ECLI:CZ:US:2016:3.US.3630.15.1
sp. zn. III. ÚS 3630/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. J., zastoupené JUDr. Karolinou Zelenkovou, advokátkou se sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015 č. j. 19 Co 259/2015-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 4. 2015 č. j. 30 Nc 34/2015-66 bylo rozhodnuto o svěření nezletilých A. a A. J. do výlučné péče matky (stěžovatelky), otci byla uložena povinnost na jejich výživné přispívat částkami 4.000 Kč měsíčně pro každou z nezletilých a byl upraven styk nezletilých s otcem. Soud měl za prokázané, že oba rodiče splňují kritéria vymezená Ústavním soudem pro nařízení střídavé péče. Přihlédl však k zájmům a potřebám nezletilých, zejména k tomu, který z rodičů dosud o děti osobně pečoval, dbal o jejich výchovu a představoval pro ně ústřední osobu, k níž jsou citově připoutány a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro ně frustrující, stejně jako k velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvého stupně změněn a bylo rozhodnuto tak, že se nezletilé děti svěřují do střídavé péče obou rodičů, a to v desetidenních cyklech do výchovy otce a v jedenáctidenních cyklech do výchovy matky (stěžovatelky), počínaje cyklem u otce ode dne 18. 9. 2015 s tím, že otec si je převezme vždy v pátek v 9.00 hod. v místě bydliště matky a předá je matce tamtéž v neděli následujícího týdne v 18:00 hod. Vyživovací povinnost otce byla změněna na 2.000 Kč měsíčně pro každou z nezletilých. Odvolací soud uvedl, že v zájmu dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů formou společné, příp. střídavé výchovy. Zdůraznil, že vzdálenost mezi bydlišti rodičů a priori nevylučuje střídavou péči. Naopak je třeba posoudit další okolnosti konkrétního případu, zejména pak skutečnost, zda dítě není převozem a pobytem ve zcela odlišném prostředí příliš fyzicky či psychicky zatěžováno a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu tuto vzdálenost překonávat. Soud neshledal zátěž související s převozem nezletilých dětí za nepřiměřeně zatěžující, naopak uvedl, že k uvedeným cestám docházelo již při pravidelném styku otce s nezletilými, vzal v úvahu přestávky v cestě a možnost asistence další osoby při převozu dětí. Podle soudu se navíc při střídavé péči celkový počet cest dětí sníží oproti situaci při svěření dětí do péče matky a víkendovém styku s otcem každých 14 dní. Soud neshledal žádný důvod, který by k nemožnosti nařízení střídavé péče vedl.
II. Tvrzení stěžovatelky
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále bylo porušeno právo rodiče pečovat o své dítě a práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a rovněž práva dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly při rozhodování soudu předním hlediskem ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatelka nesdílí názor Krajského soudu, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být standardem a že takový způsob výchovy je "automaticky" v zájmu dítěte, naopak je přesvědčena, že střídavá péče je na místě pouze za předpokladu, že jsou pro takový způsob uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi splněny veškeré zákonné podmínky. Zároveň tvrdí, že v daném případě tyto podmínky naplněny nebyly.
V prvé řadě stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že střídavá péče zde není vhodným řešením pro velmi nízký věk nezletilých (2,5 roku), neboť nezletilé jsou zvyklé na neustálou přítomnost stěžovatelky a je pro ně tedy nepředstavitelné, že nyní budou nuceny snášet opakované desetidenní odloučení od ní a navíc budou trávit tuto dobu ve zcela odlišném prostředí, s jinými lidmi a s jiným denním režimem. Takovou zásadní změnu nejsou nezletilé s ohledem na svůj citový, rozumový a sociální vývoj zatím schopny pochopit a ztrácí v důsledku ní veškeré rodinné zázemí i pocit jistoty, což se projevuje tím, že se začínají na stěžovatelku mnohem více fixovat, vyžadují její přítomnost při usínání a mají neustálou potřebu se ujišťovat, že je jejich matkou a že se k ní od otce zase vrátí.
Podle stěžovatelky se odvolací soud přesvědčivě nevypořádal ani se stěžovatelkou namítanou velkou vzdáleností mezi bydlišti rodičů (přes 300 km, více než pět hodin jízdy), která je v daném případě rovněž kritériem indikujícím naprostou nevhodnost střídavé péče, a to zejména ve spojení se zmíněným velmi nízkým věkem nezletilých. Více než pětihodinová cesta autem je pro nezletilé nejen vyčerpávající, ale i značně nebezpečná. Uspokojivě pak není dořešena ani lékařská péče o nezletilé, neboť nezletilé mají dětského lékaře v O., kde jsou registrovány od narození.
Stěžovatelka dále rozporuje tvrzení otce, že je schopen o nezletilé pečovat zcela plnohodnotně a zdůrazňuje, že otec se o dcery vždy stará v místě bydliště jeho rodičů, kde má zabezpečené veškeré služby týkající se domácnosti, přičemž nelze vyloučit, že v případě, kdy by bydlel sám, by o děti plnohodnotně pečovat nedokázal (sám uvádí, že časem si plánuje pořídit vlastní bydlení v blízkosti bydliště matky), v každém případě ovšem z těchto okolností jednoznačně vyplývá, že se zcela samostatnou péčí o nezletilé nemá otec žádné přímé zkušenosti.
Soud se dle stěžovatelky zcela nedostatečně vypořádal i se skutečností, že otec s matkou nedokáže normálně komunikovat, přičemž vzájemná komunikace mezi rodiči je rovněž jedním ze základních předpokladů pro fungování střídavé péče.
Odvolací soud se dle stěžovatelky ani dostatečně nevyjádřil k otázce, že nezletilé od září 2015 navštěvují předškolní zařízení, a to vždy jeden den v týdnu, aby si postupně zvykaly na dětský kolektiv, přičemž střídání těchto zařízení bude pro nezletilé znamenat další zbytečný stres.
Podle stěžovatelky je zřejmé, že střídavá péče o nezletilé byla napadeným rozsudkem nastavena zcela jednoznačně pouze v zájmu otce, a nikoli v zájmu nezletilých ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, s nímž je naopak v přímém rozporu.
Stěžovatelka tvrdí, že je též nepřiměřeně znevýhodněna, neboť v době, kdy se o děti stará ona, otec je může kdykoliv navštívit (neboť pracuje v Praze), ale naopak v době, kdy jsou nezletilé s otcem v jeho bydlišti v M., musela by stěžovatelka pokaždé cestovat několik set kilometrů do tohoto místa. Další znevýhodnění stěžovatelky pak spočívá i v tom, že otec má nezletilé v péči 2 víkendy po sobě, zatímco stěžovatelka vždy jen jeden víkend. Tímto způsobem nastavení péče o nezletilé tak bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na péči o své dítě ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny a do jejího práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka zdůrazňuje význam kritéria nejlepšího zájmu dítěte a poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3583/14 ze dne 26. 5. 2015 či sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015, z nichž mj. plyne, že svěření dítěte do střídavé péče nemá být "automatickým" řešením.
Soud dle tvrzení stěžovatelky zcela zjevně nepostupoval v souladu s nejlepším zájmem dětí, nerozhodl v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu týkající se otázky svěřování dětí do střídavé péče a napadeným rozsudkem tedy překročil hranice ústavnosti. Napadené rozhodnutí rovněž neodpovídá požadavkům na rozhodnutí spravedlivé, neboť není opřeno o dostatečně přesvědčivé a jasně vyjádřené argumenty, čímž došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213); nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016].
V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud shrnul, že "střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují".
Jak vyplývá ze spisu i z napadeného rozhodnutí, odvolací soud vzal všechna relevantní kritéria v potaz, tudíž mu nelze vytknout, že by se kritérii, která plynou z rozhodovací praxe Ústavního soudu, dostatečně nezabýval.
Je nutno přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že střídavá péče nemá být "automatickým" pravidlem a vždy je nutno zkoumat konkrétní okolnosti případu s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu tudíž nevyplývá "automatismus" svěřování dětí do střídavé péče, nýbrž pouze určitá presumpce střídavé péče před péčí jednoho z rodičů, tedy závěr, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)]. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14, "pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče".
V citovaném nálezu I. ÚS 1554/14 Ústavní soud uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte".
Velká vzdálenost bydlišť rodičů tak může být, jak již Ústavní soud zmínil, důvodem pro vyloučení střídavé péče, a to zejména s ohledem na školní docházku. V nyní posuzovaném případě však zatím o školní docházku nezletilých nejde. Pokud jde o samotné posouzení "velké vzdálenosti" mezi bydlišti jako relevantního kritéria, je nutno upozornit na nález sp. zn. I. ÚS 1506/13, ve kterém Ústavní soud obdobnou vzdálenost mezi bydlišti rodičů jako okolnost vylučující střídavou péči neshledal. Jádro výhrad stěžovatelky v nyní posuzovaném případě je však postaveno právě na okolnosti vzdálenosti bydlišť rodičů.
Sama vzdálenost bydlišť rodičů a posouzení, zda pravidelný transport dětí může být v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, tj. natolik problematický, aby vyloučil možnost střídavé péče, musí být posuzována s ohledem na okolnosti případu, zejm. zdravotní (fyzický a psychický) stav dětí. Zde je nutno připomenout, že kritérium nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno [srov. blíže např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 či usnesení sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015]. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2003, CRC/C/GC/14) ve vztahu k hledisku nejlepšího zájmu dítěte mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).
Posouzení "specifických okolností konkrétního dítěte", resp. jeho "osobních poměrů, situace a potřeb" je otázka skutková. S ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, musí být posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, v prvé řadě úkolem obecných soudů. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria posuzování a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
Jak dále shrnul Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3583/14 ze dne 26. 5. 2015, k přezkumu soudních rozhodnutí v rodinných věcech přistupuje Ústavní soud rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, u nichž jsou v některých případech ústavní stížnosti považovány za nepřípustné (např. v otázce rozvodu manželství). Jak dále Ústavní soud rozvedl, tato skutečnost "se odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces".
V nyní posuzované věci nelze odvolacímu soudu vytknut, že by se argumenty stěžovatelky nezabýval, ani že by při svém rozhodnutí nevzal v potaz všechna kritéria, která ve své rozhodovací praxi vymezil Ústavní soud. Spor je v podstatě o to, jakou váhu připisuje stěžovatelka faktu, že bydliště obou rodičů je vzdáleno cca 300 km. Jak již bylo shora uvedeno, obdobnou situaci již Ústavní soud posuzoval a střídavou péči navzdory obdobné vzdálenosti mezi bydlišti rodičů nevyloučil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13). Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by se při výkladu podústavního práva dopustil excesu majícího za následek porušení ústavních práv stěžovatelky. Navíc stěžovatelka opomíjí argument odvolacího soudu, že při svěření dětí do péče matky a pravidelném kontaktu s otcem, který zahrnoval dle rozhodnutí soudu prvého stupně mj. styk každý lichý týden vždy od čtvrtku do neděle, by počet cest do bydliště otce byl ještě vyšší (2 cesty jednou za 14 dní, oproti střídavé péči zahrnující 2 cesty jednou za 21 dní). Argument náročností cesty pro děti tak s ohledem na frekvenci cest svědčí nikoli pro závěry stěžovatelky, ale naopak ve prospěch střídavé péče.
Opět je nutno připomenout, že předmětem řízení před Ústavním soudem je ústavní konformita napadeného rozhodnutí, tedy ochrana ústavně zaručeného práva stěžovatelky na péči o děti, resp. jejich výchovu ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, nikoli věcný instanční přezkum napadeného rozhodnutí. Intenzita přezkumu ze strany Ústavního soudu je z povahy věci nižší v situaci, kdy oba rodiče mají soudním rozhodnutím umožněn kontakt s dítětem a oba se podílejí na jeho výchově, na rozdíl od případů, kdy je jednomu z rodičů, či dokonce oběma, tato péče a výchova soudním rozhodnutím zcela znemožněna. Právo stěžovatelky na péči o děti není nijak zásadně dotčeno v situaci, kdy tuto péči vykonává střídavě s otcem dětí. Jinak řečeno ústavní právo každého z rodičů na tuto péči je limitováno nárokem na stejnou péči ze strany druhého z rodičů.
Pokud jde o tvrzené znevýhodnění stěžovatelky při stanovení podmínek střídavé péče, je opět nutno předeslat, že s ohledem na poměry a konkrétní okolnosti případu musí primárně obecné soudy s ohledem na zájem dítěte specifikovat technické parametry péče, jako jsou např. místo a čas předání dítěte, frekvenci střídání dítěte u rodičů apod. Ústavní soud by opět mohl pouze korigovat zjevné excesy. Ve vztahu k tvrzené nevýhodě spočívající v množství víkendů u každého z rodičů je nutno poznamenat, že oproti tomu jsou děti v péči otce v desetidenních cyklech a v péči stěžovatelky v jedenáctidenních cyklech, přičemž s ohledem na předávání dětí vždy v bydlišti stěžovatelky je zřejmé, že značná část prvního i posledního dne, ve kterých jsou děti v péči otce, je věnována převozu dětí. Veškerý transport dětí má dle rozsudku na starosti právě otec. Uvedená úprava poměrů tak nejeví známky jakéhokoli excesu z řady možných myslitelných způsobů úpravy střídavé péče, přičemž naprostá symetrie úpravy styku zpravidla není (s ohledem na řadu praktických otázek) možná. Jak navíc připomněl odvolací soud, do ukončení rodičovské dovolené není matka fixována na víkendy a může aktivně trávit s dětmi celý pracovní týden.
Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí i obsahu spisu nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu