ECLI:CZ:US:2016:3.US.445.16.1
sp. zn. III. ÚS 445/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Dvořáčka, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Burešova 6, Brno, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 69 Co 351/2015-108, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 3. 7. 2015 č. j. 17 C 186/2014-76 vyhověl částečně stěžovatelově žalobě na zaplacení nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup vedlejší účastnice a plně vyhověl žádání o omluvu za tuto újmu. Současně obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 16 456 Kč za čtyři úkony právní služby, a to včetně úkonu uplatnění předžalobního nároku u vedlejší účastnice.
2. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I. rozsudku ze dne 4. 11. 2015 č. j. 69 Co 351/2015-108 změnil prvostupňové rozhodnutí ohledně výše přiznaného peněžitého plnění a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy, přičemž na rozdíl od obvodního soudu nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů za úkon právní služby - uplatnění předžalobního nároku u vedlejší účastnice, a to s poukazem na speciální úpravu v §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu").
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. výše specifikovaného rozsudku městského soudu, a to z důvodu porušení jeho práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, dále v čl. 6, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Současně navrhl zrušení §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu.
4. Stěžovatel poukázal na jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které aplikací zákona o odpovědnosti za škodu nesmí dojít přímo ani nepřímo k omezení či vyprázdnění tohoto základního práva. Podle stěžovatele však interpretace městského soudu použitá v rozsudku ze dne 4. 11. 2015 č. j. 69 Co 351/2015-108, který mu nepřiznal náhradu nákladů na právní zastoupení advokátem při uplatnění předžalobního nároku, představuje nepřímé omezení přístupu k účinné realizaci tohoto základního práva, které se tak stane nedostupným pro osoby s nižšími finančními prostředky.
5. Stěžovatel k tomu uvedl, že uplatnění nároku na odškodnění újmy u vedlejší účastnice je zákonnou podmínkou, jež musí být splněna před vymáháním nároku soudní cestou. Odškodňovací řízení přitom není pro běžného občana jako právního laika zvládnutelné bez právní pomoci, neboť vedlejší účastnice neodškodňuje z úřední povinnosti, nárok musí být u ní uplatněn správně a musí být dostatečně podložen, odškodnění je poskytnuto jen do výše uplatněné částky (což má vliv i na případné následné soudní řízení), pro uplatnění je stanovena krátká promlčecí lhůta (ta se navíc staví maximálně na dobu šesti měsíců během odškodňovacího řízení a poté běží znovu, tedy může dojít k promlčení nároku, zvláště za situace, kdy vedlejší účastnice dle statistik běžně tuto maximální dobu šesti měsíců překračuje), a uplatnění vyžaduje schopnost právní analýzy i určitou administrativní činnost (související s doložením nároku). Podle stěžovatele tedy jde o analogický postup, jako u předžalobní výzvy, u které judikatura dovodila právo na náhradu nákladů na ni v rámci řízení před soudem (zmínil jedno usnesení Krajského soudu v Plzni). Nadto uvedená předžalobní výzva je jen jakýmsi "upozorněním protistrany", jehož obsah není pro následující soudní řízení plně závazný, zatímco způsob uplatnění odškodnění u vedlejší účastnice úzce souvisí i s úspěšností poté uplatňovaného nároku u soudu. Postup osoby poškozené, která užije služeb advokáta (i) pro odškodňovací řízení, je tedy racionální. Podle stěžovatele mu tedy měla být městským soudem přiznána náhrada nákladů předžalobního uplatnění nároku, resp. její nepřiznání je v rozporu s principy právního státu.
6. Pokud jde o návrh dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl buď derogaci ustanovení §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu, nebo pro případ ústavně konformní interpretace napadeného ustanovení zavázat obecné soudy k takové interpretaci, dle níž bude náhrada nákladů na zastoupení v odškodňovacím řízení přiznána. Takové řešení by pomohlo podle stěžovatele i vedlejší účastnici, která nestíhá vyřídit včas všechny uplatněné nároky, neboť pokud by žadatelé nejdříve konzultovali uplatňovaný nárok s advokátem, vedlejší účastnice by nemusela řešit velké množství bezpředmětných žádostí. Současně by zásah Ústavního soudu nezpůsobil ani praktické potíže, neboť úkon uplatnění nároku u vedlejší účastnice by mohl být soudy kvalifikován podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
7. Stěžovatel dodal, že si je vědom bagatelnosti částky jím vymáhané, avšak té se dožaduje v souvislosti se svým ústavně zaručeným právem a navíc podle něj soudy rozhodují ročně o tisícovkách podobných kauz a nejde tedy o ojedinělý případ.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnuto (i) výrokem napadeným v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného výroku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Jak plyne z ústavní stížnosti, tvrzenou nespravedlnost a zásah do základních práv stěžovatel spatřuje v nesprávném právním posouzení oprávněnosti jím uplatněné peněžité částky, představující náhradu nákladů za jeden úkon právní služby spočívající v předžalobním uplatnění nároku. Tato požadovaná částka je v případě stěžovatele ve výši 4 114 Kč. Podstatou námitek je přitom spíše nesouhlas se zákonnou úpravou, dle které městský soud postupoval.
12. Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře se zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k dané otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
13. Ústavní soud se v minulosti rovněž opakovaně vyjadřoval k otázce možného zásahu do základních práv osoby v případě žádání bagatelních částek (tj. zejména částek do výše 10 000 Kč), a uvedl, že již sama skutečnost takto nízké finanční hodnoty zakládá zpravidla (s výjimkou mimořádných okolností) dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
14. Uvedené dva závěry předchozí ustálené judikatury (dopadající u stěžovatele kumulativně) lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. K tomu je třeba uvést, že městský soud svůj závěr o nepřiznání části uplatněné náhrady nákladů řízení v této výši řádně odůvodnil na základě zákonného ustanovení a nepostupoval svévolně. K ústavnosti stěžovatelem napadeného zákonného ustanovení se navíc Ústavní soud již vícekrát vyjádřil [srov. nález ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 20/13 (N 83/69 SbNU 353), usnesení ze dne 10. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1619/09, ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 903/13, nebo ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 701/10], přičemž Ústavní soud nevidí důvod se ve stěžovatelově věci od dříve již vyložených svých závěrů (viz bod 20. nálezu sp. zn. IV. ÚS 20/13) odchylovat. Ústavní soud se vyslovil také již k obdobné námitce o možném zásahu do majetkových práv v této souvislosti (srov. usnesení ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 3337/12). Lze rovněž konstatovat, že stěžovateli nebyla znemožněna či omezena možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup vedlejší účastnice; jeho věc byla soudy řádně meritorně projednána (stěžovatel v této souvislosti ani žádné výtky nevznáší). Poukaz na nálezovou judikaturu Ústavního soudu při argumentaci stěžovatele o omezení jeho ústavního práva na odškodnění od státu, a to v důsledku interpretace zákonného ustanovení, je nepřípadný [nálezy ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373) a ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215) se týkaly situace, kdy soudy nepřiznaly vlastní odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, nadto ve stěžovatelově věci bylo užito jednoznačné zákonné ustanovení a nešlo o otázku příliš formalistického či jinak protiústavního výkladu zákona].
15. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel také návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do rozhodnutí o návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná (pro zjevnou neopodstatněnost), odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona.
16. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu