ECLI:CZ:US:2016:3.US.900.16.1
sp. zn. III. ÚS 900/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Jana Buřiče, zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 874/36, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 12. 2015 č. j. 15 C 1105/2000-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2016 (po výzvě k odstranění vad) splňující formální náležitosti stanovené §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 12. 2015 č. j. 15 C 1105/2000-52. Stěžovateli jako žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení (nalézací, o žalobě pro zmatečnost) jen ve výši 8 600 Kč, když v obou těchto řízeních byl stěžovatel zcela úspěšný.
2. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Dále uvedl, že došlo k porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť ve skutkově obdobné věci stěžovatele u téhož soudu bylo jeho návrhu na přiznání nákladů řízení plně vyhověno (č. j. 15C 1064/2000-37). Soud nijak nevysvětlil, proč rozhodl v porovnání s předchozím případem odlišně, ač byl na existenci zmíněného rozhodnutí výslovně upozorněn.
4. Stěžovatel vytýkal civilnímu soudu, že při výpočtu náhrady nákladů právního zastoupení za obě řízení (řízení nalézací i o žalobě pro zmatečnost) vycházel z předmětu původní věci, tj. požadavku na zaplacení částky 206 Kč podle ustanovení §8 odst. 1, §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif"), kdy odměna za jeden úkon právní služby činí 300 Kč. Dle přesvědčení stěžovatele měl soud vycházet z ustanovení §9 odst. 1 písm. a), §7 advokátního tarifu, kdy odměna za jeden úkon právní služby činí 1 500 Kč. Předmětem řízení o žalobě pro zmatečnost je zrušení nezákonného rozhodnutí a o takové žalobě lze tedy rozhodnout i bez znalosti peněžní hodnoty sporu.
5. Stěžovatel tak byl zkrácen na svém právu na náhradu nákladů řízení, jež je součástí práva na spravedlivý proces, neboť mu byla přiznána náhrada nižší o 3 600 Kč. Zdůraznil, že dle jeho názoru dosáhly tyto deficity rozhodnutí civilního soudu ústavněprávní úrovně, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí ve výroku II. zrušil, neboť nemá žádnou jinou možnost ochrany svých ústavně zaručených práv.
6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud musel mít při posuzování ústavní stížnosti na zřeteli, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, které řeší toliko otázku nákladů řízení. Dále podotýká, že stěžovatel se domáhá přiznání rozdílu v nákladech řízení ve výši 3 600 Kč, tudíž z pohledu civilního procesu jde o tzv. bagatelní spor. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity a zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2269/11 ze dne 8. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014).
10. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).
11. Předně je třeba uvést, že stěžovatelem předložené námitky se pohybují v rovině podústavního práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení v konkrétním případě. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
12. Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
13. Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl v řízení plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
14. V daném případě stěžovateli soud přiznal náklady řízení jednak jako náhradu zaplaceného soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost ve výši 5 000 Kč a náhradu právního zastoupení sestávající z odměny za zastupování advokátem za 6 úkonů (převzetí věci, podání žaloby pro zmatečnost a účast při jednání o žalobě pro zmatečnost, převzetí této věci, podání vyjádření k žalobě a účast při jednání dne 9. 12. 2015) po 300 Kč (vše počítáno z předmětu původní věci, tj. požadavku na zaplacení částky 206 Kč) v souladu s §7 a §11 advokátního tarifu a náhrady jeho hotových výdajů za 6 úkonů po 300 Kč v souladu s §13 a §11 advokátního tarifu, tj. za situace, že právní zástupce žalovaného není plátcem DPH, celkem 8 600 Kč.
15. Jak je z výše naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadeného rozhodnutí patrné, soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval. V odůvodnění svých rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil ve shodě s §157 o. s. ř. a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat.
16. Ústavní soud podotýká, že ani z ústavní stížnosti samotné se nepodává, že by se v souzené věci jednalo o "mimořádnou situaci" ve výše uvedeném smyslu, a tedy že by závěry civilního soudu bylo možné za daných okolností označit za "excesivní", nadto o porušení ústavnosti by s ohledem na to, že jde o zjevně bagatelní věc, bylo možné uvažovat až v případě excesu zcela zásadního. Případná nejednotnost rozhodování, již stěžovatel zmínil, je jevem jistě nežádoucím, nicméně Ústavní soud není orgánem, mezi jehož úkoly patří sjednocování judikatury obecných soudů, ale je kompetencí Nejvyššího soudu, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (§14 zák. č. 6/2002 Sb., v platném znění).
17. Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo a Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu