyní napadeném rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podstatou nyní projednávané věci je otázka přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným omezením osobní svobody stěžovatele, a to především s ohledem na běh promlčecí lhůty tohoto nároku.
9. Ústavní soud musí s ohledem na okolnosti nyní projednávané věci nejprve připomenout závěry uvedené ve sjednocujícím stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, v němž dospěl k závěru, že nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen, teprve poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992), kdy okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní. Zároveň se Ústavní soud zabýval intertemporálními účinky tohoto judikatorního odklonu a tím, zda z pouhé nemožnosti postupu podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy též nutně plyne, že dříve uplatněným nárokům na náhradu nemateriální újmy nelze vyhovět. Ve vztahu k retrospektivním účinkům přitom vyšel z toho, že se v daných případech jedná o čistě vertikální vztah mezi státem a žadatelem o odškodnění za nemajetkovou újmu, kdy proto použitím (byť i nesprávného) právního názoru nemůže dojít k poškození právní sféry jiných osob. Rovněž dodal, že je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud rozhoduje za situace, kdy v několika jiných a právně srovnatelných případech již bylo navrhovatelům vyhověno. Proto uzavřel, že učinit za této situace judikatorní odklon v neprospěch několika navrhovatelů (čistá prospektivita), v jejichž případě zatím ještě vyhověno nebylo, by bylo zjevně nespravedlivé a vytvářela by se tím další nerovnost a křivda, a to i v rámci této skupiny osob, které se nacházely v principiálně srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých práv, nicméně jen některé z nich měly to "štěstí", že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem. Jinak řečeno, Ústavní soud prvým výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy uplatňovaný některými senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jiným osobám v obdobné situaci (srov. též nález sp. zn. II. ÚS 2196/13 ze dne 1. 12. 2015; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz).
10. S ohledem na výše uvedené tedy musí Ústavní soud dát za pravdu soudu I. stupně a dovolacímu soudu a naopak odmítnout závěry odvolacího soudu, že v případě stěžovatele nepřipadá aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy do úvahy. Žaloba stěžovatele totiž byla podána ještě v době před vydáním sjednocujícího stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, a proto se na případ stěžovatele uplatní dosavadní závěry vyřčené v judikatuře Ústavního soudu, včetně těch, jež se týkají přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy (viz výrok II. citovaného stanoviska).
11. S ohledem na skutečnost, že soud I. stupně i dovolací soud shledaly důvod pro zamítnutí žaloby stěžovatele v odlišné okolnosti, však nepřikládal Ústavní soud chybným závěrům odvolacího soudu stěžejní význam (podobně jako dovolací soud), nýbrž soustředil se v dalším na posouzení té okolnosti, která byla důvodem pro zamítnutí žaloby ze strany obvodního (a potažmo dovolacího) soudu, tj. na posouzení běhu promlčecí lhůty v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy osob nezákonně omezených na osobní svobodě předchozím nedemokratickým režimem.
12. V tomto směru však musí Ústavní soud námitky stěžovatele, že počítání promlčecí lhůty dle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. vylučuje ustanovení §36 citovaného zákona, odmítnout. Ústavní soud především poukazuje na svoji předchozí judikaturu, v níž se zabýval totožnými námitkami, mj. u stěžovatelů zastoupených týmž advokátem jako nynější stěžovatel, avšak neshledal je důvodnými (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 737/15 ze dne 28. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2762/15 ze dne 1. 10. 2015 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2763/15 ze dne 22. 10. 2015). V těchto rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že pro posouzení běhu promlčecí lhůty ve věcech přiznání náhrady za nemajetkovou újmu není možno vyjít ze zákona o soudní rehabilitaci, neboť zde stanovená tříletá promlčecí lhůta dopadá toliko na nároky podle tohoto zákona, tedy jedná se o nároky na odškodnění za ztrátu na výdělku, za škodu na zdraví, za náhradu nákladů trestního řízení, za náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení a za náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření; a dále na nároky v oblasti důchodového zabezpečení a nároky dědiců.
13. Jelikož se v případě zákona o soudní rehabilitaci jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno, obzvláště pokud je primárním účelem tohoto zákona snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 533/03 ze dne 19. 8. 2004). Ve stěžovatelově případě ovšem nejde o žádný z výše zmíněných nároků podle zákona o soudní rehabilitaci a jediným vnitrostátním předpisem, o nějž lze jím nárokované přiměřené zadostiučinění opřít, je zákon č. 82/1998 Sb., který stanoví šestiměsíční promlčecí lhůtu, přičemž v citovaných rozhodnutích Ústavní soud nikterak neshledal aplikaci dotčené promlčecí lhůty rozpornou.
14. Ústavní soud rovněž poznamenává, že nelze souhlasit se stěžovatelem, že by Ústavní soud ve své předchozí judikatuře výslovně aproboval možnost prominutí šestiměsíční promlčecí lhůty dle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích řešil Ústavní soud jiné právní otázky. Takto se ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 85/04, sp. zn. IV. ÚS 662/12, sp. zn. IV. ÚS 500/13, sp. zn. IV. ÚS 644/13, sp. zn. IV. ÚS 2265/13 a sp. zn. III. ÚS 1856/13 zabýval primárně otázkou přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, zda k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992. V dalších stěžovatelem zmiňovaných kauzách se vedle aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy Ústavní soud zaobíral dopady stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (sp. zn. IV. ÚS 2183/13, sp. zn. III. ÚS 2012/13, sp. zn. I. ÚS 3451/13, sp. zn. I. ÚS 819/15 a sp. zn. I. ÚS 723/15) a tím, že nárok na odškodnění (jakož i na případnou nemateriální újmu) se odvíjí až od účasti osoby na rehabilitaci, neboť teprve od tohoto okamžiku může dotčená osoba požadovat odškodnění (viz sp. zn. II. ÚS 4877/12). Ve věci sp. zn. IV. ÚS 428/05 dále Ústavní soud posuzoval otázku omezení souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny, nezákonným trestním stíháním, ve věci sp. zn. IV. ÚS 696/06 hodnotil nezbytnost aplikace právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb., ve znění před novelou zákonem č. 160/2006 Sb., s přihlédnutím k ústavním principům zakotveným v Listině, a ve věci sp. zn. IV. ÚS 3439/11 Ústavní soud řešil, zda v případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, vzniklého již za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a ustanovení §31a a §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., bez ohledu na to, že k samotnému vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě a trestu a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před účinností tohoto zákona. Ve věci sp. zn. I. ÚS 3438/11 se pak sice Ústavní soud vedle přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy dotkl i otázky promlčení dotčených nároků, avšak pouze v tom směru, zda se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí podle §106 odst. 1 občanského zákoníku za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, anebo podle §106 odst. 2 ve lhůtě deseti let s tím, že i zákon o odpovědnosti za škodu má stanovený korektiv v podobě promlčení (viz k tomuto nálezu též výše).
15. Vzhledem k tomu, že se nyní rozhodující II. senát se závěry I. a III. senátu (viz shora citovaná usnesení sp. zn. I. ÚS 737/15, sp. zn. III. ÚS 2762/15 a sp. zn. III. ÚS 2763/15) plně ztotožnil, neshledal důvod ani pro stěžovatelem navrhovaný postup dle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu. Jestliže totiž již dříve dva odlišné senáty vyjádřily totožný právní názor, který akceptoval jako správný též nyní rozhodující senát, jevilo by se předložení dotčené otázky k posouzení plénu Ústavního soudu jako nadbytečné a zjevně neúčelné. Navíc v případě stěžovatele nebyla splněna ani základní podmínka pro předložení věci k posouzení plénu Ústavního soudu, tj. odchylný právní názor nyní rozhodujícího senátu od právního názoru dříve vysloveného v nálezu jakožto specifické formě rozhodnutí Ústavního soudu.
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
17. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu