ECLI:CZ:US:2016:3.US.2125.16.1
sp. zn. III. ÚS 2125/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti 601, s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2016 č. j. 18 Co 104/2016-111, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti LPX Investment B. V., sídlem Herengracht 500, Amsterdam, Nizozemské království, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 11. 12. 2015 č. j. 12 C 196/2015-40 uložil k návrhu stěžovatelky (žalobkyně) vedlejší účastnici (žalované) zdržet se nakládání s podílem ve společnosti SISAL, s. r. o., a to v jeho 100 % části, která odpovídá vkladu do základního kapitálu společnosti ve výši 120 000 Kč, zejména zdržet se zcizení podílu či jeho části, zatížení právem třetí osoby, jakož i jednání směřujícího k převodu či zatížení předmětného podílu (výrok I.). Dále zamítl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, kterým by byla samotné společnosti SISAL, s. r. o., uložena povinnost zdržet se nakládání s konkretizovanou nemovitou věcí (výrok II.).
3. K odvoláním stěžovatelky a vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu zrušil, a řízení o návrhu na vydání předběžného opatření zastavil.
4. Městský soud s poukazem na obsah spisu obvodního soudu sp. zn. 33 Nc 2379/2015 (respektive usnesení obvodního soudu ze dne 24. 9. 2015 č. j. 33 Nc 2379/2015-26 a vlastní usnesení ze dne 20. 11. 2015 č. j. 95 Co 262/2015-52) konstatoval, že mezi týmiž účastníky (stěžovatelkou jako žalobkyní a vedlejší účastnicí coby žalovanou) o obsahově totožném návrhu stěžovatelky již rozhodl tak, že návrh zamítl, a to s vysvětlením, že neosvědčila nárok na zprostředkovatelskou odměnu, ani své tvrzení o nedobytnosti pohledávky. V pořadí druhý návrh na vydání předběžného opatření se podle odvolacího soudu zakládá na stěžovatelkou totožně vylíčeném skutkovém stavu. Jeho relevantní změnu nepředstavuje ani její odkaz na existenci dalšího majetku vedlejší účastnice, jmenovitě podíl ve společnosti Alena, s. r. o., neboť odpovídající skutečnosti byly soudům známy již v předchozím řízení, a to z obchodního rejstříku. Odlišný závěr, konstatoval dále odvolací soud, by v rozporu s obecnými zásadami občanského soudního řízení zvýhodňoval navrhovatele, kteří v předchozím návrhu na vydání předběžného opatření nepravdivě vylíčili rozhodné okolnosti, a tedy institut předběžného opatření zneužili. Městský soud uzavřel, že s ohledem na závaznost pravomocného výroku soudního rozhodnutí (svého usnesení ze dne 20. 11. 2015 č. j. 95 Co 262/2015-52) a jeho nezměnitelnost nelze o předmětném návrhu stěžovatelky meritorně rozhodnout, neboť tomu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se závěry městského soudu nesouhlasí a v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popisuje okolnosti daného případu. Uvádí, že vedlejší účastnice je zahraniční právnickou osobou se sídlem v Nizozemském království, přičemž ji ovládá pan Lucian Pinelli, trvale žijící v České republice. Vedlejší účastnice je zároveň jediným společníkem společnosti SISAL, s. r. o., vlastnící coby "podstatný majetek" nemovitou věc, jejíž součástí je konkretizovaná stavba. Předmět podnikání SISAL, s. r. o., představuje výlučně pronájem nemovitostí bez poskytování jiných než základních služeb. Dále je vedlejší účastnice jediným společníkem společnosti Alena, s. r. o. Veškerý známý majetek vedlejší účastnice, upozorňuje stěžovatelka, však zatěžují zástavní práva.
6. Podle stěžovatelky reprezentují nemovitá věc a podíl v SISAL, s. r. o., prakticky stejnou majetkovou hodnotu, byť právní režim nabytí obou z nich je rozdílný. Mezi stěžovatelkou, jakožto zprostředkovatelem, SISAL, s. r. o., panem Lucianem Pinellim a posléze (ve znění dodatků) vedlejší účastnicí, jakož i dalšími osobami, byla uzavřena smlouva o zprostředkování ze dne 6. 10. 2014, ve znění dodatku č. 1 ze dne 13. 2. 2015 a dodatku č. 2 ze dne 30. 4. 2015, a to za účelem zprostředkování převodu podílu (slovy stěžovatelky, "zahrnujícím" nemovitou věc) na společnost JAMES DEAN CO s. r. o., případně na jinou osobu splňující dohodnutá kritéria. Za zprostředkovatelskou činnost byla vedlejší účastnice povinna uhradit stěžovatelce dojednanou provizi. Vedlejší účastnice podle tvrzení stěžovatelky ale uzavření zprostředkovávané smlouvy úmyslně zmařila (srov. §549 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník"), aby podíl ve společnosti prodala jiným potenciálním zájemcům a nemusela stěžovatelce hradit sjednanou provizi. Stěžovatelka dovozuje, že jí tak vzniklo právo na úhradu provize. Jelikož stěžovatelka zjistila, že přes existenci shora popsané pohledávky vedlejší účastnice (a to i prostřednictvím společnosti SISAL, s. r. o.) nadále pokračuje v inzerci nabídky prodeje předmětné nemovité věci, či v krocích směřujících k prodeji podílu, a to s využitím služeb specifikované realitní kanceláře, navrhla vydání daného předběžného opatření. Zároveň podala žalobu ve věci samé, jíž se vůči vedlejší účastnici domáhá úhrady své pohledávky ve specifikované výši.
7. Stěžovatelka vytýká, že městský soud se dopustil odepření spravedlnosti nesprávným posouzením překážky věci rozhodnuté, jelikož svůj v pořadí druhý návrh na vydání předběžného opatření založila na nových skutečnostech (existenci dalšího majetku vedlejší účastnice, tj. podílu ve společnosti Alena, s. r. o., která vlastní specifikované nemovité věci). Městský soud její předchozí návrh usnesením ze dne 20. 11. 2015 č. j. 95 Co 262/2015-52 zamítl pro neosvědčení konkrétní skutečnosti (splnění odkládací podmínky podle §549 odst. 2 občanského zákoníku), a tedy - podle stěžovatelčiny interpretace - pouze s účinky "pro tentokrát", což umožňuje, aby předmětnou skutečnost stěžovatelka odůvodnila a doložila lépe; zamítnutí návrhu pouze "pro tentokrát" se přitom s překážkou věci rozhodnuté nespojuje.
8. Odvolací soud nedůvodným zastavením řízení o návrhu na vydání předběžného opatření stěžovatelce v dané věci fakticky odňal právo na soudní ochranu, neboť - vzhledem k připravovaným majetkovým dispozicím - bez vydání dotčených předběžných opatření bude meritorní rozhodnutí pro ni postrádat reálný význam. Městský soud se přitom věcí zabýval zjevně nedůsledně a povšechně.
9. Závěrem stěžovatelka dovozuje, že usnesení městského soudu postrádá oporu v obsahu spisu, s její argumentací se nevypořádalo a vyznačuje se nepřezkoumatelností. Městský soud zejména nevysvětlil, z jakých důvodů existence majetku zatíženého zástavním právem vyvrací obavu z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí a nepředstavuje novou skutečnost. Stěžovatelka též postrádá vymezení důvodů, pro které městský soud neuznal, že osvědčila konkrétní skutečnosti vztahující se k nárokům na náhradu škody, respektive k aplikovatelnosti §549 odst. 2 občanského zákoníku.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že soud nenařídil v její věci předběžné opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy rovněž hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny procesní podmínky pro jeho vydání, je především věcí soudů.
13. Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Není proto povolán k přezkumu aplikace tzv. podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
14. Sluší se v obecné rovině předeslat, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod, jakkoli práva a povinnosti mohou upravovat pouze dočasně (zatímně), přičemž navíc není vyloučeno v průběhu řízení před soudy dosáhnout k návrhu dotčených účastníků jejich zrušení či změny. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností.
15. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nikterak nepřísluší přehodnocovat názor soudů stran procesních podmínek pro vydání předběžného opatření, respektive důvodnosti předmětného návrhu, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, tj. v daném případě rozhodnutí o zastavení řízení mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [srov. např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) a ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379)]. Proto Ústavní soud zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)].
16. Stěžovatelka polemizuje se způsobem, jakým městský soud posoudil otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté [§159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
17. Vycházeje z výše vymezených úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu městského soudu při vydání jeho rozhodnutí. Městský soud se nezpronevěřil ustálenému judikaturnímu, resp. doktrinárnímu výkladu překážky věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), jež navazuje na zásadu ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž).
18. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že i při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je třeba zohlednit ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. (srov. §83 téhož zákona), z něhož plyne, že je-li návrhem uplatňován tentýž nárok, brání opětovnému rozhodování o něm překážka věci rozhodnuté (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. usnesení ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 32 Odo 712/2004, usnesení ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 29 Odo 762/2004, usnesení ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 29 Cdo 841/2007, usnesení ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. 26 Cdo 2269/2008, usnesení ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 28 Cdo 800/2011, usnesení ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4537/2011 a usnesení ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 23 Cdo 274/2012).
19. Není tudíž pochyb, že překážka věci pravomocně rozsouzené platí i pro řízení o návrhu na předběžné opatření. Ústavní soud proto neshledal ústavněprávní diskrepanci v závěru městského soudu, který překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) identifikoval též v rovině rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření.
20. Stojí za připomenutí, že stěžovatelka usnesení ze dne 20. 11. 2015 č. j. 95 Co 262/2015-52, jímž městský soud změnil usnesení obvodního soudu ze dne 24. 9. 2015 č. j. 33 Nc 2379/2015-26 tak, že předběžné opatření se nenařizuje, napadla ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 26. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 223/16 jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Dlužno zaznamenat, že Ústavní soud v tomto usnesení neavizoval, že napadené usnesení městského soudu má účinky - slovy stěžovatelky - pouze "pro tentokrát".
21. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalované a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když nejde o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde rovněž tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněném pod č. 84/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
23. Z porovnání obsahu návrhů na nařízení předběžného opatření je nepochybné, že v obou případech stěžovatelka uplatnila návrhy proti vedlejší účastnici (z čehož vyplývá totožnost osob) se vznesením shodných tvrzení (s výjimkou odkazu na podíl ve společnosti Alena, s. r. o., a rozšíření argumentace stran splnění odkládací podmínky podle §549 odst. 2 občanského zákoníku), tj. jde o shodný základ procesního nároku. Obě podání obsahovala stejné návrhy toho, jak má soud ve vztahu k vedlejší účastnici rozhodnout (identický předmět procesního nároku, resp. žalobní petit). Jde tedy o totožnou věc.
24. Nedošlo ani k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť povinností soudu je kdykoliv za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (srov. §103, §104, §211 o. s. ř.). Ustanovením §219a o. s. ř. ve spojení s ustanovením §221 o. s. ř. je pak odvolacímu soudu uloženo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, jestliže jsou zde takové vady řízení, že řízení nemělo vůbec proběhnout pro nedostatek podmínky řízení, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, a řízení zastavit. Za daných okolností byl tedy postup městského soudu v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu.
25. Další výhrady stěžovatelky, týkající se splnění hmotněprávních podmínek pro nařízení předběžného opatření, pak je třeba považovat za bezpředmětné, neboť nesměřují k právní úvaze, na níž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že v dané věci nejsou dány procesní podmínky pro rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, pak ani není důvodu se zabývat tím, zda byly naplněny věcné předpoklady pro nařízení předběžného opatření.
26. Dlužno připomenout, že Ústavní soud usnesením ze dne 26. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 223/16 (srov. výše) zdůraznil, že soudní ochrana musí být poskytnuta jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči němuž má takové opatření směřovat. Ústavní soud neshledal, že by v dané věci postupoval soud svévolně či nepředvídatelně, jestliže akceptoval argumentaci vedlejší účastnice, která návrhu na vydání předběžného opatření oponovala výtkou, že svým jednáním neporušila smlouvu, uzavření kupní smlouvy týkající se podílu či nemovité věci nezmařila, resp. ani neoddalovala. Své výhrady vedlejší účastnice odůvodnila konstatováními, že podmínky smlouvy nebyly schopny plnit osoby, které jednaly za stěžovatelku, protože nebyly schopny zajistit financování a tedy i odkup podílu či nemovitosti. Žádná z osob, označená jako zájemce, nikdy nepředložila návrh na uzavření smlouvy o převodu podílu. Podle vedlejší účastnice nebyla sjednána ani exkluzivita pro stěžovatelku, ani pro společnost JAMES DEAN CO s. r. o., jako kupujícího. Když bylo zřejmé, že nedojde z důvodů na straně kupujícího ke koupi nemovitosti ani podílu v dohodnuté lhůtě, začala vedlejší účastnice jednat paralelně též o prodeji podílu se společností GAWLER s. r. o., jež o koupi projevila zájem. Městský soud věc posoudil tak, že z předmětných smluvních ujednání vyplývá, že provize dle těchto smluvních ujednání je vázána za splnění závazku třetí osoby. Stěžovatelka ve svém návrhu na předběžné opatření netvrdila, že by jakákoliv třetí osoba zaslala zájemci návrh smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti SISAL, s. r. o., a složila dohodnutou smluvní cenu za tento převod na depozitní účet, z něhož měla být hrazena i provize za zprostředkování. Odvolací soud tudíž nepovažoval nárok stěžovatelky na úhradu sjednané provize za osvědčený, resp. neshledal ani odůvodněnou obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí; Ústavní soud výše konkretizovaným usnesením tyto závěry v ústavněprávní rovině aproboval.
27. Ústavní soud závěrem pro úplnost odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž ústavní stížnost představuje v této souvislosti ultima ratio, procesní mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
28. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu