ECLI:CZ:US:2016:3.US.3389.16.1
sp. zn. III. ÚS 3389/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Baťkové, zastoupené Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem, sídlem nám. T. G. Masaryka 17, Břeclav, proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. září 2016 č. j. 7 C 123/2014 - 40, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených výroků napadeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených výroků rozhodnutí, a to do doby, než Ústavní soud rozhodne o podané ústavní stížnosti.
3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 9. 2016 č. j. 7 C 123/2014 - 40 bylo rozhodnuto, že "žaloba se v částce 4 134,80 Kč zastavuje" (správně 4 121 Kč - pozn. Ústavního soudu) (výrok I.). Výrokem II. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 350,39 Kč a ve výroku III. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 6 692 Kč.
4. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka byla vlastníkem vozidla státní poznávací značky X, které v období od 15. 5. 2011 do 12. 8. 2011 provozovala bez uzavřeného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Vedlejší účastnici tím vzniklo právo požadovat v souladu s §24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, zákonný příspěvek nepojištěných. Nárok vedlejší účastnice na úhradu nákladů spojených s uplatněním a vymáháním pohledávky vyplývá z §24c odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. ve spojení s §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. 12. 2013. Stěžovatelka dlužnou částku i přes opakované upomínání a předžalobní výzvu vedlejší účastnice ve stanovené lhůtě neuhradila, čímž vedlejší účastnici vzniklo právo požadovat zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice podáními ze dne 13. 8. 2014 a ze dne 9. 10. 2015 vzala žalobu částečně zpět, soud výrokem I. tohoto rozsudku řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. O zbývajícím nároku vedlejší účastnice soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku tak, že žalobě zcela vyhověl, neboť se vedlejší účastnici předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") tak, že přiznal vedlejší účastnici, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 692 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle §6 odst. 1 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), z tarifní hodnoty ve výši 4 121 Kč sestávající z částky 1 000 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v §11 odst. 1 advokátního tarifu včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 200 Kč ve výši 1 092 Kč.
II. Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud nejednal v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle kterého vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, neboť nevzal v úvahu judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce účelnosti nákladů řízení při zastoupení vedlejší účastnice v soudních řízeních upínajících se k určení povinnosti uhradit příspěvek. Vedlejší účastnice má dostatečné kapacity na to, aby ji ve sporech zastupovali vlastní zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že předmět sporu tvoří zcela běžnou agendu (předmět činnosti) vedlejší účastnice, k níž má výsadní postavení a lze na ni proto klást nároky srovnatelné s nároky kladenými na orgány státní správy, lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení vedlejší účastnice k zabezpečení toho, aby byla schopna kvalifikovaně hájit své zájmy a práva, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. V posuzované věci se nevyskytlo nic, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastupování vedlejší účastnice advokátem, a tedy náklady vedlejší účastnice neměly být obecným soudem přiznány, neboť nešlo o účelně vynaložené náklady. Vedlejší účastnice je zde v postavení subjektu vzniklého přímo zákonem, pohledávka, jež je předmětem sporu, je pohledávkou výslovně založenou zákonem, náklady spojené s uplatněním a vymáháním pohledávky plynou přímo ze zákona (§24c zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 14. 1. 2015) a z pozice vedlejší účastnice je tedy uplatnění a vymáhání takové pohledávky předmětem činnosti tohoto subjektu. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193) a jeho závěry k otázce účelnosti nákladů řízení. Vedlejší účastnice podala žalobu - návrh na vydání elektronického platebního rozkazu z titulu údajného neuhrazení příspěvku pro bagatelní částku ve výši 4 121 Kč, přičemž spor není nijak právně složitý, ale naopak jak po stránce skutkové, tak po stránce právní jde o věc typově velmi jednoduchou. Navíc žalobou uplatněná částka nebyla uplatněna zcela důvodně, když 1 200 Kč z ní bylo zaplaceno před podáním žaloby, a přiznaná náhrada nákladů řízení přesahuje samu žalobou uplatněnou jistinu.
6. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem měl soud ve smyslu ust. §150 o. s. ř. rozhodnout tak, že jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné a náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici nepřiznat. Rozhodnutí okresního soudu v tomto směru postrádá řádné odůvodnění toho, jakou úvahou a na základě jakých důkazů dospěl k závěru (skutkovému zjištění), že žaloba byla podána v celém rozsahu důvodně. Okresní soud zcela pomíjí jednotlivé částky a také to, že jsou pokaždé jiné a jejich součet neodpovídá. Stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud vyšel z tvrzení vedlejší účastnice obsaženého v jejím vyjádření ze dne 13. 8. 2014, že do podání žaloby stěžovatelka uhradila 1 200 Kč, což však bylo v návrhu zohledněno. Tímto návrhem se vedlejší účastnice domáhala zaplacení zbylé neuhrazené částky ve výši 4 121 Kč. Součtem žalované částky a částky před podáním žaloby zaplacené však nelze dospět k částce, jež vedlejší účastnice uplatnila v předžalobní upomínce ze dne 20. 3. 2014 ani v jiné listině předložené vedlejší účastnicí v rámci nalézacího řízení. Tyto rozpory se pak promítají do kapitalizovaného úroku z prodlení, který byl přiznán vedlejší účastnici výrokem II. napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že v rámci výroku o náhradě nákladů řízení je třeba důsledně zjišťovat, do jaké míry byla žaloba podána důvodně, a to pro případné stanovení míry zavinění toho kterého účastníka na zastavení řízení, možno označit napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Tato nedůslednost nalézacího soudu naplňuje ústavněprávní rozměr za situace, kdy účastník řízení nemá ze zákona možnost bránit se řádným opravným prostředkem z důvodu bagatelnosti sporu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá jednak výrok II. rozsudku okresního soudu, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 350,39 Kč.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními normami, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 4 121 Kč.
12. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09)
13. Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (v daném případě čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je zpravidla vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové dle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
14. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v souzené věci nejde.
15. K námitkám stěžovatelky týkajících se nákladů řízení Ústavní soud uvádí, že rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení v souvislosti se zachováním práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlnosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
16. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Současně však Ústavní soud dodává, že pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 397/05).
17. Právní řád a jeho interpretace Ústavním soudem zachovává soudům prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením (srov. ustanovení §143, §147 odst. 1, §150 a §151 odst. 2 o. s. ř.). Soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení jsou povinny posoudit účelnost právního zastoupení žalobce, zvláště ve specifických případech, kdy jde zaprvé o řízení, v němž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné (řízení o tzv. bagatelní věci), zadruhé jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce (jde o tzv. formulářovou žalobu), zatřetí jde o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, začtvrté jde o smlouvu, nebo podmínky jiného právního důvodu k plnění, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvy o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistné smlouvy, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů). Pravidelným (nikoli nutným) rysem je, že právo na peněžní plnění vymáhá jiný než původní (originární) věřitel a žalobce s žalovanými pohledávkami obchoduje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2309/13).
18. Jakékoliv závěry Ústavního soudu nelze aplikovat mechanicky, nýbrž vždy s posouzením konkrétních okolností případu. Řízení stěžovatelky v nyní posuzované věci se odvíjelo jiným způsobem než v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala, ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou náhrady nákladů řízení při zastoupení České televize advokátem.
19. Napadené rozhodnutí okresního soudu ve výrocích II. a III. o uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení a nahradit náklady řízení včetně nákladů právního zastoupení vedlejší účastnice tak nevybočuje z ústavněprávních mezí a právní závěry, učiněné okresním soudem, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem.
20. Ústavní soud ověřil, že postup okresního soudu byl dostatečným způsobem odůvodněn. Argumentaci okresního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
22. S ohledem na závěr o zjevné neopodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění žádosti stěžovatelky, aby v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených výroků rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu