ECLI:CZ:US:2016:3.US.463.16.1
sp. zn. III. ÚS 463/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky LINAS TRADE GROUP a.s., se sídlem: Maltézské nám. 537/4, Praha, zastoupené JUDr. Tomášem Ficnerem, advokátem Advokátní kanceláře FICNER & PARTNERS s.r.o., se sídlem: Moskevská 947/12, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 2015 č. j. 25 Co 357/2015-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 2. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí soudu s tím, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že odvolací soud chybně aplikoval a interpretoval ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Uvádí, že podáním ze dne 23. 7. 2015 vzala stěžovatelka žalobu zpět v celém rozsahu a požádala o vrácení zaplaceného soudního poplatku, jelikož žalovaná uhradila dlužnou částku až po podání žaloby. Stěžovatelka předložila soudu dohodu uzavřenou mezi účastníky ze dne 22. 7. 2015, která jednoznačně deklaruje, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované Destiny Distribution, s.r.o. Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení dlužného nájemného za pronájem nebytových prostor ve výši 532 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 538 543,13 Kč z důvodu prodlení s placením nájemného. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná až po podání žaloby dlužné částky zaplatila, učinila stěžovatelka zpětvzetí žaloby. Dle tvrzení stěžovatelky je proto zcela nepochybné, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalované (tedy uhrazení žalované částky), takže ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. v platném znění byla žalovaná povinna hradit náklady řízení ve výši 57 609,60 Kč.
3. Napadeným usnesením o nepřiznání nákladů řízení bylo odvolacím soudem podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Stěžovatelka se v uzavřené dohodě s žalovanou ze dne 22. 7. 2015 nikterak nevzdala práva na náhradu nákladů řízení, ale odvolací soud k tomu nepřihlédl. Stěžovatelka se domáhala zásahu Ústavního soudu, aby po skutkovém a právním posouzení napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
4. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud musel mít při posuzování ústavní stížnosti na zřeteli, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, které řeší toliko otázku nákladů řízení. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity a zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2269/11 ze dne 8. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014).
8. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).
9. Předně je třeba uvést, že stěžovatelkou předložené námitky se pohybují v rovině podústavního práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení v konkrétním případě. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
10. Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
11. Podle ustanovení §146 odst. 2, věta první o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen nahradit jeho náklady. Byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Takovým chováním se rozumí zejména zaplacení žalované pohledávky po podání žalobního návrhu.
12. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části dle §220 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem nepřiznal. Důvody vedoucí k zastavení řízení ohledně žalované částky hodnotil z procesního pohledu tak, že stěžovatelka nepředložila jednoznačný důkaz o úhradě pohledávky po podání žaloby stěžovatelkou. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly dány podmínky pro použití věty druhé §146 odst. 2 o. s. ř.
13. V daném případě stěžovatelka v podaném zpětvzetí a jeho doplnění uvedla, že žalovanou byla žalovaná pohledávka uhrazena po podání žalobního návrhu a tuto skutečnost dokládala dohodou uzavřenou účastníky dne 22. 7. 2015. Žalovaná naproti tomu v podaném odvolání tvrdila, že předmětná pohledávka nebyla žalovanou uhrazena, zejména pokud jde o vyfakturovanou smluvní pokutu. Poukázala na to, že na faktury v žalobě uplatněné byly stěžovatelkou vystaveny dobropisy (fakturu 126/2014 ve výši 198 461 Kč, fakturu 207/2014 částkou 320 549 Kč). Žalovaná tak doložila, že přinejmenším ve výši dobropisovaných částek nemůže nést procesní zavinění na zastavení řízení.
14. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci stěžovatelka soudu nedoložila jednoznačný důkaz, že by žalovaná pohledávku, jež byla v řízení uplatněna, skutečně stěžovatelce po podání žaloby zaplatila (blíže viz odůvodnění na str. 2-3). Pokud soudu předložila dohodu, z níž má úhrada žalovaných částek po podání žaloby vyplývat, pak je nutné poukázat na skutečnost, že dohoda, kterou účastníci po podání žaloby uzavřeli, není tím chováním žalovaného, které předpokládá citované ustanovení §146 odst. 2, věta druhá o. s. ř., neboť se nejedná o chování žalovaného samotného, ale o chování obou účastníků řízení, kteří např. své dosud sporné závazky narovnávají nebo jinak upravují. Uzavření dohody mezi účastníky po podání žaloby, která vede k následnému zpětvzetí žaloby, je zpravidla pro účely náhrady nákladů řízení považováno za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který účastníkům náhrada nákladů řízení přiznána není dle ustanovení §150 o. s. ř. (žalovaná žádné náklady odvolacího řízení nepožadovala).
15. Jak je z výše naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadeného rozhodnutí patrné, odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval. V odůvodnění svých rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatelky. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil ve shodě s §169 o. s. ř. a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelkou přehodnocovat.
16. Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo a Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu