ECLI:CZ:US:2016:3.US.403.16.1
sp. zn. III. ÚS 403/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., zastoupené Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem Přátelství 1960, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015 sp. zn. 4 Tdo 1245/2015, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. dubna 2015 sp. zn. 14 To 44/2015 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 24. listopadu 2014 sp. zn. 2 T 55/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Písku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, zakotvených v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Písku [poté, co jeho předchozí rozsudek a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 4 Tdo 234/2014 ve vymezených částech zrušil (dále zrušil rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl] shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a za uvedené jednání ji odsoudil podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku stěžovatelce uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti v souvislosti s pravomocí úřední osoby na dobu 2 let. Tímto rozsudkem rozhodl rovněž o vině a trestu spoluobviněných.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře nadepsaným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Písku podle §258 odst. 1 písm. a), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného do dne 30. 11. 2011. Za uvedené jednání stěžovatelku odsoudil podle §329 odst. 1 tr. zákoníku účinného do dne 30. 11. 2011 k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku stěžovatelce uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti v souvislosti s pravomocí úřední osoby na dobu 18 měsíců. Tímto rozsudkem rozhodl také o vině a trestu spoluobviněných.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že skutek, jehož spácháním byla uznána vinnou, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění (podle jejího názoru spočívá ve skutečnosti, že při neformálním rozhovoru poskytovala "poučení" osobě na řízení nezainteresované v tom smyslu, jak může správní orgán postupovat) tak, že rozhodně nevykazuje zákonné znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
6. Dovozuje, že skutková zjištění soudů týkající se její osoby jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, soudy vycházely z důkazů získaných - a tudíž posléze i použitých - v rozporu s procesními předpisy, dále prováděly svévolné hodnocení důkazů bez jakéhokoliv racionálního a logického základu.
7. Stěžovatelka vytýká, že odvolací soud vycházel z protokolů o hlavním líčení před soudem prvního stupně, a to za situace, kdy vznesla námitky proti protokolaci. Má za to, že pokud existovaly pochybnosti o správnosti protokolace a o námitkách proti protokolaci nebylo dosud rozhodnuto, odvolací soud neměl vycházet z protokolů, ale přímo ze zvukových záznamů o hlavních líčeních. Jestliže Nejvyšší soud uvedl, že protokolace odpovídá záznamům, jde o konstatování, které stěžovatelka nemůže ověřit, jelikož jí nebyla "zpřístupněna kopie záznamů z hlavního líčení". Odvolací soud přitom bezpochyby nedostál své povinnosti podle §57 odst. 1 tr. řádu rozhodnout o každé námitce proti protokolu o hlavním líčení.
8. Stěžovatelka dále uvádí, že v řízení před Okresním soudem v Písku bylo prováděno dokazování v rozporu s procesními předpisy, když se nemohla vyjádřit ke všem provedeným důkazům, zejména ohledně záznamů ze sledování osob ("přehrání CD") a přestupkového spisu. Záznamy ze sledování osob, které představují stěžejní usvědčující důkaz, přitom považuje za nezákonně pořízené.
9. Stěžovatelka zpochybňuje závěry soudů stran nesprávného přidělení přestupkové věci a upozorňuje na absenci odpovídajících administrativních pravidel u Městského úřadu v Písku. Ani postoupení věci Městskému úřadu Týn nad Vltavou neznamená její nezákonné vyřízení, resp. z provedeného dokazování nikterak nevyplývá, že by zde mělo dojít k nezákonnému postupu. Skutečný důvod daného procesního postupu spočíval v urychlení vyřízení případu. Soud prvního stupně přitom seznal, že takto Městský úřad v Písku postupoval i v jiných věcech odlišných přestupců.
10. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, jakým jednáním stěžovatelky, které podle jejího názoru odpovídalo zákonu, mělo dojít ke střetu veřejného zájmu se zájmem osobním a případně jaké informace získané s výkonem zaměstnání byly zneužity ve prospěch osoby stěžovatelky či jiné osoby. Na inkriminovaném setkání stěžovatelka působila jako "právní pomoc", nikoliv jako osoba, která plní úkoly státu a používá k tomu svěřené pravomoci. Pokud stěžovatelka při neformálním rozhovoru poskytovala "poučení" (srov. ustanovení §4 odst. 2 a §177 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) osobě na řízení nezainteresované - přestupce Ing. Pavel Dlouhý přítomen nebyl - v tom smyslu, jak může správní orgán postupovat, nemohla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatelka v tomto přátelském rozhovoru mezi obviněnými V. V. a F. R. vystupovala více méně pasivně a do tohoto rozhovoru "moc nezasahovala". Stěžovatelka neposkytovala rady, jak zvýhodnit přestupce, kategoricky odmítala řešit věci nezákonným způsobem a nejednala tak, aby mu pomohla uniknout postihu.
11. Dovozuje, že v jejím případě nemůže jít o výše označený přečin, neboť jako úřední osoba jednala pouze v souvislosti s přestupkovým řízením (kdy na základě žádosti přestupce věc s odkazem na ustálené zvyklosti postoupila Městskému úřadu Týn nad Vltavou), nikoli v rámci inkriminovaného rozhovoru.
12. Ve správním spisu není založen originál žádosti přestupce o postoupení věci, pouze několik kopií, které nejsou totožné. Vzhledem k tomu, že ze soudního spisu není možné dohledat veškeré skutečnosti týkající se předávání a postupování spisu, má stěžovatelka za to, že mohlo dojít i k záměně některých dokumentů. Stěžovatelka dodává, že ze soudního spisu je zřejmé, že v řízení předcházejícím kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu byla k dispozici pouze kopie přestupkového spisu pořízená policejním orgánem. Též se zřetelem k přítomnosti nepodepsané kopie žádosti a chybějícím údajům o kontrole spisu vedoucí odboru, tajemnicí úřadu a starostou je pochybné, zda nedošlo k manipulaci se spisem.
13. Dále poukazuje na to, že jí bezprostředně po doručení zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu bylo zapovězeno nahlédnutí do spisu, a to v rozporu s ustanovením §65 tr. řádu. Tento spis převzal zpět policejní orgán, který stěžovatelce toto právo odepřel. Jelikož soudní spis neobsahuje jakoukoli zmínku o tomto postoupení policejnímu orgánu a žádné státní zastupitelství nezjednalo nápravu, otevírá se prostor pro spekulace o důvodech tohoto postoupení a možné manipulaci se zde zařazenými materiály.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení „běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem“, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka „nesprávnosti“ napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
16. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
17. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
18. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze „přepjatého formalizmu“).
19. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými – ústavněprávně relevantními – pochybeními řízení a jeho výsledek postiženo není.
20. Co do posouzení stěžovatelkou tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně provedl detailní popis a interpretaci jednání stěžovatelky, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i na akceptovatelném hodnocení provedených důkazů.
21. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
22. Stěžovatelka namítá, že nemůže ověřit konstatování Nejvyššího soudu ohledně souladu protokolace se záznamy, avšak opomíjí přípis Okresního soudu v Písku autorizovaný předsedou senátu Mgr. Martinem Králem, jímž se sděluje, že kopie záznamů z jednání nebudou poskytovány, nicméně soud umožní jejich přehrání ve svém „infocentru“ (procesní spis, č. l. 1049). Soud prvního stupně současně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 4 Tz 7/2005, podle kterého možnost seznámit se s obsahem zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení je součástí práva obviněného na obhajobu, proto k žádosti obviněného nebo jeho obhájce soud podle okolností případu určí, zda umožní přehrání takového záznamu nebo poskytne jeho kopii [srov. nález ze dne 17. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 388/06 (N 67/45 SbNU 99)].
23. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, že Okresní soud v Písku ji avizovanou možnost seznámit se s obsahem zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení posléze odepřel. Současně není pochyb, že nejen z hlediska procesní ekonomie, ale i samotné faktické proveditelnosti nebude vždy možné zajistit poslech či zhlédnutí nahrávek tam, kde délka takových záznamů dosahuje mnoha (desítek) hodin a kde by doba poslechu v rámci nahlížení do spisu mohla činit i řadu dní (srov. §65 tr. řádu). V takovém případě je třeba dát přednost poskytnutí kopie záznamu, jíž pak může obhajoba podrobně studovat i mimo soudní budovu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2125/07). Stěžovatelka však obrací pozornost výhradně k záznamům z hlavního líčení (jejichž délka zmiňovaných charakteristik nedosáhla), a ani v tomto směru (tj. se zřetelem k otázce „proveditelnosti“) relevantní oponenturu neuplatňuje.
24. Ústavní soud se opakovaně vyslovil, že jeho úkolem není korekce trestního řízení na úrovni tzv. podústavního práva. Svou kasační pravomoc Ústavní soud neužívá k tomu, aby již pravomocně skončená trestní řízení perfekcionisticky vylepšoval (vzhledem k výše řečenému lze takto – v konkrétním případě – posoudit i výtku stran absence rozhodnutí o námitce proti protokolu o hlavním líčení podle §57 odst. 1 tr. řádu), případně aby svými zásahy „trestal“ orgány činné v trestním řízení za porušení procesních přepisů. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je vždy rozhodující spravedlnost trestního řízení jako celku. Při posuzování závažnosti pochybení obecných soudů má Ústavní soud na zřeteli i otázku veřejného zájmu a právní jistoty [srov. nález ve věci ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05 (N 161/42 SbNU 327), případně též nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)].
25. Pokud jde o otázku možností vyjádřit se k provedeným důkazům, z protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 10. 2014 (procesní spis, č. l. 891 – 918) vyplývá, že soud prvního stupně po podání výpovědi obviněným V. stěžovatelku vyzval, aby se vyslovila, zda má dotazy na tohoto obviněného či zda se chce vyjádřit k jeho výpovědi. Stěžovatelka následně dotaz vznesla, čímž realizovala své procesní právo, zakotvené v §33 odst. 1 tr. řádu a §214 tr. řádu (procesní spis, č. l. 904 a 909). Obdobně postupoval soud prvního stupně též v souvislosti s výslechem svědků, kdy stěžovatelka kladla dotazy Mgr. Pavle Smolové (procesní spis, č. l. 915). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 11. 2014 (procesní spis, č. l. 924 – 933) se ani ve vztahu k listinným důkazům provedeným v hlavním líčení nepodávají ústavněprávní diskrepance (srov. §213 odst. 1 tr. řádu).
26. Pokud jde o výhrady týkající se záznamů ze sledování osob, odvolací soud s výstižným poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb., N 121/57 SbNU 495) a stanovisko pléna ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. Pl. ÚS - st. 31/10 (426/2010 Sb., ST 31/59 SbNU 607) označil konkretizované důkazy za procesně nepoužitelné (procesní spis, č. l. 1007 p. v.).
27. Dalšími námitkami stěžovatelka zpochybňuje závěry soudů ohledně přidělení přestupkové věci, jejího uvažovaného postoupení Městskému úřadu Týn nad Vltavou a obsahu rozhovoru se spoluobviněnými. V této souvislosti se sluší zaznamenat, že rámec, v němž (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
28. Pokud jde o výhradu, že v rámci daného „neformálního rozhovoru“ stěžovatelka působila jako „právní pomoc“, nikoli v postavení úřední osoby, určující je, zda stěžovatelka jednala protiprávně v souvislosti se svou pravomocí a odpovědností. Soudy se neomezily na konstatování, zda spoluobvinění měli subjektivní představu, že v tomto postavení vůči nim stěžovatelka jedná, nýbrž s ústavněprávně udržitelnou argumentací dovodily, že naplnila všechny znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
29. Pokud jde o postoupení přestupkového spisu, podle soudů z výpovědí obviněných vyplývá, že se v podstatě hledal jakýkoli vhodný smyšlený důvod této dispozice; podle stěžovatelky jím měla být péče o nemocného tchána, na čemž jí nepřišlo nic zvláštního (procesní spis, č. l. 894), podle obviněného V. V. jej měla představovat časová zaneprázdněnost JUDr. Jaroslavy Krybusové (procesní spis, č. l. 899, 900), podle obviněného F. R. šlo o údajnou 24 hodinovou péči o invalidního tchána přestupce (procesní spis, č. l. 909), zatímco v písemné žádosti zařazené v přestupkovém spisu se odkazuje na zdravotní stav přestupce. Tento nově uváděný důvod pak stěžovatelka podle soudů bez dalšího shledala za dostatečný podklad k postoupení věci, byť postrádal doložení lékařskou zprávou či jakýmkoli jiným důkazem, a zároveň ani nebyl dán žádný logický důvod k tomu, proč by se přestupce z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu měl přesouvat z místa svého skutečného bydliště v Hluboké nad Vltavou do Týna nad Vltavou. Přesto stěžovatelka ještě v den podání žádosti (29. 11. 2010), tj. prakticky obratem, přípisem věc postoupila Městskému úřadu Týn nad Vltavou. Z toho, že obsahem hovoru spoluobviněných dne 23. 11. 2010 bylo řešení otázky, jak zařídit, aby přestupci nebyla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel, že následně spoluobvinění dosáhli shody na řešení spočívajícím v postoupení věci jinému správnímu orgánu (u něhož se obviněný V. V. pokusí dosáhnout „dohody“), kdy předmět „diskuse“ představovalo několik variant odůvodnění postupu (přičemž důvod posléze uvedený v písemné žádosti postrádal oporu v důkazech, resp. věrohodnost), podle soudů musela být nezákonnost postupu stěžovatelce – již se zřetelem k její přítomnosti u inkriminovaného „rozhovoru“ – zřejmá.
30. Stěžovatelka tudíž podle soudů porušila ustanovení §55 odst. 3 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož místně příslušný správní orgán může k usnadnění projednání přestupku nebo z jiného důležitého důvodu postoupit věc i bez souhlasu účastníků řízení jinému věcně příslušnému správnímu orgánu, v jehož územním obvodu se pachatel zdržuje nebo pracuje. Soudy konstatovaly, že stěžovatelka jednala v rozporu se základními povinnostmi úředníka stanovenými v bodu 1 písm. b), f), h) a i) Přílohy č. 3 ke Směrnici č. 3/2010 – Pracovnímu řádu Městského úřadu v Písku, účinnému ode dne 1. 9. 2010, neboť jako úřední osoba měla vykonávat svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, jako vedoucí příslušného odboru Městského úřadu v Písku. Podle soudů účel uvedeného postupu představovalo úsilí umožnit přestupci, aby se vyhnul uložení bezprostředně hrozící sankce zákazu řízení motorových vozidel, a tím jej oproti ostatním přestupcům neoprávněně zvýhodnit.
31. Jestliže jde o výhradu vztahující se k možné manipulaci se spisem, stěžovatelka ji situuje do zcela obecné roviny a nekonfrontuje ji s dalšími důkazními prameny, zejména s výpovědí přestupce, k jehož žádosti v této souvislosti soustředí pozornost.
32. O protiústavnost (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) jde i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelných mechanických (administrativních) pochybení soudu, jimiž jsou kupříkladu nedostatečné seznámení se s obsahem spisu, založení rozhodné listiny do spisu jiného, omyl při datování jejího příchodu apod. [srov. nález ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06 (N 108/45 SbNU 459) a nález ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 967/13 (N 68/69 SbNU 233)]. Samotná absence záznamu o postoupení soudního spisu policejnímu orgánu však s procesními situacemi typově vymezenými v této judikatuře Ústavního soudu není souměřitelná.
33. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
34. Na základě uvedených zjištění lze uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
35. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu