ECLI:CZ:US:2016:3.US.3151.16.1
sp. zn. III. ÚS 3151/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Igora Žižka, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Tauberem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 207/34, Ústí nad Labem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2016 č. j. 58 Co 248/2016-69 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. ledna 2016 č. j. 22 C 238/2014-42, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a 1) společnosti GRAFIGTO s. r. o., sídlem Chudenická 1059/30, Praha 10, a 2) České republiky - Ministerstva spravedlnosti České republiky, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným usnesením uložil stěžovateli, který je jednatelem vedlejší účastnice 1) [v řízení před obecnými soudy žalobkyně; žalovanou je vedlejší účastnice 2)], pořádkovou pokutu ve výši 1 000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na §53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), konstatováním, že stěžovatel opakovaně bez vyzvání svévolně verbálně vstupoval soudci do řeči, za což jej soudce napomenul a upozornil, že bude-li v tom pokračovat, může mu uložit pořádkovou pokutu. Podle obvodního soudu stěžovatel této výzvy neuposlechl a svým chováním narušil pořádek v soudní síni. Soud pokutu stanovil na dolní hranici zákonné sazby s přihlédnutím k okolnosti, že šlo o prvé nevhodné chování stěžovatele vůči soudu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice 1) nadepsaným usnesením usnesení obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Městský soud ve shodě s obvodním soudem konstatoval, že stěžovatel se neřídil poskytnutým poučením, když nadále zasahoval do řeči předsedy senátu, čímž rušil průběh jednání. Přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v závěru ohledně naplnění předpokladů pro uplatnění institutu pořádkové pokuty podle §53 odst. l o. s. ř., jakož i odůvodnění její výše.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že jeho inkriminované chování nepředstavovalo svévolný vstup do řeči předsedovi senátu, nýbrž regulérní žádost o slovo a protokolaci. Projevy stěžovatele nesměřovaly k rušení jednání, natožpak v takové intenzitě, která opodstatňuje uložení pořádkové pokuty. Podle stěžovatele představuje pořádková pokuta krajní opatření, čemuž neodpovídá sankcionování projevu, který nebyl ani hlasitý či hrubý, a tedy nedosahoval úrovně způsobilé narušit pořádek v soudní síni. Právní řád počítá s žádostmi účastníků o slovo i s řádnou protokolací, tudíž mu odporuje pokutování za jejich uplatnění. Odlišný postup koliduje nejen se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a zárukou spravedlivého procesu v právním státě, ale též s požadavkem Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a Ústavního soudu na větší toleranci, velkorysost a nadhled soudců. Dále stěžovatel vytýká, že se městský soud nezabýval řádně odvolacími námitkami odkazujícími na judikaturu Ústavního soudu, zejména nález ze dne 17. 10. 2000 sp. zn. I. ÚS 211/99 (N 152/20 SbNU 75).
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud vyhodnotil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Předmětem sporu je částka ve výši 1 000 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Podle této judikatury Ústavního soudu je v případě bagatelních částek evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Opodstatněnost ústavní stížnosti v bagatelní věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [srov. např. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), resp. usnesení ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1373/07 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz)]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
9. Ústavní soud má za to, že napadená usnesení městského soudu a obvodního soudu obsahují odůvodnění, která nevykazují nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval, přičemž zjištěný skutkový stav lze z předložených důkazů dovodit. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán, a to ani se zřetelem k místopředsedkyní obvodního soudu posléze konstatovaným nedostatkům v protokolaci [srov. nález ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1489/13 (N 45/72 SbNU 515), nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3664/14 a nález ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 910/15, resp. usnesení ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 606/15, dále viz Výborem ministrů dne 28. 2. 1984 přijaté doporučení č. R (84) 5 o zásadách civilního řízení navržených ke zlepšení fungování justice].
10. Ústavní soud je shledává konformní i se svou nedávnou nálezovou judikaturou (srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 750/15), která shrnula limity udělení pokuty z pohledu spravedlivého procesu (který byl v rozhodnutích o uložení pokuty dodržen), i se zřetelem k ochraně svobody projevu (do níž též v případě popsaného jednání stěžovatele - podle soudů excesivní povahy - nebylo neústavně zasaženo).
11. V souvislosti s odkazem stěžovatele na nález ze dne 17. 10. 2000 sp. zn. I. ÚS 211/99 (N 152/20 SbNU 75) lze připomenout, že Ústavní soud opakovaně konstatoval (srov. usnesení ze dne 30. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 283/99, usnesení ze dne 14. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 1993/08 nebo usnesení ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 1206/10), že v uvedeném nálezu představovalo důvod zrušení napadeného rozhodnutí zejména posouzení uložené pokuty jako nepřiměřené (k povaze a přísnosti sankce a odtud vyplývajícím důsledkům ve smyslu čl. 6 Úmluvy lze zmínit rozsudek ESLP ze dne 23. 3. 1994 ve věci Ravnsborg v. Švédsko, stížnost č. 14220/88 a rozsudek ESLP ze dne 27. 1. 2004 a velkého senátu téhož soudu ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou v. Kypr, stížnost č. 73797/01). Stěžovatel se však ve svém návrhu soustředí na odlišné otázky.
12. Dlužno zaznamenat, že z ústavní stížnosti stěžovatele nevyplývá, že využil možnosti požádat soud o prominutí pořádkové pokuty podle §53 odst. 2 o. s. ř.; předseda senátu přitom může uloženou pořádkovou pokutu dodatečně, a to i po skončení řízení, prominout, jestliže to odůvodňuje pozdější chování toho, komu byla uložena.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu