ECLI:CZ:US:2016:3.US.2269.16.1
sp. zn. III. ÚS 2269/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky PaedDr. Blanky Hamzič Hauserové, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. června 2016 č. j. 16 C 213/2015-31, za účasti Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníka řízení a Mgr. Filipa Soukupa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 12. 7. 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový k dispozici neměla.
3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 6. 2016 č. j. 16 C 213/2015-31 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 9.625 Kč s příslušenstvím a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se v předmětném řízení domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím z důvodu vrácení částky, kterou vedlejšímu účastníkovi (v řízení před okresním soudem žalovanému) zaplatila jako kupní cenu za movité vybavení bytu podle kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2014. Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že nárok stěžovatelky je nevymahatelný s odkazem na rozpor s dobrými mravy (§6 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník").
II.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její nárok nemohl být v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud ústavně nekonformním způsobem aplikoval ust. §6 odst. 1 občanského zákoníku). Stěžovatelka uvádí, že žaloba byla zamítnuta bez jakéhokoli předchozího procesního poučení s odůvodněním, že nárok žalobkyně je nevymahatelný, a to s odkazem na dobré mravy.
III.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci.
7. V souzené věci se předmětem soudního sporu se stala toliko částka 9 625 Kč s příslušenstvím, což znamená, že ústavní stížnost byla podána v "bagatelní" věci [srov. ustanovení §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."], přičemž dle konstantní judikatury tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
8. V tomto ohledu stěžovatelka nic neuvedla, a ani z obsahu ústavní stížnosti či okolností případu neplyne, že by souzená věc - přes svou očividnou bagatelnost (z pohledu výše částky, která byla předmětem daného soudního sporu) - měla dosáhnout ústavněprávní úrovně.
9. Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (v daném případě čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové dle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
10. V souzené věci okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelka nikomu žádnou škodu nezpůsobila. Podle názoru okresního soudu tedy nedošlo ke střetnutí vzájemných pohledávek a započtení nepřichází v úvahu. Okresní soud dále dovodil, že v tomto zcela výjimečném případě je však nárok stěžovatelky i přesto v důsledku v rozsudku uvedených skutečností nevymahatelný, a to s odkazem na dobré mravy (§6 odst. 1 občanského zákoníku). Podle okresního soudu je podstatné, že i v uznání dluhu ze dne 26. 1. 2015 byla stěžovatelka ochotna snížit částku, kterou jí vrátí vedlejší účastník, a to z důvodu, že M. Pech dočasně movitosti užíval. Stěžovatelka a její synové tedy navenek vystupovali jako jedna ekonomická jednotka. Dle názoru soudu je proto zřejmé, že M. Pech by měl sice podle práva uhradit škodu (nejméně ve výši 9 625 Kč) vedlejšímu účastníkovi, návazně na to by však vedlejší účastník měl zaplatit 9 625 Kč stěžovatelce. Proto ve skutečnosti je spravedlivé, aby se M. Pech vypořádal přímo se stěžovatelkou. Proto soud žalobu zamítl. Okresní soud dále dodal, že tím je však zároveň zcela vyloučeno, aby vedlejší účastník uplatňoval náhradu škody vůči rodině stěžovatelky z titulu poškození bytu, což vedlejší účastník sám deklaroval, a pouze na tomto základě soud přistoupil k zamítnutí žaloby.
11. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč (ust. §202 odst. 2 o. s. ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
12. V nálezu ze dne 10. 4. 1914 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.); i když právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v souzené věci nejde.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu