ECLI:CZ:US:2016:3.US.2871.15.1
sp. zn. III. ÚS 2871/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Nováka, zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Svitavy, Pod Věží 121/3, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 4121/2013-91 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013 č. j. 15 Co 479/2012-72, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky-Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 23. 9. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Jan Novák (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 1 656 240 Kč s příslušenstvím proti České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná"), podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce jako podnikatel a plátce DPH předložil Finančnímu úřadu ve Vysokém Mýtě (dále jen "správce daně") daňová přiznání za daňové období červenec - listopad 2003, v nichž vyčíslil nadměrné odpočty DPH v celkové výši 1 656 240 Kč. Správce daně nadměrné odpočty neuznal a daň doměřil vydanými platebními výměry. Proti těmto platebním výměrům podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutími Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2006 č. j. 5105/06-1300-601383 a č. j. 5104/06-1300-603479. Tato rozhodnutí byla zrušena jako nezákonná z důvodu procesních vad rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2008 sp. zn. 30 Ca 125/2006 a 30 Ca 127/2006.
V daňovém řízení nebylo pokračováno, neboť bylo zjištěno, že uplynula lhůta stanovená k vyměření, doměření či přiznání nároku na daňový odpočet podle §47 odst. 2 (tehdy platného a účinného) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Stěžovatel byl přesvědčen, že prekluzí práva na vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty mu v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla škoda ve výši tohoto nadměrného odpočtu DPH, a proto vůči státu uplatnil nárok na její náhradu podle zákona o odpovědnosti státu.
Dne 2. 3. 2012 rozsudkem č. j. 18 C 236/2010-34 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost žalobci zaplatit ve stanovené lhůtě částku 1 656 240 Kč s přísl. a náklady řízení ve výši 85 596 Kč. Nalézací soud konstatoval, že žalobce se ocitl v právním postavení, které mu neumožňovalo dále se proti postupu správce daně bránit, neboť zde absentovalo vydání jakéhokoliv rozhodnutí, proti němuž by mohl dále brojit podáním žaloby.
Dne 12. 3. 2013 rozsudkem č. j. 15 Co 479/2012-72 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 3. 2012 č. j. 18 C 236/2010-34 změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1 656 240 Kč s přísl. zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3244/09 (N 39/60 SbNU 463), jeho postup však nebyl správný, neboť v posuzované věci žádné rozhodnutí správce daně vydáno nebylo a žalobce o ně ani nepožádal. Podle náhledu odvolacího soudu měl žalobce postupovat tak, že pokud byl přesvědčen o svém nároku na vrácení nadměrného odpočtu, měl se nejdříve obrátit na příslušného správce daně podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a požádat o vyplacení nárokového nadměrného odpočtu. Pokud tak neučinil, jeho žaloba podle zákona o odpovědnosti státu byla žalobou předčasnou, neboť nevyužil všech procesních prostředků na ochranu svých práv, neboť náhrada škody podle tohoto zákona nastupuje až za situace, kdy nelze nápravu sjednat cestou vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práv poskytuje.
Dne 16. 6. 2015 rozsudkem č. j. 30 Cdo 4121/2013-91 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Poukázal na výše již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3244/09, na který pak navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 1 Afs 96/2012; poukázal též na své usnesení ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, dle něhož nový právní názor zaujatý v důsledku relevantní změny judikatury je zásadně třeba aplikovat ve všech již probíhajících řízeních. Dovolací soud v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu dospěl k názoru, že v daném případě byla zachována možnost žalobce domoci se uspokojení své pohledávky, tj. vrácení přeplatku DPH, přímo po správci daně, u něhož byl nadměrný odpočet uplatněn. Poukázal na ustanovení §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a z něj plynoucí možnost tzv. konkludentního vyměření daně v procesní situaci, v níž se nacházel žalobce. Dovolací soud uzavřel, že náhrady škody podle zákona o odpovědnosti státu se lze domáhat až za situace, kdy nelze nápravu sjednat cestou vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, a nelze proto postupovat cestou náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení v jeho věci a tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Byl toho názoru, že odvolací soud i soud dovolací se nevypořádaly se všemi námitkami, které v průběhu řízení vznesl, a dále uvedl, že v řízení před odvolacím soudem nebyl poučen o právním názoru odvolacího soudu odlišném od právního názoru nalézacího soudu, v důsledku čehož bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že odvolací soud porušil základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") vydáním tzv. překvapivého rozhodnutí, a že bylo porušeno jeho právo na náhradu škody, způsobené mu nesprávným úředním postupem orgánu veřejné správy, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele o údajně "překvapivosti" napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 3. 2013 č. j. 15 Co 479/2012-72, a v tomto směru poukazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 25 Cdo 3504/2012 (dostupný na http://www.nsoud.cz/), v němž dovolací soud uvedl, že "[ř]ízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str. 324 a násl.). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). V dané věci se o překvapivé rozhodnutí nejedná... Dovolatelce bylo... skutkové i právní vymezení sporu od počátku známo a mohla na ně reagovat, což ostatně činila."
Z tvrzení žalované v jejím odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 2. 3. 2012 č. j. 18 C 236/2010-34 stěžovatel nepochybně mohl dovodit, že odvolací soud se bude zabývat i její námitkou o subsidiární povaze náhrady škody podle zákona o odpovědnosti státu.
Je zřejmé, že věc stěžovatele byla poznamenána judikaturním vývojem a názorovou nejednotností soudů. K této nejednotnosti v právním posouzení věci stěžovatele civilními soudy všech stupňů Ústavní soud dále podotýká, že takové rozdíly jsou svojí povahou důsledkem, který je vlastní každému soudnímu systému tvořenému několika soudními instancemi. Způsob aplikace tzv. podústavního práva obecnými soudy nespadá do přezkumné působnosti Ústavního soudu, ledaže by jejich postup byl svévolný - což se v daném případě nestalo. Stěžovatel si mohl být v řízení před odvolacím soudem nepochybně vědom (zejména z odvolání žalované) toho, že jeho věc může být odvolacím soudem posouzena jinak (tj. ve smyslu následného odlišného posouzení splnění předpokladů náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž objektivně nemohlo mít povahu rozhodnutí překvapivého.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu, stěžovatel dosud nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svého práva., a proto jeho žaloba o náhradu škody podle zákona o odpovědnosti státu byla předčasná.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu