ECLI:CZ:US:2016:3.US.2426.16.1
sp. zn. III. ÚS 2426/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Vazební věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Petrou Severovou, advokátkou se sídlem ul. 5. května 163, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2016 sp. zn. 50 To 225/2016 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. června 2016 sp. zn. 19 T 126/2015, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchaní přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 23. 5. 2015 sp. zn. 31 Nt 24012/2015 stěžovatele vzal do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s tím, že nebyl přijat jeho písemný slib, vazba nebyla nahrazena dohledem probačního úředníka či uložením některého z předběžných opatření uvedených v §88 písm. c) tr. řádu či jejich kombinací.
4. Okresní soud v Sokolově shora uvedeným usnesením podle §72 odst. 1 a 3 tr. řádu rozhodl, že se stěžovatel i nadále ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu.
5. Krajský soud v Plzni ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutky popsané v bodech 5, 6, 7 obžaloby nenaplňuji všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Podle bodů 5, 6, 7 obžaloby se měl dopustit zločinu vydírání ve smyslu §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku tím, že násilím požadoval po poškozené, aby "stáhla" své předchozí trestní oznámení. Poškozená ani žádný ze svědků neuvedli, že by stěžovatel poškozenou nutil změnit svou výpověď, případně ji odrazoval od podání svědecké výpovědi. Pokud stěžovatel požadoval od poškozené, aby v jeho prospěch realizovala své oprávnění podle §163 tr. řádu (vycházející z jejich partnerského vztahu), toto jednání nijak nesouvisí s výkonem povinnosti svědčit a oba procesní instituty (tj. oprávnění svědka a poškozeného jako osoby blízké) vzájemně zaměňovat nelze. Jednání stěžovatele vymezené v bodech 5, 6, 7 obžaloby, pokud bude prokázáno obžalobou, by bylo možno kvalifikovat jako přečin vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli ovšem v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Ke kvalifikaci zločinu vydírání na poškozeném se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud, a to například v usnesení ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 4 Tdo 886/2011 a usnesení ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 3 Tdo 493/2015. Soudy v dané věci nerespektují právní závěry Nejvyššího soudu týkající se právní kvalifikace stíhaných skutků.
7. Stěžovatel je dále stíhán pro přečin neoprávněného užívání cizí věci dle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Připouští, že byl v minulosti odsouzen pro majetkové trestné činy, avšak zdůrazňuje, že nyní projednávaného přečinu se měl dopustit před více než patnácti měsíci a způsobenou škodu zcela nahradil. Je nepochybné, že stěžovatel se trestného činu nedopustil za účelem majetkového obohacení, ale za účelem kontaktu s tehdejší družkou.
8. Z uvedeného plyne, že soudy nevymezily, jaká zjištění je vedou k závěru, že se bude opětovně dopouštět trestné činnosti, pro kterou je trestně stíhán, respektive neupřesnily, z jakých okolností dovozují toto údajné riziko; poukazuje přitom, že si zajistil bydlení, s poškozenou není v kontaktu více než rok a zaměstnání si hledá.
9. Soudy nepřihlédly k délce vazebního stíhání dosahující patnácti měsíců, a to ani v konfrontaci s délkou období, kdy se dopouštěl nezákonného jednání vůči poškozené, tj. jedním měsícem, a jednorázové povaze majetkového deliktu. Soudy se tudíž namísto pečlivého posouzení věci omezily na mechanické převzetí závěrů z předešlého rozhodnutí o trvání vazby.
10. Soudy se až s časovým prodlením začaly zabývat otázkou duševního stavu stěžovatele, kdy teprve Krajský soud v Plzni v usnesení ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 50 To 439/2015 uznal nutnost odpovídajícího zkoumání. Kvůli liknavosti orgánů činných v trestním řízení k vyšetření stěžovatele došlo bezmála až po přibližně jednom roce od inkriminovaného jednání.
11. Stěžovatel dále namítá, že soudy se dostatečně nevyjádřily ke splnění předpokladů uvedených v §71 odst. 1 tr. řádu, neboť nevyložily důvody, z nichž pro obtížnost věci nebylo dosud možné trestní stíhání skončit a propuštěním stěžovatele na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
12. Stěžovatel posléze poukazuje na právní názor Nejvyššího soudu obsažený v rozhodnutí sp. zn. 1 Tvno 27/96 (publikovaném v časopisu Trestní právo č. 7-8/1996, str. 48), dle kterého vazební důvod dle §67 písm. c) tr. řádu nemůže sám o sobě opodstatnit důvod prodloužení vazby co do naplnění podmínky "propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení". Tyto závěry, dovozuje dále stěžovatel, soudy nerespektovaly, přičemž současně přehlížely, že to byla sama poškozená, kdo jej vyhledal po jeho propuštění ze zadržení.
III.
Procesní podmínky projednání návrhu
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní podmínky projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
16. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
17. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické, ale rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny [srov. Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228, též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
18. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát, na rozdíl od státu autoritářského, musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
19. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní, srov. níže) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího článku 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
20. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11, nález ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad tzv. podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Pokud by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).
21. Za východisko svého přezkumu považuje Ústavní soud skutečnosti, že soudy vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, respektive došlo k podání obžaloby, byly spáchány, že tyto skutky mají všechny znaky výše označených trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, a s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestných činů, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
22. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele a specifikovaly rovněž důkazní prameny (srov. rozsudky ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind v. Rusko, stížnost č. 25664/05, ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev v. Rusko, stížnost č. 2450/04, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko v. Slovensko, stížnost č. 35377/05, a ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco v. Moldavsko, stížnost č. 36988/07). Stěžovatelovy výhrady nejsou primárně vedeny úvahou, že se inkriminovaných skutků nedopustil. I při respektování zásady presumpce neviny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15) tyto argumenty převažují nad stěžovatelovými námitkami, že rozhodující soudy učinily jen souhrnná, a tudíž nepřezkoumatelná zjištění.
23. Dlouhodobost vazby se posuzuje podle okolností každého jednotlivého případu. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud však nepovažuje za nutné rozhodnout, zda délka stěžovatelovy vazby tuto hranici překročila.
24. Ústavní soud vždy též posuzuje, zda celkový výsledek řízení je výsledkem spravedlivého procesu a je v souladu s ústavně chráněnými hodnotami.
25. V dané věci soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu (předstižná vazba), který předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mj.) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v §67 písm. c) trestního řádu. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27)], kterou soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru obžalobou dovozované trestné činnosti, v celém jejím kontextu a jí předcházejícím vývoji a její pohnutce.
26. Jestliže odtud soudy dovodily, že je dána důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu by mohl stěžovatel kontaktovat poškozenou a nadále ji nutit ke konkretizovanému jednání, jde o racionálně logickou myšlenkovou konstrukci soudů [opřenou o §67 písm. c) tr. řádu], která nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace; lze ji podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možné požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle §67 tr. řádu, nebude-li vzat do vazby (respektive v ní ponechán), nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle §67 tr. řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu ve výroku napadených rozhodnutí soudů a posouzení, jaké skutečnosti vedly soudy k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.
27. Ke stěžovatelem předestřené úvaze, že jednání uvedené v bodech 5, 6, 7 obžaloby, pokud bude prokázáno obžalobou, by bylo možno posoudit jako přečin vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli ovšem v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, dlužno připomenout, že Ústavní soud - v souladu se svou výše vymezenou funkcí - není povolán k tomu, aby předjímal výsledek probíhajícího trestního řízení.
28. Dále je třeba zdůraznit, že účelem čl. 5 odst. 4 Úmluvy je zajištění zejména urychleného přezkumu zákonnosti zbavení obviněného svobody a obdobně §2 odst. 4 tr. řádu výslovně ukládá vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením.
29. K otázce průtahů v trestním řízení, kdy podle názoru stěžovatele mohl být znalecký posudek z oboru psychiatrie vyhotoven dříve, je třeba konstatovat, že již v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení usilovaly o zajištění zpracování odpovídajícího posudku. K tomu nedošlo, neboť se nepodařilo stěžovatele vyšetřit (dne 2. 8. 2015 znalci sdělil, že se necítí dobře, dne 8. 9. 2015 oznámil znalci rozhodnutí nepodrobit se znaleckému vyšetření, neboť se necítí schopen podat po psychické stránce adekvátní výkon pro posouzení). Soud prvního stupně opatření o přibrání znalce následně vydal dne 26. 2. 2016 za situace, kdy již probíhala hlavní líčení v dané věci, respektive prováděl dokazování. Po přibrání znalce spis zaslal krajskému soudu k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě a proti usnesení, že předseda senátu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. V souvislosti se zpracováním znaleckého posudku typicky nastává nutnost poskytnout znalci úplný spisový materiál. Pokud okresní soud nejprve provedl stěžejní část dokazování - a teprve poté poskytl spis znalci k vyhotovení posudku, nelze takový procesní postup považovat za liknavý, respektive zatěžující řízení průtahy.
30. Rozhodující soudy se nedopustily výkladového excesu ani potud, že s poukazem na složitost a rozsah potřebného dokazování shledaly obtížnost věci, respektive jiné závažné důvody, pro které nelze trestní stíhání skončit.
31. Ústavní soud se rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1996 sp. zn. 1 Tvno 27/96 zabýval v nálezu ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 1812/08 (N 186/51 SbNU 285), kdy konstatoval: "Pokud však jde o naplnění druhé kumulativní zákonné podmínky dle §71 odst. 4 věta druhá tr. řádu (pozn. nyní - tj. ve znění novely provedené zákonem č. 459/2011 Sb. - jde o §71 odst. 1 tr. řádu), tzn. zda propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, z usnesení státního zástupce předcházejícího napadenému usnesení obvodního soudu, ani z napadeného usnesení obvodního soudu samotného, nelze (spolehlivě) dovodit, zda si tyto orgány činné v trestním řízení otázku jejího naplnění vůbec položily, tím spíše pak zodpověděly. Napadené usnesení se proto jeví být nepřezkoumatelné v otázce, zda byla vůbec reflektována existence obligatorní kumulativní zákonné podmínky uvedené v §71 odst. 4 věta druhá tr. řádu jako druhá v pořadí a zda byla tato okolnost předmětem zájmu státního zástupce a soudů. Patrně nelze vyloučit situace, kdy se skutečnosti potvrzující existenci vazebního důvodu dle §67 odst. 1 písm. a), písm. b) nebo písm. c) tr. řádu budou krýt se skutečnostmi odůvodňujícími obavu ze ztížení nebo zmaření dosažení účelu trestního stíhání tak, jak požaduje pro prodloužení vazby §71 odst. 4 věta druhá tr. řádu. To je však v konkrétním případě třeba prokázat, tedy na podporu tohoto závěru i argumentovat. Opačný přístup by (kupříkladu) značil ztotožnění vazebních důvodů dle §67 tr. řádu s důvody prodloužení doby trvání vazby, resp. s podmínkou uvedenou jako první v pořadí v §71 odst. 4 věta druhá tr. řádu, a normativní existence této podmínky by tak ztrácela rozumný smysl; takový interpretační a aplikační přístup se tak jeví být vyloučen již argumentem redukce ad absurdum. Úkolem Ústavního soudu přitom není a ani být nemůže uvedenou nezbytnou činnost orgánů činných v trestním řízení nahrazovat svým postupem, Ústavní soud je orgánem ochrany "toliko" ústavnosti a součástí soustavy obecných soudů není."
32. V nyní projednávané věci těmto požadavkům na řádnou identifikaci důvodů, pro které hrozí, že propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, soudy dostály.
33. Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě však, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
34. Dlužno zaznamenat, že pokud stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě přetrvávají po celou dobu jejího trvání, a jestliže zákonnost vazby byla předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05).
35. Řečené představuje zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.
36. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
37. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
38. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu