ECLI:CZ:US:2016:3.US.3695.16.1
sp. zn. III. ÚS 3695/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2016 č. j. 8 Tdo 948/2016-41, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. března 2016 č. j. 50 To 49/2016-242 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 15. ledna 2016 č. j. 22 T 44/2015-209, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever, Jana Proška a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, regionální pobočka Plzeň, sídlem Sady 5. května 59, Plzeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel dne 27. 7. 2015 v obci Plasy před benzinovou čerpací stanicí Pas Oil nejprve hodil nezjištěný předmět na kolem projíždějící vozidlo značky Alfa Romeo, čímž poškodil přední dveře tohoto vozidla, a následně řidiče tohoto vozidla, poškozeného Jana Proška (dále jen "vedlejší účastník Jan Prošek"), po slovní rozepři 2krát až 3krát udeřil sevřenou dlaní ruky do brady. Stěžovatel následně z místa činu ujel. Tímto svým jednáním stěžovatel vedlejšímu účastníkovi Janu Proškovi způsobil zranění, v jejichž důsledku tento nemohl po dobu 14 dnů požívat tuhou stravu. Dále byla jednáním stěžovatele vedlejšímu účastníkovi Janu Proškovi způsobena škoda na vozidle ve výši 7 260 Kč. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") toto jednání stěžovatele posoudil jako pokus přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu šestnácti měsíců. Stěžovateli bylo zároveň napadeným rozsudkem okresního soudu uloženo, aby vedlejšímu účastníkovi Janu Proškovi nahradil škodu způsobenou trestným činem ve výši 7 260 Kč. Se zbytkem nároku byl tento vedlejší účastník odkázán dle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud taktéž stěžovateli uložil, aby nahradil škodu ve výši 5 909 Kč vedlejšímu účastníkovi Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočce Plzeň.
3. Stěžovatel tento rozsudek napadl odvoláním, které bylo Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") jako nedůvodné dle §256 trestního řádu zamítnuto, jelikož krajský soud neshledal v řízení, které proběhlo před okresním soudem, žádnou vadu, kterou by bylo možno označit za podstatnou vadu řízení ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
4. Stěžovatel zamítavé usnesení krajského soudu napadl dovoláním podaným k Nejvyššímu soudu, který jej dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.
6. Stěžovatel dále obšírně poukazuje na to, že obecné soudy v jeho věci nesprávně stanovily výši škody, která byla vyčíslena na 7 260 Kč, když dle názoru stěžovatele skutečná výše škody nemohla přesáhnout 5 000 Kč, a tudíž ve věci skutku, kterým bylo poškozeno auto vedlejšího účastníka Jana Proška, vůbec nešlo o trestný čin, nýbrž o přestupek. Stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastník Jan Prošek si vozidlo nechal opravit v autorizovaném servisu, který opravu provedl za nejvyšší možnou cenu. Výše škody je v tomto případě nepřijatelná i proto, že poškozené vozidlo je již 15 let staré. Na tuto tezi je navázáno odůvodnění převážné části ústavní stížnosti. Stěžovatel brojí proti znaleckému posudku, který byl zhotoven za účelem stanovení výše škody. Stěžovatel namítá, že závěry tohoto znaleckého posudku jsou nesprávné. Obecné soudy potom v této souvislosti porušily ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, když se těmito závěry řídily a nenařídily provedení revizního znaleckého posudku. Sám stěžovatel nenavrhl provedení revizního znaleckého posudku, jelikož dle jeho názoru to byly právě obecné soudy, které vypracování tohoto posudku měly zadat.
7. Stěžovatel dále uvádí, že k poškození vozidla vedlejšího účastníka Jana Proška nemohlo dojít tak, jak tento ve své výpovědi uvedl. Z tohoto důvodu navrhoval stěžovatel, aby byl proveden znalecký posudek z oboru mechanoskopie. Krajský soud však tento návrh odmítl s odůvodněním, že dosavadní znalecký posudek je pro objasnění skutkového stavu dostačující.
8. Stěžovatel dále nesouhlasí s hmotněprávním posouzením dalšího skutku, kterého se měl dle napadených rozhodnutí obecných soudů dopustit, totiž s kvalifikací jeho jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel se domnívá, že toto jednání mělo být posouzeno jako napadení jiného ve smyslu přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku.
9. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe stěžovatel konečně nesouhlasí ani s tím, že by se dopustil svým jednáním trestného činu výtržnictví dle §358 trestního zákoníku. Dle názoru stěžovatele šlo toliko o běžný konflikt, takové konflikty se odehrávají v podstatě dennodenně a jsou řešeny u přestupkových komisí. Nadto vedlejší účastník Jan Prošek nebyl ani v pracovní neschopnosti a v době svého výslechu před nalézacím soudem ještě ani nepodstoupil lékařský zákrok. Dle názoru stěžovatele tedy nelze kvalifikovat jeho jednání spočívající v tom, že vedlejšího účastníka Jana Proška dvakrát udeřil pěstí do brady ani jako trestný čin výtržnictví a ani jako trestný čin ublížení na zdraví.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že velká část námitek stěžovatele je tvořena námitkami převážně skutkového charakteru, které stěžovatel následně navazuje na způsob hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, kam lze podřadit i zpochybnění úplnosti provedeného dokazování, jakož i způsob, jakým byla vyčíslena škoda na vozidle vedlejšího účastníka Jana Proška. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá zejména toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá. Napadená rozhodnutí obecných soudů však žádný takový extrémní rozpor nevykazují, byť stěžovatel zastává opačný názor. Otázka vyčíslení škody prostřednictvím znaleckého posudku je otázkou primárně skutkového charakteru, kterou není Ústavní soud oprávněn posuzovat, a to ani z hlediska hodnocení důkazů (znaleckého posudku), ani z hlediska právních závěrů k této otázce, neboť z napadených rozhodnutí je zjevné, že právní závěry soudu nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Nadto se všechna napadená rozhodnutí této otázce věnovala, přičemž lze odkázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu, s jehož závěry se Ústavní soud v podstatném ztotožňuje. Je možno v této souvislosti zejména zdůraznit tezi dovolacího soudu, která vychází z judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07, či ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1902/13), že poškozeného, vlastníka byť staršího motorového vozidla, není možné nutit, aby v důsledku porušení zákona obviněným, tedy v důsledku jednání, jehož nebyl původcem, vyhledával neznačkové a tedy méně kvalitní náhradní díly, objížděl vrakoviště nebo sjednával opravu vozidla v neautorizovaném servisu, kde cena poskytnutých služeb může být nižší, ale úroveň poskytnutých služeb nemusí být stejně kvalitní, neboť neautorizované servisy nemusí dodržovat jednotlivé postupy výrobce atp.
14. Pokud jde o namítané porušení zásady in dubio pro reo, stěžovatel neuvádí, které konkrétní pochybení obecných soudu zakládá porušení tohoto principu. Ústavní soud nicméně konstatuje, že ve věci stěžovatele nenastaly podmínky pro uplatnění této zásady co do otázky viny stěžovatele, neboť nevznikly žádné pochyby, které by případně mohly být využity v jeho prospěch. Skutkový stav byl objasněn v souladu se zásadou materiální pravdy tak, že o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro meritorní rozhodnutí. V rámci této argumentace lze vypořádat taktéž námitku stěžovatele uvedenou v bodě 7, kterou stěžovatel brojí proti tomu, že nalézací soud nenařídil zpracování znaleckého posudku oboru mechanoskopie. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k otázce tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000, nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 nebo též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03) nalézací soud řádně vypořádal tento důkazní návrh stěžovatele tak, že tento důkaz spadá do kategorie důkazů nadbytečných. Skutkový stav byl totiž již dostatečně, mimo důvodnou pochybnost, objasněn, a to v rozsahu pro meritorní rozhodnutí nezbytném. Další dokazování by mohlo zakládat rozpor se zásadou procesní ekonomie.
15. Otázce právní kvalifikace jednání stěžovatele, které spočívalo v napadení vedlejšího účastníka Jana Proška, se věnovala všechna napadená rozhodnutí, na jejichž odůvodnění je možno v tomto bodě odkázat. Pro úplnost lze dodat, že pro právní kvalifikaci je zde podstatné, co bylo primárním objektem trestného činu spáchaného stěžovatelem. Primárním objektem bylo při napadení vedlejšího účastníka Jana Proška zdraví tohoto, kdy úmysl stěžovatele směřoval k újmě na zdraví, nikoliv k narušení veřejného pořádku, přičemž však souběh trestných činů výtržnictví a ublížení na zdraví není vyloučen, a z pohledu Ústavního soudu byl naopak správně obecnými soudy dovozen a argumentačně dostatečně podložen. Závěrem lze k tomuto podotknout, že poškození zdraví vedlejšího účastníka Jana Proška bylo obecnými soudy dostatečně prokázáno, a to zejména výpovědí tohoto vedlejšího účastníka, jakož i lékařskými zprávami dokládajícími omezení vedlejšího účastníka spočívající zejména v tom, že nemohl po dobu 14 dnů v důsledku svých zranění konzumovat tuhou stravu.
16. Pokud jde o stěžovatelem namítané neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe, k tomuto Ústavní soud připomíná, že trestní odpovědnost je v souladu s touto zásadou vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná, což však vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze v projednávané věci dovodit. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. O nikoli malé intenzitě porušení chráněných zájmů svědčí zejména skutečnost, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty hned několika trestných činů.
17. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu