ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.948.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 948/2016-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání obviněného R. T. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 50 To 49/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 44/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 22 T 44/2015, byl obviněný R. T. uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému J. P., bytem R., V L., škodu ve výši 7 260 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Plzeň, Sady 5. Května 59, škodu ve výši 5 909 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. P. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 27. 7. 2015 v době od 14:40 hod. do 14:50 hod. v obci P., okr. P.-s., před benzinovou čerpací stanicí PAS OIL poté, co hodil z okraje vozovky silnice dosud nezjištěný předmět na kolem projíždějící vozidlo zn. Alfa Romeo 147, modré metalické barvy, kterým tak poškodil lak levých předních dveří tohoto vozidla, které poté zastavilo v objektu uvedené benzinové čerpací stanice v obci P., následně toto vozidlo se svým vozidlem zn. Škoda Octavia RS, černé metalické barvy, dojel a v prostoru benzinové čerpací stanice PAS OIL řidiče takto poškozeného vozidla J. P. po předchozí slovní rozepři 2x – 3x udeřil sevřenou dlaní ruky do brady a z místa ujel ve směru na obec K., okr. P.-s., čímž mu tak způsobil zranění spočívající v kontuzi čelistního kloubu, laceraci a natržení sliznice jazyka, nekomplikovanou frakturu klinické korunky zubu 36, pro které nemohl po dobu dvou týdnů přijímat tuhou stravu, jakož i škodu na poškozeném laku vozidla ve výši 7 260 Kč.
3. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícímu proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 50 To 49/2016, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný od počátku soudního řízení namítal, že svým jednáním nezpůsobil poškozenému škodu dosahující zákonné limitní částky 5 000 Kč, pročež jeho jednání nemůže být kvalifikováno jako spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Oba soudy stanovily výši škody způsobené na laku vozidla na základě znaleckého posudku. Podle obviněného ale znalec nesprávně stanovil výši škody jako náklady na opravu vozidla v autorizovaném servisu a podle tzv. normových cen. Tyto ceny však výrazně překračují cenové nabídky odborných lakýrnických společností, jež obviněný předložil nalézacímu soudu k porovnání. Dovolatel nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že stěžejní je uvedení poškozené věci v předešlý stav, kterého lze dosáhnout nejlépe právě ve značkovém autorizovaném servisu. Ačkoliv nepolemizoval s úvahou, že stěžejní je skutečně uvedení poškozené věci v předešlý stav, není zde žádný důvod pro to, aby oprava musela být prováděna ve značkovém autorizovaném servisu za nejvyšší možné ceny. Toto podle obviněného platí tím spíše, že se jedná o patnáct let staré vozidlo. V případě nákladů na uvedení věci v předešlý stav se musí jednat o náklady účelně a nezbytně vynaložené, které odpovídají cenám v místě a čase obvyklým.
7. Znalec při stanovení výše škody, resp. při stanovení nákladu nutných na opravu poškozené věci, při svém posuzování nezohlednil, že poškozeno nebylo nové vozidlo, ale naopak automobil starý patnáct let. V této souvislosti dovolatel upozornil na to, že sám poškozený pořídil vozidlo těsně před škodnou událostí za 39 000 Kč. Pokud pak znalec ve svém posudku vyčíslil, že cena celé karoserie činí celkem 10 350 Kč, tak se stanovení výše škody na levých předních dveřích ve výši 7 260 Kč zdá přinejmenším jako nepřiměřené, a to i vzhledem k tomu, jak velké bylo poškození na dveřích (oděrka dlouhá 35 mm a 5 mm široká). Částka nákladů na opravu stanovená znalcem tak přesahuje obvyklou cenu celých dveří.
8. Přestože znalec ve svém posudku argumentoval tím, že cena opravy, tedy uvedení poškozené věci do předešlého stavu, je vypočtena podle normy, obviněný namítl, že žádná takováto norma neexistuje. Staré vozidlo dávno po uplynutí záruční doby není účelné opravovat v autorizovaném servisu. Za účelnou opravu je nutno považovat opravu u odborného lakýrnického servisu. Náklady na opravu u autorizovaného servisu jsou totiž navyšovány o renomé autorizace, což však u starého vozidla nemá nic společného s účelností vynaložených nákladů a kvalitním uvedením věci v předešlý stav, čehož lze zcela jistě dosáhnout i mimo autorizovaný servis.
9. Dále obviněný upozornil na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Podle poškozeného škoda na jeho vozidle vznikla tím, že obviněný na vozidlo poškozeného hodil ze vzdálenosti 10 – 15 metrů kámen, když toto vozidlo projíždělo kolem obviněného. Obviněný se však od počátku trestního stíhání bránil tím, že tímto způsobem vůbec nelze způsobit poškození, které bylo objektivně zjištěno, neboť rýhy na karoserii vozidla poškozeného směřují proti směru jízdy, tedy na druhou stranu, než by měly směřovat, pokud by obviněný hodil kámen na okolo projíždějící vozidlo. Z tohoto důvodu navrhoval, aby bylo dokazování v řízení doplněno o znalecký posudek z oboru mechanoskopie, který by se zabýval tím, zda vůbec mohlo k poškození vozidla dojít tím způsobem, jak uvádí poškozený.
10. Obviněný dále nesouhlasil s hmotněprávním posouzením jeho jednání jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu totiž není patrné, proč byla užita tato právní kvalifikace a proč není jednání kvalifikováno pouze jako napadení jiného ve smyslu přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti je pak ještě více zarážející, že odvolací soud dovozuje, že došlo dokonce ke spáchání dokonaného trestného činu ublížení na zdraví, neboť poškozený byl v důsledku jednání obviněného omezen v obvyklém způsobu života po dobu 14 dní. Podle obviněného však jednání obviněného nelze kvalifikovat jako pokus přečinu ublížení na zdraví, tím spíše jako dokonaný trestný čin. Nemožnost poškozeného přijímat tuhou stravu bez jakéhokoliv dalšího omezení nelze považovat za omezení v obvyklém způsobu života, zvláště za situace, kdy toto omezení nebylo před soudy nijak prokazováno.
11. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 50 To 49/2016, zrušil a aby Krajskému soudu v Plzni přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po rekapitulaci obsahu dovolání a průběhu předchozího řízení uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry obou soudů, podle kterých škoda způsobená poškozením vozidla dosáhla částky vyjádřené ve skutkové větě rozsudku, zvláště pak za situace, kdy byla objektivizována znaleckým posudkem a znalec byl k věci i osobně vyslechnut.
13. Poznamenala, že stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru ve srovnání s celkovou cenou poškozené věci nebo jde o poškození většího funkčního celku. V těchto případech škoda sice materiálně existuje, ale nominálně nemůže ovlivnit cenu celku. Současně zdůraznila, že v těchto případech náklady na uvedení věci do původního stavu nesmí v žádném případě přesáhnout cenu, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu před poškozením prodávala. K takové situaci však v daném případě nedošlo, neboť cena opravy činila zhruba pětinu tržní ceny vozidla.
14. Uzavřela, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo jakoukoliv vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
15. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného na vědomí.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
20. Dovolací soud v projednávané věci neshledal pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady zpochybňující spravedlivý proces. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Námitky obsažené v dovolání jsou v převážné míře obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména strany 6, 7 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4, 5 usnesení odvolacího soudu).
21. K námitce obviněného ohledně neprovedení jím navrženého důkazu, tj. doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, což pokládal za významné z hlediska spolehlivého posouzení mechanismu vzniku poškození předmětného vozidla, je vhodné dodat, že pokud soudy podle konkrétní důkazní situace dospěly ke spolehlivému závěru o spáchání činu obviněným, nebylo třeba dokazování vést tímto směrem. V této souvislosti lze poznamenat, že vadu spočívající v neúplnosti provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit, což se stalo. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
22. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že považovaly již provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Podstatné je, že i odvolací soud (viz str. 4 jeho usnesení), stejně jako soud prvního stupně, vyložil, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž dal jasně najevo, že další dokazování shledal nadbytečným. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů, jak naznačoval dovolatel.
23. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. S ohledem na napadené rozhodnutí, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však významná otázka, zda jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající části odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a dále též pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a současně i přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný jednak zpochybnil, že svým činem způsobil poškozením cizí věci škodu převyšující 5 000 Kč, jednak namítl, že jednáním popsaným ve skutkové větě naplnil toliko skutkovou podstatu přečinu výtržnictví, která v sobě obsahuje napadení jiného; měl za to, že podmínky pro jeho právní posouzení též jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, natož dokonaného přečinu, splněny nebyly.
25. Dovolatel především namítl, že nezpůsobil škodu na poškozeném laku vozidla, nýbrž na vozidle samotném, a dále pak zevrubně rozvedl své výhrady, jimiž chtěl doložit, že náklady na uvedení věci v předešlý stav nebyly náklady účelně a nezbytně vynaložené, odpovídající cenám v místě a čase obvyklým, a proti závěrům znaleckého posudku z oboru doprava, ekonomika, ceny a odhady (motorová vozidla), znalce Ing. Jiřího Pecha. Měl za to, že výše škody byla stanovena chybně, ve skutečnosti nedosahuje částky 5 000 Kč, v důsledku čehož nemělo být jeho jednání právně posouzeno jako přečin poškození cizího majetku podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku obviněný uplatňoval již v řízení před nalézacím soudem a byla také jedním z odvolacích důvodů obviněného; soudy se tedy touto námitkou již s náležitou mírou pozornosti zabývaly (viz zejména str. 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 5, 6 usnesení odvolacího soudu) a výhrady obviněného nemohou obstát.
26. Přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Škodou nikoli nepatrnou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč. Při stanovení výše škody se vychází z obecné směrnice uvedené v §137 tr. zákoníku. Primárně se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií zde obsažených bude stanovena výše způsobené škody v případě poškození cizí věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a povaze poškozené věci, popř. její části, a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit cenu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm (srov. č. 45/2006 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů správně vyšly při stanovení výše škody vzniklé poškozením dveří vozidla z kritéria účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav. Znalec z oboru doprava, ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace motorová vozidla, stanovil, vycházeje z tohoto hlediska, výši způsobené škody na částku 7 260 Kč. Při zpracování znaleckého posudku postupoval v souladu s doporučenou metodikou znaleckého standardu č. I/2005 (č. listu 176 až 183, 203 a verte) a v písemně zpracovaném znaleckém posudku, jakož i ve své výpovědi v hlavním líčení vyložil, jakými úvahami se řídil při stanovení výše škody.
27. Nalézací soud postupoval správně a zcela průkazně, když se při stanovení výše způsobené škody opřel o závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, specializace motorová vozidla. V konfrontaci se stanoviskem obviněného ke zpracovanému znaleckému posudku (č. listu 198, 199) byl následně znalec Ing. Jiří Pech předvolán i k hlavnímu líčení konanému dne 15. 1. 2016, aby zodpověděl dotazy stran (č. listu 203 a verte). Pakliže obviněný soudům předkládal cenové nabídky jiných autoservisů, které byly nižší a při jejich akceptaci by nebylo dosaženo limitní výše škody v částce 5 000 Kč, je nutné ve vztahu k této námitce obviněného poznamenat, že poškozený nemůže být nucen k tomu, aby se svým poškozeným vozidlem obcházel jednotlivé autoservisy a lakýrny a vyhledával ty, kde mu bude vozidlo opraveno nejlevněji. V této souvislosti je vhodné rovněž zmínit, že původně byl odhad ceny opravy na žádost policie stanoven oslovenou autolakovnou na částku 10 000 Kč (č. listu 93). S odborným vyjádřením se však soud vzhledem k neurčitosti jeho obsahu nemohl spokojit, proto nechal v souladu s §105 odst. 1 tr. ř. pro stanovení výše škody vypracovat výše zmíněný znalecký posudek, který výši škody upřesnil, a došlo k jejímu poměrně výraznému snížení oproti prvotnímu odhadu oslovené autolakovny. Znalcem specifikovanou opravu i dovolací soud pokládá za nezbytnou a účelnou, v důsledku čehož považuje též znalcem stanovené náklady za účelně vynaložené na uvedení poškozené věci v předešlý stav.
28. Navíc i z aktuální ustálené judikatury vyplývá, že korekci nákladů nelze po poškozeném spravedlivě požadovat, a to zvláště za situace, kdy se hodnota poškozeného vozidla po opravě, jakkoliv nákladné – pokud se jednalo o účelné vynaložené náklady, nijak nezměnila ve srovnání se stavem před škodnou událostí. Jestliže náklady směřují k odstranění vady vozidla a k jeho uvedení do původního stavu, jedná se o nutné a účelně vynaložené náklady (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 36/2013). Totéž platí i v případě, pokud k uvedení do původního stavu byly použity značkové náhradní díly, či byly využity služby autorizovaného servisu. Poškozeného, vlastníka byť staršího motorového vozidla, není možné nutit, aby v důsledku porušení zákona obviněným, tedy v důsledku jednání, jehož nebyl původcem, vyhledával neznačkové a tedy méně kvalitní náhradní díly, objížděl vrakoviště nebo sjednával opravu vozidla v neautorizovaném servisu, kde cena poskytnutých služeb může být nižší, ale úroveň poskytnutých služeb nemusí být stejně kvalitní, neboť neautorizované servisy nemusí dodržovat jednotlivé postupy výrobce atp. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, či ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13).
29. Další výhrady obviněného se soustředily k možnosti právního posouzení jeho jednání jen jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli též jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku. K otázce vzájemného vztahu přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je třeba v obecné rovině uvést následující. Podle §358 odst. 1 tr. zákoníku přečin výtržnictví spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Ustanovením §358 tr. zákoníku se chrání občanské soužití proti závažným útokům narušujícím zároveň veřejný pořádek. Předmětem ochrany zde tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví, čest, osobní důstojnost, majetek apod., i když i tyto zájmy mohou být výtržnickým jednáním dotčeny jako tzv. sekundární objekt trestného činu. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Z hlediska subjektivní stránky se u obou přečinů vyžaduje úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku; u přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku úmysl směřující k způsobení ublížení na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku). Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (§21 odst. 1 tr. zákoníku).
30. Obecně platí, že jednočinný souběh trestného činu výtržnictví dle §358 tr. zákoníku s trestným činem ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku je možný (ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3326, 1549). Souběh těchto trestných činů není vyloučen také s ohledem na skutečnost, že zatímco objektem trestného činu výtržnictví je občanské soužití, objektem trestného činu ublížení na zdraví je ochrana života a zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 889/2002). Je sice pravdou, že nalézací soud a následně i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí soustředily svoji pozornost k naplnění znaků přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, naplnění zákonných znaků přečinů výtržnictví a ublížení na zdraví též se zřetelem k povaze námitek obviněného již tolik pozornosti nevěnovaly, přesto je však nutné se závěry soudů souhlasit. Jednání obviněného specifikované ve skutkové větě výroku o vině naplňuje znaky obou zmíněných trestných činů. Obviněný jednáním, které bezpochyby naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku (napadení jiného na místě veřejně přístupném), s čímž on sám ani nepolemizoval, současně způsobil poškozenému poruchu zdraví. Skutkové podstaty trestných činů výtržnictví a ublížení na zdraví nejsou mezi sebou ve vztahu, kdy by byl jeden z nich trestným činem speciálním vůči druhému, a to ani v případě, kdyby újma na zdraví záležela v tom, že „napadení jiného“ vedlo k předpokládanému následku na zdraví.
31. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že po předchozí slovní rozepři nejméně 2x udeřil poškozeného sevřenou dlaní ruky do brady (na nevýznamný nedostatek co do stanovení nejnižšího počtu úderů nalézacího soudu upozornil již odvolací soud), čímž mu tak způsobil zranění spočívající v kontuzi čelistního kloubu, laceraci a natržení sliznice jazyka, nekomplikovanou frakturu klinické korunky zubu 36, pro které nemohl po dobu dvou týdnů přijímat tuhou stravu. Skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku zjevně vykazuje a se zřetelem k povaze poruchy zdraví a jejím následkům nelze uzavřít, že se jednalo toliko o „napadení jiného“ ve smyslu zákonného znaku přečinu výtržnictví, neboť zjevně byl porušen i zájem na ochraně zdraví. Z povahy útoku, který byl nečekaný, a též z jeho průběhu plyne, že si musel být vědom, že poškozenému může způsobit újmu na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn.
32. V daném kontextu je třeba poznamenat, že z hlediska právního posouzení činu obviněného nejsou se zřetelem k zásadě zákazu reformationis in peius rozhodné úvahy odvolacího soudu, že správně měl být kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku dokonaný, nikoli jen jako jeho pokus. Správně ale tento soud, jakož i nalézací soud upozornily, že u poškozeného prokazatelně došlo k poškození zdraví, které si vyžádalo lékařské ošetření a které svojí povahou a intenzitou zásahu do obvyklého způsobu života poškozeného po jím vymezené období bylo významné ve smyslu definičních znaků ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozený povahu a důsledky zranění doložil nejen svojí výpovědí, ale také předložením jednotlivých lékařských zpráv, ze kterých rovněž vyplývá omezení poškozeného v obvyklém způsobu života a nutnost kvůli utrpěným zraněním přijímat pouze měkkou stravu (č. listu 80 až 82, 84 až 86). Z uvedeného jasně vyplývá, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
33. Protože dovolání obviněného bylo dílem opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu