ECLI:CZ:US:2016:3.US.391.16.1
sp. zn. III. ÚS 391/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. R., zastoupené JUDr. Ivanou Zamazalovou, advokátkou, sídlem Jiráskova 425, Jirkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. října 2015 č. j. 13 Co 521/2014-417 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 9. června 2014 č. j. 19 P 33/2010-370, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého D. R., zastoupeného opatrovníkem Magistrátem města Most, a 2. B. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi (a postupem soudů v daném řízení) byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Současně stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky jako matky prvního vedlejšího účastníka, nezletilého D. R. (dále jen "nezletilý"), na omezení rodičovské odpovědnosti jeho otce jako druhého vedlejšího účastníka (dále jen "otec") v tom směru, že mu bude zakázán styk s nezletilým (výrok I), dále jím byl zamítnut návrh otce na změnu výchovy nezletilého (výrok II) a upraven styk otce s nezletilým (výrok III). Současně jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), a každému z rodičů bylo uloženo nahradit České republice náklady ve výši 16 075 Kč (výrok V).
4. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatelka brojila odvoláním, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ho však ústavní stížností napadeným rozsudkem v napadených výrocích I, III a V potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytkla "formalistický přístup", protože se nevypořádaly s jejími stěžejními argumenty. Důvodem jejího návrhu, aby nebyl upraven styk otce s nezletilým, byly negativní zkušenosti nezletilého s otcem v době rozpadu manželství, kdy jí otec "vyhodil" ze společné domácnosti, takže se musela uchýlit k rodičům, a odmítl jí vydat věci, včetně věcí nezletilého. U toho se objevily psychosomatické problémy, které se po návštěvách otce stupňovaly, a proto musela vyhledat psycholožku, v jejíž péči je nezletilý dosud. Tyto skutečnosti nezletilý prezentoval jak v rámci vypracování znaleckého posudku, tak při osobním pohovoru se soudkyní za účasti orgánu péče o dítě. Tato a další zjištění vedla ke změně názoru orgánu péče o dítě, který navrhl, aby styk nebyl upravován, okresní soud však tento návrh neakceptoval, přičemž ignoroval doporučení znalce i zprávy psycholožky nezletilého. Okresní soud dle stěžovatelky v soudním řízení nectil zásadu rovného postavení účastníků řízení, neboť ji opakovaně poučoval, že její povinností je přimět nezletilého, aby měl zájem se s otcem stýkat, a snažil se splnění těchto povinností vymáhat i ukládáním pořádkových pokut, nikdy však nepoučil otce, jak by se měl vůči synovi chovat, a nikdy mu nic nevytkl, nezkoumal, jak otec plní svou vyživovací povinnost, a pokud na problémy s pozdními úhradami výživného poukázala, soud otce nepoučil a dokonce uvedl, že výživné hradí řádně, což nekoresponduje s obsahem spisu.
6. Krajský soud v odvolacím řízení zjišťoval prostřednictvím orgánu péče o dítě postoj nezletilého, kterému bylo v té době 12 let, jeho odmítavé stanovisko ke styku však nerespektoval, stejně tak jako názor tohoto orgánu, že úprava styku není v zájmu nezletilého a že otec neprojevuje o nezletilého faktický zájem. V průběhu odvolacího řízení otec uvedl, že akceptuje názor nezletilého, vyslovil přesvědčení, že ho nezletilý, až se dostane do věku, kdy o sobě bude rozhodovat sám, vyhledá, a potvrdil, že nezletilého neviděl od jeho pěti až šesti roků. Také krajský soud se dotazoval pouze jí, co učinila pro to, aby se narovnaly vztahy mezi nezletilým a otcem, a otce nepoučil o povinnosti platit výživné řádně a včas, ač předložila dokumenty prokazující jeho špatnou platební morálku, a nezeptal se ho, co udělal pro zlepšení vztahů s nezletilým. Krajský soud pak ignoroval provedené důkazy a názory účastníků řízení, a ani "se nenamáhal" své rozhodnutí zdůvodnit, zejména proč není respektován názor dítěte, které má 12 let a studuje víceleté gymnázium s výborným prospěchem a je na svůj věk rozumově vyspělé a má nadprůměrnou inteligenci. Stěžovatelka uznala, že názor dítěte není jediným kritériem pro rozhodování, soud by však měl podrobně popsat, jakými úvahami byl veden, když rozhodl v rozporu s ním i názorem orgánu péče o dítě. Soudy vůbec neřešily, že se otec s nezletilým několik let neviděli a nehovořili spolu, že otec žije na Slovensku se svou současnou rodinou, kterou nezletilý nezná, a nevypořádaly se s tím, jaký bude mít dopad na psychiku a další vývoj nezletilého, pokud by ke styku mělo v intencích soudních rozhodnutí dojít.
7. Závěrem stěžovatelka obecným soudům vytkla, že nevzaly v úvahu zájem dítěte, což by mělo být hlavním hlediskem, s tím, že vazby nezletilého s otcem jsou zpřetrhány, nezletilý trpí psychosomatickými problémy, styk odmítá a má pro to racionální důvody. Zmínila, že jsou jí známa rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech [usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14, ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1975/15 (rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], a namítla, že v důsledku výše zmíněných pochybení došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušením práva na spravedlivý proces je dle jejího názoru nesprávný výklad soudu, jak hodnotit a jakou váhu přikládat v daném řízení názoru dítěte, a v tomto směru k pochybení došlo, neboť obecné soudy excesivním způsobem nerespektovaly ustanovení tzv. podústavního práva [zde se stěžovatelka odvolala na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 a ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)], neboť napadená rozhodnutí nejsou v nejlepším zájmu dítěte a nejsou v tomto ohledu náležitě odůvodněna, v několika případech měla být porušena i zásada rovnosti účastníků řízení. Současně poukázala na usnesení ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém se Ústavní soud zabýval obsahem práva na spravedlivý proces, s tím, že se domáhá toho, aby její věc byla soudem řádně projednána, aby byly zohledněny veškeré argumenty a aby se soud vypořádal se všemi důkazy a názory účastníků řízení, tedy aby vycházel ze skutečností, které byly v průběhu řízení zjištěny, "a ne ze svého názoru".
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
8. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, kde znalkyně doporučila zachovat aktuální model péče a zahájit mediační intervenci k vytvoření potřebných vazeb, komunikačních kanálů a ke snížení vzájemných averzí, stěžovatelce doporučila zahájit psychoterapeutickou intervenci zaměřenou na zvládnutí aktuální situace, včetně změn ve výchovném vedení dítěte, kdy nezletilý je na ni intenzivně emočně fixovaný a tato fixace přerostla do dominantního postavení dítěte v rodině, a kde znalkyně hodnotí osobnost nezletilého, včetně jeho manipulativního přístupu k okolí. Pro zákaz styku nebyly shledány zákonné podmínky, otec své rodičovské povinnosti plní, a navíc by takové rozhodnutí představovalo velmi citelný zásah do práv otce i nezletilého, neboť dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky s oběma rodiči. Otec svůj zájem dokladoval záznamy policejního orgánu a tato skutečnost vyplývala též z jeho opakovaných výpovědí, z nichž plyne, že mu nebylo umožněno zkontaktovat se s nezletilým, přičemž úprava styku byla provedena vykonatelným rozsudkem Okresního soudu Levice, v jehož obvodu rodina společně žila, když byl nezletilý nízkého věku. S ohledem na vyšší věk nezletilého a vzdálenost bydlišť rodičů okresní soud změnil dosavadní rozsah úpravy styku, s rozsahem této změny se pak (krajský soud) ztotožnil. Závěrem krajský soud odmítl, že by v odvolacím řízení nebyla zachována rovnost stran a že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
9. Okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku i obsah spisu, vyjádřil přesvědčení, že v průběhu řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod jeho účastníků, a zdůraznil, že matka úpravu styku soudem dlouhodobě nerespektovala.
10. Žádný z vedlejších účastníků se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. V replice stěžovatelka uvedla, že obecné soudy nejsou schopny akceptovat, že dítě má právo, a nikoliv povinnost se stýkat s rodičem, a nedovedou pochopit, že některé děti se s druhým rodičem stýkat nechtějí a působí jim to psychické problémy, přičemž psychosomatické obtíže byly doloženy mnoha lékařskými zprávami, zprávami z mateřské i základní školy, Fondu ohrožených dětí a od psycholožky, lze to vyčíst i ze znaleckého posudku, postoj nezletilého zůstal neměnný, za svým názorem si stojí a dokáže sdělit důvody, které ho k němu vedou. Pokud soudy otcův zájem vyvozují z toho, že se dostavil na Policii České republiky (dále jen "policie"), ta ale žádné pochybení na její straně nezjistila a věc odložila, tak tento krok otec učinil jen proto, že neměl žádný důkaz, že o nezletilého jeví zájem. Odmítla, že by otec měl o nezletilého opravdový zájem a že by byl ochoten učinit něco pro to, aby se vztahy zlepšily, k narušení vztahu došlo již před odchodem ze společné domácnosti, zejména proto, že nezletilý byl svědkem domácího násilí, otec v době, kdy mu byl styk umožněn, se choval autoritativně, vynucoval si bezmeznou poslušnost, neuměl být laskavý, jezdil nepravidelně, a ani nezletilému nesdělil, že nepřijede. Skutečnost, že otec nemá opravdový zájem, lze vyčíst ze znaleckého posudku, dle něhož otec nevyužil objektivních možností upevnit svůj vztah se synem a tento vztah je determinován osobními potřebami otce a "neměl by jej omezovat v jeho seberealizaci image dobrého otce". Otec se velice domáhal nařízení mediace, když toho dosáhl, a ona kontaktovala mediátorku a zajistila setkání, sdělil, že o mediaci (o urovnání vztahů) nemá zájem, také se domáhal zasílání zpráv o nezletilém, na tyto zprávy však téměř nereagoval a posléze soudu sdělil, že toto nechtěl. Závěrem vyjádřila přesvědčení, že ústavní stížnost je důvodná a že obecné soudy ve vyjádřeních její argumenty nevyvrátily.
IV.
Procesní podmínky řízení
12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Podstata ústavní stížnosti spočívá na námitce, že obecné soudy vadně posoudily zjištěné skutečnosti (včetně přání samotného nezletilého) z hlediska toho, co je "v nejlepším zájmu dítěte", a proto namísto zákazu styku otce s nezletilým, jak ona navrhla, rozhodly o jeho úpravě, jak požadoval otec. Ústavní soud však nemá, co by obecným soudům z hlediska ústavnosti mohl vytknout. V této souvislosti musí předně připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se
dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tento nález, jakož i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)].
16. Konkrétně v případě rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele zejména tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení "podústavního" práva z hlediska jejich smyslu a účelu, zde konkrétně jde o ustanovení §887 a násl. občanského zákoníku, která navazují na čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecně přitom platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být vždy činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), což se nutně týká i rozhodování o úpravě či zákazu styku s rodičem, do jehož péče nebylo dítě svěřeno, což má význam také pro řešení případné kolize mezi právy dítěte a např. právy jednoho z rodičů. Posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, je-li učiněno s respektem k principům, jež plynou z požadavků ústavnosti, je věcí obecné justice a Ústavní soud není oprávněn do něho zasahovat.
17. V daném případě je třeba vzít v úvahu ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, dle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů, s čímž koresponduje i právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Je-li dítě svěřeno do péče jednoho rodiče, nic tato skutečnost na existenci práva druhého rodiče (a samozřejmě dítěte) nemění, jen - jak plyne z povahy věci - částečně mění obsah tohoto práva. Omezení práv "druhému" rodiči (a potažmo také práv nezletilému dítěti) je pak možné pouze na základě zákona, a z důvodů, jejichž závažnost bude přímo úměrná intenzitě daného zásahu do rodičovských práv, kterou je nutno posuzovat s ohledem na míru eventuálního omezení, k jakému by v konkrétním případě mělo dojít. V souzené věci je pak závažnost zvažovaného zásahu zcela zásadní, neboť vzhledem k okolnostem by zákaz styku vedl prakticky k vyloučení otce ze života nezletilého.
18. Za relevantní důvody omezení práv lze jistě považovat, jestliže by "druhý" rodič ohrožoval buď život či zdraví dítěte, anebo narušoval jeho řádný duševní a mravní rozvoj, vzdělání apod. Nic takového zjištěno nebylo, naopak, jak plyne ze znaleckého posudku (na č. l. 257 a násl. soudního spisu), otec je dostatečně způsobilým rodičem (str. 36) a má o nezletilého opravdový zájem (viz také str. 31). Naopak nelze odůvodnit zákaz styku pouze tím, že dítě tento styk odmítá. Dítě, které žije jen s jedním rodičem, může být tímto rodičem přímo proti druhému rodiči manipulováno či nepřímo ovlivňováno např. jeho negativními postoji, které před dítětem projevuje. Z tohoto důvodu je třeba vždy vzít v úvahu, za jakých okolností (a také k jaké záležitosti) bylo toto stanovisko vysloveno. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje rozumovou vyspělostí nezletilého a neměnností jeho postoje. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že v minulosti nezletilý styk s otcem neodmítal, a to i přes existenci posttraumatického syndromu v důsledku rozpadu rodiny, nezvládnutého ze strany obou rodičů (viz str. 38 znaleckého posudku), kterým stěžovatelka také argumentovala. Vysvětluje-li stěžovatelka změnu postoje tím, že otec nezletilého několikrát zklamal, když jej nevyzvedl, aniž by se omluvil, to jistě může vést ke zhoršení vzájemných vztahů, nicméně takovéto kategorické odmítání styku, spojené s neadekvátními reakcemi, tímto zcela vysvětlit nelze (také znalkyně hovoří o tom, že šlo jen o faktor, který odmítání styku "posílil" - viz str. 35 znaleckého posudku). Vzhledem k tomu se Ústavní soud musí ztotožnit s názorem okresního soudu, který jádro problému shledal v působení stěžovatelky, která jednak prakticky znemožnila otci styk s nezletilým, a jednak jej svým postojem, třeba i nevědomě, vůči otci (negativně) ovlivnila, takže i když není pochyb o tom, že se i otec ve vztahu k nezletilému dopustil řady chyb, existující nežádoucí stav, kdy dítě odmítá svého rodiče, jde především na vrub hlavně stěžovatelce. Jestliže stěžovatelka poukazuje na to, že nezletilý svůj postoj vysvětlil racionálními důvody, znalecký posudek podrobně mapuje, jaké faktory při utváření názoru nezletilého hrály roli (viz zejm. str. 34-35), přičemž je zřejmé, že nezletilý není schopen celou situaci chápat objektivně z důvodu ovlivnění ze strany stěžovatelky, jím vyslovené názory jsou do značné míry reprodukcí událostí tak, jak to slyšel od matky a její rodiny, a také není schopen posoudit přínosy, které by kontakt s otcem pro něj mohl mít, neboť pozitivní vzpomínky v podstatě vytěsnil.
19. Argumentuje-li stěžovatelka údajným zhoršením psychického stavu nezletilého, které mělo vyústit ve zdravotní problémy psychosomatického původu, dle názoru Ústavního soudu si obecné soudy jistě byly vědomy, že soudy upravený styk - minimálně zpočátku - může být spojen pro nezletilého s určitými obtížemi, současně však správně zohlednily, že nelze sledovat pouze zájem dítěte v daném okamžiku, ale že je třeba se na věc dívat z větší perspektivy, tedy že určité aktuální negativní dopady mohou být dostatečně vyváženy pozitivy, které dané opatření z dlouhodobého hlediska dítěti přináší, a to v podobě podmínek pro vytvoření či upevnění vazby mezi dítětem a "druhým" rodičem. Existuje-li v tomto ohledu nějaká reálná perspektiva, a ze znaleckého posudku plyne, že ano, neboť vyvstalé překážky nejsou nepřekonatelné (viz str. 37-38), pak obecným soudům nelze vytknout, jestliže svým rozhodnutím vytvořily pro styk dítěte s jeho rodičem právní prostor. Jinak by tomu mohlo být v případě, že by tyto překážky spočívaly pouze na straně "druhého" rodiče, zde otce. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl, neboť ač lze otcovu přístupu k nezletilému v minulosti ledacos vytknout, je to především právě stěžovatelka, kdo tyto překážky vytvořil a kdo také (primárně) může nezletilému (v jeho vlastním zájmu) pomoci s jejich překonáváním, což je současně i její zákonnou povinností, jak ji už upozornil okresní soud.
20. Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že není povinností obecných soudů vypořádávat se s každým jednotlivým argumentem, musí být však dostatečně zřetelné, jak věc byla po skutkové a právní stránce posouzena, a potažmo proč ten který argument nemůže (pro svou irelevanci či nedůvodnost) obstát. Skutečnost, že soudy nepřiložily takovou "váhu" stanovisku nezletilého, jakou by si dle stěžovatelčina názoru "zasloužilo", je ve své podstatě polemikou se závěry obecných soudů, která nemá ústavněprávní rozměr, neboť jak již bylo výše naznačeno, posouzení konkrétních okolností případu (včetně zhodnocení významu jednotlivých zjištěných skutečností, nelze-li je označit za skutečně "extrémní"), je věcí obecné justice.
21. Stěžovatelka také namítla porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení, které mělo spočívat v tom, že ji soud poučoval o jejích rodičovských povinnostech, a naopak nezohlednil, že otec neplatí včas výživné a že vznikl na výživném nějaký dluh. V prvé řadě Ústavní soud připomíná, že v souzené věci šlo o úpravu styku, a tudíž skutečnost, zda otec někdy nezaplatil výživné včas, se jako zásadní nejeví, ostatně stěžovatelka se může účinně domáhat svých práv návrhem na výkon rozhodnutí; naopak v daných souvislostech bylo zcela namístě, pokud obecné soudy stěžovatelce, která v konečném důsledku zcela zmařila styk nezletilého s jeho otcem, připomněly povinnosti, které jí jako rodiči plynou ze zákona, a apelovaly na ni, aby svůj přístup změnila, čímž se ostatně jen snažily plnit svou povinnost postupovat vždy v "nejlepším zájmu dítěte". Především pak není z ústavní stížnosti zcela zřejmé, na jakém procesním právu měly obecné soudy tímto způsobem stěžovatelku (oproti otci) zkrátit.
22. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu návrh na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, jako návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
Josef Fiala v. r.