ECLI:CZ:US:2016:3.US.878.16.1
sp. zn. III. ÚS 878/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti AZ Confin GmbH, se sídlem Industriestrasse 7, Zweigniederlassung Zug, 6300 Zug, Švýcarsko, zastoupené Mgr. Petrem Schopfem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 777/12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 22/2013-226 ze dne 16. 12. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 497/2010-186 ze dne 6. 1. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 28 C 146/2009-103 ze dne 26. 5. 2010 ve znění opravného usnesení č. j. 28 C 146/2009-133 ze dne 12. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, původní žalobkyně společnost PAPE INVEST LIMITED se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo financí) zaplacení částky 322.115.389,54 Kč s příslušenstvím z titulu ručení státu za závazky původního dlužníka, privatizovaného státního podniku KARA, kožešnický kombinát, státní podnik, které v rámci privatizace přešly na společnost KARA, a. s. (dále také jen "dlužník"). Předmětem řízení byly čtyři pohledávky. Tři z nich vznikly na základě hospodářských smluv o úvěru na trvale se obracející zásoby před 1. 1. 1992, čtvrtá vznikla na základě dílčí úvěrové smlouvy o poskytnutí dlouhodobého investičního úvěru, která byla uzavřena dne 6. 9. 1989 mezi Státní bankou československou a státním podnikem KARA.
Všechny uvedené pohledávky byly Konsolidační bankou Praha, s. p. ú., přihlášeny do konkurzu vedeného na majetek dlužníka a v jeho rámci zjištěny. Smlouvou ze dne 5. 5. 2006 byly tyto pohledávky Českou konsolidační agenturou (právní nástupce Konsolidační banky Praha) postoupeny společnosti CALLIS, s. r. o., která je smlouvou ze dne 3. 11. 2006 postoupila původní žalobkyni.
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť podle §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném od 8. 12. 1992 do 12. 8. 1993, byl ručitelský závazek původního ručitele, Fondu národního majetku (dále také jen "Fond"), rozsahově i časově omezen, jelikož Fond ručil do výše získané hodnoty privatizovaného majetku a věřitel se mohl svého práva z titulu zákonného ručení domáhat pouze po dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku, tj. ode dne účinnosti přechodu privatizovaného majetku mezi Fondem a nabyvatelem majetku. K přechodu privatizovaného majetku na společnost KARA, a. s. došlo jejím zápisem do obchodního rejstříku dne 1. 4. 1993 a zákonem stanovená roční lhůta uplynula, aniž by věřitel zaplacení pohledávek po ručiteli požadoval. Na časovém omezení ručitelského závazku podle soudu nic nezměnily ani následné novely.
V průběhu odvolacího řízení připustil Městský soud v Praze, aby na místo původní žalobkyně vstoupila do řízení stěžovatelka, která dne 14. 9. 2011 uzavřela s původní žalobkyní smlouvu o postoupení předmětných pohledávek. Městský soud v Praze následně prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.
Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud mimo jiné poukázal na rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2459/2012 ze dne 9. 9. 2015, v němž Nejvyšší soud posoudil vývoj příslušné právní úpravy tak, že původně neomezené ručení Fondu bylo novelou provedenou zákonem č. 544/1992 Sb. omezeno co do rozsahu i co do lhůty k uplatnění nároku a novelou provedenou zákonem č. 210/1993 Sb. bylo z ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. zcela vypuštěno. Účelem třetí novely, tj. zákona č. 224/1994 Sb., pak podle velkého senátu nebylo opětovné zakotvení ručení Fondu, nýbrž toliko dodatečná modifikace předpokladů pro uplatnění již existujících nároků věřitelů vůči Fondu z titulu jeho ručení v tom smyslu, že vznik splatnosti těch pohledávek věřitelů vůči ručiteli, které se nestaly splatnými již před účinností zákona č. 224/1994 Sb. (tj. před 6. 12. 1994), vázal na další podmínky. Novelou provedenou zákonem č. 179/2005 Sb. pak bylo celé ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. zrušeno. Nejvyšší soud z toho dovodil, že účelem předmětných novelizací nebylo odstranění časového omezení ručitelského závazku Fondu a že vypuštění ustanovení o ručení Fondu ze zákona č. 92/1991 Sb. je třeba chápat jako speciální úpravu, která vylučuje aplikaci §477 odst. 3 obchodního zákoníku na závazky, k jejichž přechodu na nabyvatele podniku došlo v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. Nejvyšší soud odkázal také na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 401/97 ze dne 14. 9. 1999, v němž Ústavní soud nedospěl k závěru o protiústavnosti novelizací §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní uvádí, že v dané věci je podstatné, podle kterého znění §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. má být posouzeno ručení Fondu národního majetku, resp. České republiky za závazky přešlé při privatizaci státního podniku KARA. V řízení nebylo pochyb, že ručení vzniklo 1. 4. 1993, zásadní spor je však o to, jaký dopad na posuzovaný ručitelský závazek mají pozdější změny §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. Stěžovatelka se v této souvislosti dovolává uplatnění nepravé retroaktivity, se kterou údajně souhlasily i obecné soudy. Z toho pak stěžovatelka dovozuje, že vznik ručitelského závazku Fondu je třeba posoudit podle právní úpravy účinné ke dni tohoto vzniku (tj. ke dni 1. 4. 1993), kdy ručení bylo zakotveno jako časově omezené, avšak vzhledem k tomu, že v době do 12. 8. 1993, kdy bylo toto znění zákona č. 92/1991 Sb. účinné, nebyl ručitel k plnění vyzván, a závazek se tak nestal splatným, bylo zapotřebí následně na posouzení obsahu tohoto ručitelského závazku použít právní úpravu pozdější. Tedy předně zohlednit, že s účinností od 13. 8. 1993 bylo z §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vypuštěno ustanovení o ručení, a to včetně ustanovení o časovém omezení ručení. Tímto vypuštěním dle názoru stěžovatelky dříve vzniklé ručitelské závazky nezanikly a nebyl ani dán žádný podklad pro to, aby se řídily již neúčinnou právní úpravou. Stěžovatelka tak usuzuje, že se tyto závazky musely řídit novou právní úpravou. Jelikož zákon č. 92/1991 Sb. časové omezení ručení již neobsahoval a takové omezení neobsahoval ani obchodní zákoník (jímž se ručení dle stěžovatelky řídilo subsidiárně), staly se údajně ručitelské závazky Fondu národního majetku časově neomezenými. Tím stěžovatelka dle svých slov argumentovala již v dovolání, aniž by se Nejvyšší soud s touto argumentací dostatečně vypořádal.
Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. a jeho novely provedené zákonem č. 210/1993 Sb., jak jej provedl Nejvyšší soud, neboť tento výklad jde údajně proti znění zákona a opírá se výhradně o údajný úmysl zákonodárce, který jednak dovozuje z pozdějších novel, což stěžovatelka považuje za nesmyslné, a navíc okolnosti přijetí právních úprav svědčí podle stěžovatelky o absenci jakéhokoli seznatelného záměru zákonodárce. Stěžovatelka v tomto směru poukazuje na četnost novelizací přijatých v krátkém časovém období, navíc na základě pozměňovacích návrhů v Poslanecké sněmovně, tedy bez předchozího řádného legislativního propracování, a na absenci důvodových zpráv a přechodných ustanovení.
Stěžovatelka namítá, že novelizace zákonem č. 210/1993 Sb. mohla být naopak nápravou předchozí novelizace, která zavedla problematické časové omezení ručení způsobující neopodstatněné rozdíly mezi jednotlivými věřiteli. Během tak krátkého období, které stanovila novela č. 544/1992 Sb., totiž nemuselo být ani možné (a v projednávaném případě podle stěžovatelky možné skutečně nebylo), aby věřitel ručitele vůbec k plnění vyzval a přivodil tím splatnost ručitelského závazku, jelikož ručením zajištěný hlavní závazek ještě nemusel být splatný. Stanovení tak krátkého časového omezení vytvářelo podle stěžovatelky nedůvodné, ničím neospravedlnitelné a v zásadě na náhodě založené rozdíly mezi věřiteli, jejichž pohledávky přešly v rámci privatizace bez jejich souhlasu na nové dlužníky. Dle přesvědčení stěžovatelky nejsou takové rozdíly možné a porušují principy právního státu. Proto bylo nezbytné §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 544/1992 Sb. vyložit ústavně konformně tak, že toto omezení bylo novelou č. 210/1993 Sb. vypuštěno. Na takovém výkladu údajně nic nemění ani citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 401/97, který naopak ústavně konformní výklad zákona č. 92/1991 Sb. vyžadoval.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je zejména stěžovatelčin nesouhlas s výkladem účinků novelizace §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. provedené zákonem č. 210/1993 Sb. Výklad podústavních předpisů je nicméně úkolem obecných soudů a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této jejich činnosti zasahovat, a to s výjimkou případů, kdy učiněný výklad představuje zjevný exces, případně pokud vede k protiústavním důsledkům. Taková situace ovšem v projednávané věci nenastala.
Pokud jde o možný exces při výkladu podústavního práva, stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud (v citovaném rozsudku velkého senátu a v návaznosti na to i v nyní napadeném rozsudku) zákon vyložil v rozporu s jeho literou a svůj výklad opřel o nikterak zřejmý úmysl zákonodárce. Ústavní soud má nicméně za to, že Nejvyšší soud své závěry podrobně a přesvědčivě odůvodnil, přičemž vysvětlení Nejvyššího soudu, proč nelze přijetí zákona č. 210/1993 Sb. chápat jako zrušení časového omezení trvání ručitelského závazku (a proč se v tomto směru neuplatní obecná právní úprava v obchodním zákoníku), Ústavní soud považuje za zcela logické. Pokud zákonodárce zákonem č. 92/1991 Sb. zavedl neomezené ručení Fondu národního majetku, následně novelou č. 544/1992 Sb. toto ručení mimo jiné i časově omezil, novelou č. 210/1993 Sb. jej ze zákona č. 92/1991 Sb. zcela odstranil a novelou č. 224/1994 Sb. pak i zpřísnil podmínky, za kterých se věřitel mohl splnění dříve vzniklého ručitelského závazku domáhat, je stěžovatelčina úvaha, že přijetím novely č. 210/1993 Sb. bylo dřívější časové omezení ručitelského závazku ve skutečnosti zrušeno, neudržitelná. Jakkoli lze totiž mít vůči legislativní technice výhrady, tak úmysl zákonodárce je v daném případě nepochybný (a vyplývá ostatně i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 401/97) a Nejvyšší soud postupoval správně, pokud k němu při výkladu zákona přihlédl.
Ústavní soud pak nesouhlasí, že by se Nejvyšší soud s námitkami stěžovatelky stran nepravé retroaktivity dostatečně nevypořádal, neboť právě výše nastíněná východiska dovolacího soudu stěžovatelčiny argumenty přesvědčivě vyvracejí. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že vypuštění ustanovení o ručení Fondu ze zákona č. 92/1991 Sb. je třeba chápat jako speciální úpravu vylučující aplikaci §477 odst. 3 obchodního zákoníku na závazky, k jejichž přechodu již podle zákona č. 92/1991 Sb. v rámci privatizace došlo.
Jelikož tedy výklad učiněný Nejvyšším soudem nelze považovat za extrémní, zbývá posoudit, zda tento výklad, ač z pohledu výkladových pravidel možný, nevede k protiústavním důsledkům. Jinými slovy, zda není možno za protiústavní považovat časové omezení ručení Fondu, a to případně i s ohledem na skutečnost, že před novelou č. 544/1992 Sb. toto časové omezení zákon č. 92/1991 Sb. neobsahoval. Podle názoru Ústavního soudu tomu tak není.
Předně, časové omezení ručení Fondu národního majetku není protiústavní pouze proto, že před účinností zákona č. 544/1992 Sb. ručení časově omezené nebylo. Opačný názor by znamenal, že jakmile se jednou stát rozhodl ručit za některé závazky související s privatizovaným majetkem, už by od tohoto záměru nemohl ustoupit ani ve vztahu k v budoucnu vzniklým závazkům a v budoucnu privatizovaným subjektům, což je závěr ničím nepodložený. Nelze koneckonců přehlížet, že privatizace státního majetku a přechod na tržní hospodářství byl nadmíru složitý proces s vývojem, který často nebylo možné předvídat a na který bylo potřeba operativně reagovat, a to i legislativními změnami, kterými se stát např. snažil ovlivnit atraktivitu státního majetku pro investory apod.
Za protiústavní nelze považovat ani samotnou skutečnost, že některé závazky přešly na nabyvatele privatizovaného majetku, aniž by za ně stát ručil (případně, jako tomu je v případě §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 544/1992 Sb., aniž by za ně ručil po dobu, po kterou by si stěžovatelka přála). Stěžovatelka koneckonců v tomto směru ani žádnou argumentaci neuvádí, pročež postačí odkázat na usnesení sp. zn. III. ÚS 3016/13 ze dne 12. 3. 2015, v němž Ústavní soud protiústavnost absence ručení Fondu také neshledal.
Již pouze nad rámec Ústavní soud dodává, že předmětné stěžovatelčiny pohledávky vznikly na základě hospodářských smluv o úvěru na trvale se obracející zásoby a na základě dílčí úvěrové smlouvy o poskytnutí dlouhodobého investičního úvěru mezi Státní bankou československou a státním podnikem KARA. Jinými slovy, věřitelem těchto pohledávek byl samotný stát, přičemž nelze z ústavněprávního hlediska vyžadovat, aby při změně dlužníka (privatizací) stát stanovil vlastní povinnost (prostřednictvím Fondu) za korespondující závazky nového dlužníka ručit.
Tyto pohledávky později přešly na Konsolidační agenturu Praha a následně na Českou konsolidační agenturu, což byla zákonem založená právnická osoba hospodařící primárně se státním majetkem, která (stejně jako její předchůdkyně a stejně jako Konsolidační banka) spravovala pohledávky z minulého režimu a přebírala pohledávky v rámci snahy o transformaci ekonomiky. Po privatizaci byla tedy dlužníkem soukromoprávní akciová společnost, zatímco předmětných pohledávek se domáhaly subjekty veřejnoprávního typu. Pokud tyto pohledávky následně smluvně přešly do soukromého vlastnictví, stěží mohou pozdější vlastníci namítat, že by absence ručení státu za tyto závazky vedla k porušení jejich základních práv. Ostatně právě obtížná vymahatelnost těchto pohledávek výrazně snižovala jejich cenu a nabyvatel s touto okolností musel být srozuměn. To platí tím spíše pro stěžovatelku, která pohledávky nabyla až v průběhu odvolacího řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu