ECLI:CZ:US:2016:3.US.2859.15.1
sp. zn. III. ÚS 2859/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vituly, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, AK se sídlem Olomouc, Ostravská 16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 7. 2015 č. j. 4 As 106/2015-55, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2015 č. j. 76 A 30/2013-48, proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 17. 6. 2013 č. j. KÚOK/37573/2013/OSR/7349 a proti rozhodnutí Magistrátu města Olomouc, odboru stavebního, ze dne 14. 3. 2013 č. j. SMOL/049213/2013/OS/OP/Mar, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Krajského úřadu Olomouckého kraje a Magistrátu města Olomouce, odboru stavebního, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 21. 9. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Tomáš Vitula (dále též "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci přestupků podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a pokuty za odstranění stavby bez ohlášení a provádění činností bez potřebného územního rozhodnutí v ochranném pásmu.
II.
Z ústavní stížnosti a shromážděných podkladů vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel v období od 5. 12. 2012 do konce prosince 2012 odstranil nadzemní část stavby pro rekreaci na specifikovaném pozemku v obci Olomouc a katastrálním území Droždín. Následně v období od konce prosince 2012 do 23. 1. 2013 prováděl bez územního rozhodnutí a ohlášení na tomto a přilehlém pozemku stavební činnosti. Předmětné pozemky se nacházejí v nezastavitelném území a zároveň ve II. regulačním pásmu lokality č. 1 - Svahy Svatého Kopečka ochranného památkového pásma kolem kulturních památek areálu chrámu Navštívení Panny Marie na Sv. Kopečku a areálu bývalého premonstrátského kláštera Hradisko, vyhlášeného rozhodnutím Okresního úřadu Olomouc ze dne 21. 9. 1995, č. j. KULT 2973/95/G (dále jen "rozhodnutí o ochranném pásmu").
Dne 14. 3. 2013 rozhodnutím čj. SMOL/049213/2013/OS/OP/Mar, Stavební úřad Olomouc (dále jen "stavební úřad") stěžovatele uznal vinným ze spáchání přestupku podle §178 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a dále přestupků podle §178 odst. 1 písm. a) a §178 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, za což mu byla tímtéž rozhodnutím uložena pokuta ve výši 25.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč podle §79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Dne 17. 6. 2013 rozhodnutím č. j. KÚOK/37573/2013/OSR/7349 Krajský úřad Olomouckého kraje (dále též "žalovaný") zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 3. 2013 čj. SMOL/049213/2013/OS/OP/Mar. Krajský úřad uvedl, že stavební činnosti směřovaly k vytvoření nové stavby, která se od původní lišila jak půdorysem, tak i použitými stavebními materiály. Stěžovatelovu námitku, že pouze konal svou prevenční povinnost, protože původní stavba byla ve velmi špatném technickém stavu, a proto bylo nutné přistoupit k její okamžité rekonstrukci, krajský úřad nepřijal a připomněl, že stěžovatel byl povinen i v takové situaci postupovat v souladu se stavebním zákonem a nejprve ohlásit stavební úpravy stavebnímu úřadu. Svým jednáním proto naplnil znaky skutkové podstaty přestupků podle §178 odst. 1 písm. c) stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012, a podle §178 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Krajský úřad zdůraznil, že pozemky, na nichž byla prováděna stavební činnost, se nacházejí v nezastavitelném území a v ochranném pásmu kulturních památek. Existenci ochranného pásma stěžovatel ignoroval a stavební činnosti provedl bez souhlasu stavebního úřadu, čímž se dopustil přestupku podle §178 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Při výměře sankce krajský úřad zhodnotil, že stěžovatel prováděl práce sám bez odborného dozoru, dopustil se více přestupků najednou, a proto krajský úřad potvrdil uloženou pokutu ve výši 25.000 Kč, včetně povinnosti uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
Dne 30. 3. 2015 rozsudkem č. j. 76 A 30/2013-48 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2013 č. j. KÚOK/37573/2013/OSR/7349 zamítl (výrok I). Neztotožnil se s tvrzením žalobce, že ho napadené rozhodnutí zbavuje vlastnického práva a v této souvislosti zdůraznil, že předmětem soudního přezkumu byla zákonnost řízení a rozhodnutí o přestupcích, nikoliv otázky vlastnického práva žalobce. Správní orgány postupovaly správně, pokud na případ žalobce aplikovaly závěry o zániku stavby uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2003 č. j. 22 Cdo 2088/2001-217. Správní soud nepřisvědčil námitkám žalobce, že jednal v krajní nouzi, a uvedl, že žalobce se nezprostil povinnosti postupovat v souladu se stavebním zákonem a stavební úpravy řádně ohlásit. Námitku absence materiální publicity rozhodnutí o ochranném pásmu správní soud shledal nedůvodnou.
Dne 7. 7. 2015 rozsudkem č. j. 4 As 106/2015-55 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 3. 2015 č. j. 76 A 30/2013-48 zamítl (výrok I). Kasační soud neakceptoval námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku správního soudu a dospěl k závěru, že původní žalobcova stavba zanikla ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2003 sp. zn. 22 Cdo 2088/2001, což vyplývá zejména z fotodokumentace nové stavby, z níž je zřejmé, že žalobce odstranil původní stavbu a na jiném půdorysu začal výstavbu nové chaty, přičemž při výstavbě použil jiný druh zdiva. Činnosti provedené žalobcem, při nichž stavba zanikla, nelze považovat na rekonstrukci či záchovnou údržbu stavby. Závažný technický stav stavby nezbavil žalobce povinnosti postupovat podle stavebního zákona a ke svým činnostem si vyžádat odpovídající povolení. Kasační soud též uvedl, že nebyl oprávněn přezkoumávat jednotlivé podmínky uvedené v rozhodnutí o ochranném pásmu, jak navrhoval stěžovatel, neboť tyto námitky neuplatnil v žalobním řízení, resp. uplatnil je opožděně po zákonné koncentraci řízení v podání ze dne 30. 3. 2015.
III.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozsudkem kasačního soudu bylo porušeno základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Byl toho názoru, že kasační soud jeho kasační stížnost zamítl, aniž by se dostatečně vypořádal s tvrzeními ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku správního soudu, a že dospěl k nesprávnému závěru ohledně argumentů týkajících se zejména ochranného pásma, které dle kasačního soudu byly uplatněny jako nové žalobní body, ačkoliv šlo pouze o doplnění již tvrzených skutečností. Kasační soud i správní soud dle stěžovatele dospěly k nesprávnému závěru, že rekonstrukce chaty byla zánikem stavby, čímž ho zbavily vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení před správními orgány a soudy ve správním soudnictví, a polemizoval s jejich rozhodnutími. Podstatnou část svých námitek směřoval proti omezení svého vlastnického práva rozhodnutím o ochranném pásmu z roku 1995, v důsledku čehož měl být porušen čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu k citovanému článku Listiny a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v části VII ústavní stížnosti shrnul, že porušení svého vlastnického práva spatřuje v tom, že "byl do budoucna nezákonně zbaven majetku" rozhodnutím, které nesprávně označuje rekonstrukci jeho rekreační chaty za zánik stavby a tudíž i zánik jeho vlastnického práva, a jež vůbec nepřihlédlo k jeho "vůli jako vlastníka nemovité věci chatu zachránit opravou a nikoliv ji zničit." Jeho vlastnické právo je prý omezováno v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny "pouze na základě nepřiměřeného veřejného zájmu, podzákonného právního předpisu opatření obecné povahy o ochranném pásmu", který je dle jeho názoru nicotný a vůči němu neaplikovatelný. Porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny spatřoval v tom, že správní soud ani kasační soud nepřihlédly k jeho námitkám ohledně nicotnosti opatření obecné povahy o ochranném pásmu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatná část stěžovatelovy argumentace v ústavní stížnosti směřovala nikoliv proti zákonnosti řízení a rozhodnutí o přestupcích, nýbrž proti důsledkům plynoucím ze zřízení ochranného pásma zahrnujícího i lokalitu, v níž byla stěžovatelova stavba a pozemky umístěny. V této souvislosti Ústavní soud, stejně jako správní soud, konstatuje, že rozhodnutí o zřízení ochranného pásma nebylo předmětem soudního přezkumu, a navíc - jak plyne z napadeného rozsudku kasačního soudu - námitky vztahující se ke zřízení ochranného pásma, a z něj plynoucímu omezení vlastnického práva, byly uplatněny jako nové žalobní body po zákonné koncentraci řízení ve smyslu §72 odst. 1 ve spojení s §71 odst. 2 s. ř. s. Možnosti přezkumu těchto námitek se tudíž stěžovatel zbavil sám tím, že námitky neuplatnil stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V této části lze ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.
Ve zbývající části ústavní stížnost vyjadřovala nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho jednání jako přestupků podle stavebního zákona, a to jak správními orgány, tak i správními soudy. K tomu Ústavní soud uvádí, že zákonnost rozhodnutí správních orgánů byla v souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny řádně přezkoumána v systému správního soudnictví, o čemž svědčí napadená rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu a jejich podrobná odůvodnění.
Ústavní soud není povolán dále přezkoumávat, zda obecné správní soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správním soudem rozhodujícím o správní žalobě, resp. kasačním soudem v rozhodnutí o kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu