ECLI:CZ:US:2015:1.US.122.15.1
sp. zn. I. ÚS 122/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Ivo Mrázem, advokátem se sídlem Rooseveltova 17, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2014 č. j. 21Co 358/2014-278 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2014 č. j. 0P 115/2014-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 13. 1. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá zásah do svých rodičovských práv, plynoucích z práva na ochranu osobního a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a práv svých dětí na jeho péči.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že napadeným rozsudkem okresní soud zamítl návrh stěžovatele na svěření svých dvou nezletilých dětí do střídavé péče rodičů. Hlavním argumentem okresního soudu pro nevyhovění návrhu stěžovatele byla skutečnost, že se zvětšila vzdálenost mezi bydlišti rodičů a střídání po půl roce, jak navrhuje otec, by vedlo k úplné změně sociálního prostředí dětí. Dále okresní poukázal na to, že jedno s dětí je žákem se speciálními potřebami, čemuž matka přizpůsobila i své zaměstnání na zkrácený úvazek. Krom toho otec odůvodňuje svůj požadavek na střídavou péči hlavně tím, že bude mít po otevření nové restaurace větší pracovní zátěž, a proto již nebude mít dost času věnovat se dětem o každém víkendu. K odvolání stěžovatele krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a dospěl k závěru, že je věcně správný. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že důvodem pro zamítnutí návrhu byla zejména skutečnost, že nebyla prokázána podstatná změna poměrů, která by vyžadovala změnu předchozího rozhodnutí. Touto změnou není ani změna bydliště matky a dětí, ani změna zaměstnání otce. Neprokázáno zůstalo i tvrzení otce, že matka na výchovu dětí nestačí. Obecné soudy dospěly k tomu závěru, že provedené důkazy nezpochybňují v žádném směru kvalitu výchovy dětí matkou. Změna poměrů u otce, vycházející ze změny jeho zaměstnání, je řešitelná jinou úpravou styku otce s dětmi, a nikoli změnou výchovy dětí, která by zjevně nebyla v jejich prospěch, zejména s ohledem na zdravotní postižení jednoho z dětí, které si vyžádalo individuální přístup při školní výuce. Druhé z dětí se prostřednictvím opatrovníka vyjádřilo tak, že si nepřeje změnu stávající situace ohledně své výchovy. Změna dosavadní péče o děti by tedy byla v rozporu s přáním jednoho z dětí a případné rozdělení sourozenců by nebylo v zájmu dětí s ohledem na jejich sourozenecké vztahy.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s argumentací soudu prvního stupně, že návrhu na změnu výchovy nelze vyhovět, jelikož vzdálenost mezi bydlišti rodičů neumožňuje zachování stabilního prostředí pro děti v režimu střídavé výchovy. Tímto zjednodušeným argumentem je porušováno právo nezletilých dětí na rodičovskou výchovu obou rodičů a právo stěžovatele na to, aby nezletilé děti mohl plnohodnotně vychovávat, resp. plnohodnotně se na této výchovně podílet. Dále má stěžovatel za to, že postupem obou dvou soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, jelikož ač se stanoveným postupem domáhal svého práva na přezkoumání otázky další výchovy nezletilých dětí a navrhl k tomu stanoveným způsobem zcela relevantní důkaz znaleckým posudkem, který by měl kvalifikovaně zodpovědět otázku, zda pro nezletilé děti je v současné době po uplynutí dvou let vhodná střídavá péče v modelu, který stěžovatel navrhl (a nebránil by se ani jiné znalci doporučené formě), nebylo mu toto soudy umožněno.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014].
7. Ústavní soud se k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; a nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014]. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2003, CRC/C/GC/14, dále jen "Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte") formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (the child's views, body 53-54 Obecného komentáře), identitu dítěte (the child's identity, body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (preservation of the family environment and mantaining relations, body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (care, protection and safety of the child, body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (situations of vulnerability, body 75-76); právo dítěte na zdraví (the child's right to health, body 77-78); právo dítěte na vzdělání (the child's right to education, bod 79).
8. V obecném komentáři Výbor pro práva dítěte rovněž zdůraznil, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte, bod 67]. S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 26). V souladu s takto chápanou zásadou nejlepšího zájmu dítěte Ústavní soud svou prejudikaturu k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů přehledně shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 formuloval následující základní principy:
"Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a rodičem; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (zároveň s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 1 Listiny, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit. Dítě by pak mělo být svěřeno zásadně do péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit jeho styku s druhým rodičem."
9. Z judikatury Ústavního soudu tedy plyne, že svěření dítěte do střídavé péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů. V prvé řadě musí být splněno subjektivní kritérium, tj. oba rodiče musí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem. K získání dítěte do střídavé péče však rodiči nestačí pouze projevit skutečný a upřímný zájem (subjektivní kritérium), ale rodič musí rovněž naplnit i základní objektivní kritéria citovaná výše. Střídavá péče tak podle Ústavního soudu není vyžadována ve všech případech, kdy oba rodiče projeví o svěření dítěte do péče zájem. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte (např. pokud je dotčené dítě nervově labilní nebo má Aspergerův syndrom; k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 2441/13 ze dne 15. 12. 2014) střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž. Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte [judikatura Ústavního soudu k tomuto kritériu však zatím není plně rozvinutá; srov. například nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289); usnesení sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014; či nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014].
10. Argument, který uvádí stěžovatel, že snad hlavním důvodem, proč soudy nevyhověly jeho návrhu na střídavou péči, je vzdálenost mezi bydlišti rodičů, podle názoru Ústavního soudu neobstojí. K argumentu vzdálenosti bydliště rodičů přistoupily další přesvědčivé argumenty. A to skutečnost, že střídavá péče není v souladu s přáním jednoho z dětí, a dále, že je v rozporu se speciálními potřebami druhého z dětí (s přihlédnutím k jeho zdravotnímu postižení). Nad to není ani výrazem skutečného zájmu o co nejširší styk s dětmi na straně otce to, že jedním z hlavních důvodů, proč žádá změnu výchovného prostředí dětí, je jeho náročnější zaměstnání, které mu znemožňuje doposud realizovaný styk s dětmi. Pokud jde o neprovedení znaleckého posudku, který stěžovatel požadoval, okresní soud se tomuto požadavku dostatečně věnoval v průběhu jednání dne 20. 5. 2015.
11. V nyní posuzovaném případě tedy obecné soudy rozhodovaly v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu k otázce svěřování dětí do péče po rozchodu rodičů. Své rozhodnutí opřely o dostatečně jasně vyjádřené argumenty, které jsou přesvědčivé a odpovídají požadavkům spravedlivého rozhodnutí souladného s judikaturou Ústavního soudu.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu