ECLI:CZ:US:2016:3.US.3769.15.1
sp. zn. III. ÚS 3769/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Keraservis Group, a. s., sídlem Kaštanová 515/125a, Brněnské Ivanovice, Brno, zastoupené JUDr. Petrem Pospíšilem, advokátem, sídlem Brno, Kalvodova 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2015 č. j. 66 Co 595/2014-17, proti usnesení Mgr. Petra Jaroše, soudního exekutora, Exekutorský úřad Chrudim, ze dne 3. července 2014 č. j. 129 EX 4847/14-8, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. ledna 2015 č. j. 129 EX 4847/14-14 a proti pokynu soudu pro soudního exekutora ze dne 25. června 2014, vydaného Okresním soudem v Karviné - pobočkou v Havířově pod č. j. 48 EXE 2254/2014-12, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Mgr. Petra Jaroše, soudního exekutora, Exekutorský úřad Chrudim a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, a Tomáše Černého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 22. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V záhlaví jmenované orgány se rovněž ve věci stěžovatelky podle jejího názoru dopustily libovůle v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že usnesením ze dne 3. 7. 2014 č. j. 129 EX 4847/14-8, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 1. 2015 č. j. 129 EX 4847/14-14 soudní exekutor Mgr. Petr Jaroš, Exekutorský úřad Chrudim, zamítl exekuční návrh stěžovatelky jako oprávněné na provedení exekuce na majetek povinného. Postupoval tak v souladu s pokynem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") z 25. 6. 2014 č. j. 48 EXE 2254/2014-12. Okresní soud totiž vyhodnotil rozhodčí doložku, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, představující v právě projednávaném případě exekuční titul, jako neplatný, a to pro neurčitost určení rozhodce. Nadto exekuční titul podle okresního soudu ani nenabyl právní moci, neboť byl doručován na adresu odlišnou od adresy evidované v centrálním registru obyvatel.
3. K odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") svým usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 66 Co 595/2014-17 rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Ve velmi podrobném odůvodnění nejprve odkázal na vývoj judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vztahující se k problematice rozhodčích doložek. Dovodil přitom, že právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny je nutno přiměřeně vztáhnout i na rozhodčí řízení. Proto, nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, pak takový rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Podle zákona o rozhodčím řízení ve znění od 1. 4. 2012 sice existuje výslovná možnost určení rozhodce jinak než přímým projevem vůle stran - tedy prostřednictvím třetí osoby - nicméně taková třetí osoba by měla být na stranách sporu zcela nezávislá, neboť jen tehdy může být zajištěn princip rovnosti stran. Výběr rozhodce, který provedla třetí osoba, jež není nezávislá, tak podle krajského soudu nelze považovat za transparentní. Požadavek transparentnosti potom není naplněn ani u třetí osoby v podobě tzv. arbitrážního centra (v právě projednávaném případě jde o Středoevropské arbitrážní centrum), což je právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem; zabývá se přitom organizováním rozhodčího řízení ad hoc a z této činnosti má ekonomický prospěch. Jako rozhodce jmenuje opakovaně osoby, s nimiž má dlouhodobé vztahy a poskytuje jim pro jejich rozhodovací činnost zázemí. Na těchto východiscích přitom nemohla ničeho změnit ani zmíněná novela zákona o rozhodčím řízení. V této souvislosti krajský soud výslovně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu z 28. 4. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud na uvedenou novelu přímo reagoval i s přihlédnutím k předchozí judikatuře. V daném kontextu, kdy v právě projednávané věci bylo mezi účastníky dohodnuto, že spory budou rozhodovány rozhodcem, který měl být jmenován předsedou Středoevropského arbitrážního centra, nutno podle krajského soudu dovodit, že takový výběr rozhodce není možno považovat za transparentní a rozhodčí nález z toho důvodu není způsobilým exekučním titulem.
4. V kontextu těchto závěrů pak stěžovatelka zejména odkazuje na zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), konkrétně na jeho ustanovení §7 odst. 1 ve znění od 1. 4. 2012 (to je ve znění zákona č. 19/2012 Sb.), podle něhož "[r]ozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle §19 odst. 4. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý". Z toho dovozuje, že výklad zaujatý soudy (respektive soudním exekutorem) výslovně odporuje citovanému zákonnému ustanovení. Pokud se v napadených rozhodnutích zpochybňuje nezávislost Středoevropského arbitrážního centra s tím, že výběr rozhodce není transparentní, pak jde podle stěžovatelky o čisté spekulace. Již jen z internetových stránek jmenovaného arbitrážního centra totiž podle stěžovatelky vyplývá, že se nezabývá organizováním rozhodčího řízení ad hoc a tudíž nemá z této činnosti ekonomický prospěch.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
7. V nyní projednávaném případě tedy Ústavní soud konstatuje, že v postupu orgánů veřejné moci a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivá. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatelky.
8. K věci samé Ústavní soud především uvádí, že se již mnohokrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Neudržitelnou je aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu. V této souvislosti lze odkázat zejména na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž se mj. konstatuje, že "[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499)], "nýbrž se od něj (...) musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů [mající] svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku (...). [P]ovinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad." Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, "aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality (...)." (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 92/06).
9. V právě projednávané věci jsou přitom podle mínění Ústavního soudu všechny výše uvedené požadavky splněny. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí jsou velmi přesvědčivá (to platí zvláště pro usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 66 Co 595/2014-17) a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje. Naopak stížnost stěžovatelky je v podstatě prosta jakékoliv ústavněprávní argumentace a spočívá ve svém důsledku pouze na tvrzení, že napadená rozhodnutí nezohledňují novelu §7 zákona o rozhodčím řízení a že hodnocení Středoevropského arbitrážního centra, jež participovalo na řešení sporů mezi stěžovatelkou jako oprávněnou a povinným, je čistě spekulativní. S takovými závěry však Ústavní soud nemůže souhlasit.
10. V napadených rozhodnutích je jasně vysvětleno, že zákon o rozhodčím řízení umožňuje, aby rozhodce byl určen stranami dohodnutou osobou nebo - zjednodušeně řečeno - dohodnutým způsobem. I tato varianta (respektive varianty) určení rozhodce ovšem musí obdobně ctít principy, které jsou Listinou stanoveny pro příslušnost soudu a soudce a pro rozhodování sporů o právo. V napadených rozhodnutích je přitom vysvětleno, proč podmínka nezávislosti a nestrannosti rozhodce [stanovená výslovně v §1 písm. a) zákona o rozhodčím řízení] v právě projednávaném případě splněna není (srovnej rekapitulační část tohoto usnesení). Stěžovatelka přitom ani v ústavní stížnosti nepřináší nic, co by svědčilo o opaku, když se v zásadě omezuje - co do hodnocení Středoevropského arbitrážního centra - toliko na jeho internetové stránky (srov. http://www.ceac.cz/). Tímto směrem vedená polemika - odhlédnuto od čistě soukromého a nezávazného charakteru internetových stránek - je ovšem značně nepřesvědčivá. Jen pro dokreslení - právě s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti - Ústavní soud odkazuje v této souvislosti například na volně dostupný Administrativní registr ekonomických subjektů spravovaný Ministerstvem financí (dostupný na http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ares.html.cz), z něhož naopak mimo jiné vyplývá, že Středoevropské arbitrážní centrum je v rámci klasifikace ekonomických činností organizací sdružující osoby za účelem prosazování jejich společných zájmů. Na stěžovatelkou odkazovaných stránkách se pak například ani neuvádí, zdali jsou centrem oslovovaní rozhodci vybíráni z nějakého seznamu, natož aby zde byl tento seznam zveřejněn.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelce ústavním pořádkem.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu