ECLI:CZ:US:2016:3.US.2305.16.1
sp. zn. III. ÚS 2305/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Bařinkové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem sídlem Osvobození 51, Slavičín, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. dubna 2016 č. j. 20 C 29/2016-65, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, a OVB Allfinanz, a. s., sídlem Baarova 1026/2, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") bylo stěžovatelce (jako žalované) uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 4 359,98 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 9 770 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnici vznikl nárok na vrácení provize, kterou stěžovatelka získala za zprostředkování uzavření smluv se třetími osobami, a to z důvodu, že od těchto smluv bylo odstoupeno (§662 odst. 2 obchodního zákoníku).
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že si je vědoma tzv. bagatelnosti sporu, současně však vyjádřila názor, že i v takovém případě právní řád klade určité požadavky, které musejí být bezpodmínečně právním státem dodržovány, přičemž poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a nález ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11 (N 40/64 SbNU 461). V této souvislosti vytkla okresnímu soudu, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, když pouze převzal tvrzení vedlejší účastnice a s jejími tvrzeními se vůbec nevypořádal, a nevypořádal se ani s jednotlivými důkazy. Z tohoto důvodu považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
4. Dále pak stěžovatelka namítla, že okresní soud "Smlouvu o obchodním zastoupení" uzavřenou mezi účastníky považoval za smlouvu o obchodním zastoupení podle §652 a násl. obchodního zákoníku (a nikoliv správně za smlouvu zprostředkovatelskou podle §642 a násl. obchodního zákoníku), kde díky činnosti obchodního zástupce dochází k uzavření smlouvy, jejíž stranou je zastoupený; to však neodpovídá povaze vzájemné spolupráce, neboť se ve smlouvě zavázala, že bude na účet zastoupené (vedlejší účastnice) vyvíjet činnost spočívající ve vyhledávání zájemců o uzavření smluv o finančních produktech s partnerskými společnostmi (jednotlivými finančními institucemi), s nimiž zastoupená vstoupila do smluvního vztahu o zprostředkování jejich finančních produktů. Okresní soud nereflektoval zásadu vyjádřenou v §266 odst. 1 obchodního zákoníku, přičemž se dopustil nesprávného právního posouzení, v důsledku čehož nesprávně posoudil i právo vedlejší účastnice na vrácení provize, když postupoval podle §662 obchodního zákoníku namísto §646 a §649 odst. 1 obchodního zákoníku.
5. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas i s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, a to z důvodu, že vedlejší účastnice uzavírá celou řadu smluv s třetími osobami na totožné plnění, přičemž řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném vedlejší účastnicí opakovaně, a tudíž nelze takový úkon považovat za úkon právní služby, ale za administrativní úkon spočívající ve vyplnění údajů o osobě zprostředkovatele, přičemž není rozhodné, zda jde o spor mezi spotřebiteli, či nikoliv. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767).
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak patrno z ústavní stížnosti, stěžovatelka si je vědoma toho, že tuto podala v tzv. bagatelní věci [srov. ustanovení §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice namítla, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný, neboť z něj prý není patrno, jak uvedený soud hodnotil jednotlivé důkazy a jak se vypořádal s jejími tvrzeními, ovšem z napadeného rozsudku plyne, k jakým skutkovým závěrům soud na základě provedeného dokazování dospěl, přičemž z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, s jakým konkrétním skutkovým zjištěním stěžovatelka nesouhlasí, resp. k jakému konkrétnímu skutkovému tvrzení se okresní soud nevyjádřil. Jak přitom plyne z přiloženého protokolu o jednání ze dne 21. 4. 2016, stěžovatelka předestřela svůj názor na to, jak má být věc z právního hlediska posouzena (s tím výsledkem, že vedlejší účastnici nárok na vrácení provize nevznikl), s nímž se okresní soud ovšem neztotožnil, přičemž zdůvodnil, jak ke svému, od stěžovatelky odlišnému právnímu názoru dospěl. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti s tímto právním posouzením v rovině tzv. podústavního práva polemizuje, nicméně takováto polemika, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže (a to ani v případě, že by o bagatelní věc nešlo).
10. Brojila-li stěžovatelka proti rozhodnutí o nákladech řízení, z hlediska ústavnosti je tato problematika (ve srovnání s věcí samou) podružná, navíc s ohledem na výši náhrady jde i v tomto ohledu o bagatelní věc. K otázce výše náhrady nákladů v případě řízení o tzv. formulářových žalobách se již Ústavní soud vyjádřil (mj. ve stěžovatelkou zmiňovaném nálezu), takže je následně na obecných soudech, aby posoudily, zda jsou podmínky aplikace ustanovení §14b advokátního tarifu naplněny. Tak tomu bylo i v souzené věci, kdy však okresní soud nepřisvědčil stěžovatelčině tvrzení, že úkony činěné právním zástupcem mají toliko administrativní povahu, přičemž zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu, pouze pokud by bylo možno takový závěr považovat za skutečně "extrémní", čemuž tak v souzené věci není.
11. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu