ECLI:CZ:US:2016:4.US.1088.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1088/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015, č. j. 5 Tdo 839/2015-I-180, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2014, č. j. 3 To 8/2014-8000, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2013, č. j. 1 T 8/2012-7588, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel spolu s dalšími osobami shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3, trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou, dále k peněžitému trestu ve výši 1 000 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, k trestu zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv na dobu osmi roků a šesti měsíců. Stěžovateli bylo uloženo i propadnutí náhradní majetkové hodnoty, specifikovaných akcií v celkové hodnotě 5 244 400 Kč. Současně byl stěžovatel s dalšími osobami zproštěn obžaloby v popsaném jednání, neboť uvedený skutek není trestným činem.
K odvolání dalších osob a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci shora citovaným rozsudkem tak, že částečně zrušil výrok o trestech všech obžalovaných a stěžovatele nově odsoudil za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3, trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou, peněžitému trestu ve výši 1 000 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, k trestu zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základe plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu na dobu osmi roků a šesti měsíců. Konečně bylo stěžovateli uloženo propadnutí náhradní hodnoty, specifikovaných akcií v celkové ceně 5 244 400 Kč a peněžních prostředků na specifikovaných účtech.
Dovolání stěžovatele a dalších osob Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve své rozsáhlé ústavní stížnosti uvádí, že závěry soudů nenacházejí oporu v provedeném dokazování, bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo a důkazy ve prospěch stěžovatele byly buď úplně pominuty, nebo bez důvodu označeny za nevěrohodné. Ke krácení daně mělo docházet nezahrnutím spotřební daně do základu DPH při prodeji a jeho následnou koupí již se zahrnutím spotřební daně, čímž vznikl vysoký fiktivní nárok na odpočet DPH. Stíhané obchodování, při němž po koupi nedojde k okamžitému převzetí zboží, považuje stěžovatel v daném segmentu trhu za standardní.
Dále stěžovatel namítá, že povolaní znalci nebyli při výkladu fungování režimu daňového skladu a dopadů na daňové povinnosti dostatečně odborní. U výslechů nebyli znalci schopni své znalecké závěry náležitě obhájit a odstranit zjevné vady a neúplnosti; soud přesto odmítl vypracování revizního posudku, nebyly ani přehrány veškeré odposlechy a byly opomenuty další významné skutečnosti.
Obecné soudy měly svým postupem porušit ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, podle kterého musí orgány činné v trestním řízení pečlivě hodnotit důkazy po důkladném uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Stěžovatel má za to, že nebyla dodržena pravidla pro nestranné posouzení věci soudem, což vedlo k jeho nesprávnému odsouzení, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
V doplnění podání stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, č. j. 11 Tdo 1640/2014-70, který konstatoval, že v roce 2012 nesplňoval rozvrh práce Krajského soudu v Brně požadavky ustanovení §42 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, ani z čl. 38 odst. 1 Listiny. Proto má stěžovatel za to, že v daném případě rozhodoval v prvním stupni soud složený z nekompetentních přísedících. V dalším doplnění pak stěžovatel k problematice zákonného soudce odkázal na judikáty Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98, sp. zn. III. ÚS 29/01, sp. zn. IV. ÚS 307/03 a sp. zn. II. ÚS 3213/10.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel byl odsouzen spolu s dalšími osobami za přeprodávání benzínu a nafty, při němž došlo k výše popsanému zkrácení daně. Krajský soud v Brně v rozsudku velice podrobně a důkladně popsal (fiktivní) obchody mezi řetězcem společností, přičemž u téže společnosti obchodování započalo i skončilo. Převody se týkaly více než 200 000 000 litrů ropných produktů, čímž došlo ke zkrácení odvodu DPH o více než 400 000 000 Kč. Zde přitom Krajský soud v Brně výslovně uplatnil zásadu in dubio pro reo - z vyčíslení vzniklé škody znaleckými posudky akceptoval právě nižší z nich. Krajský soud v Brně v rozsudku dále odůvodnil neprovedení navržených důkazů obhajoby. Vrchní soud v Olomouci se zabýval odvoláním všech odvolatelů, některá z nich posoudil jako důvodná a v důsledku toho pozměnil původní výroky o trestu. Odvolání stěžovatele, v němž opakoval své dřívější námitky, však jako důvodné neshledal. Rovněž Nejvyšší soud se důkladně zabýval důsledně dovoláním, předložené dovolací výhrady ovšem shledal jako neopodstatněné.
Jak je z napadených rozhodnutí soudů patrné, stěžovatel opakovaně projevuje nespokojenost se závěry dokazování a s navazujícím výrokem o vině i trestu. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Soud, který rozhoduje o otázce viny a trestu (čl. 39 Listiny), hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Pokud přitom respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přezkoumávat.
V projednávaném případě má Ústavní soud za to, že v rámci provedeného dokazování nalézací soud přezkoumatelným způsobem vyložil, proč dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil; skutečnost, že neprovedl další navrhované důkazy, neznamená, že rozhodnutí je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy z jejich podnětu měly být provedeny v určitém poměru. Neprovedení navržených důkazů za současného uznání viny stěžovatelů by znamenalo porušení procesní zásady in dubio pro reo jen za situace, kdy by hodnocení jiných provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností - tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tvrzené zkrácení v této zásadě Ústavní soud rovněž neshledal.
Pokud se týká námitky stěžovatele na nesprávné obsazení krajského soudu přísedícími, poukazuje Ústavní soud právě na stěžovatelem citované usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1640/2014-70: "... nelze usuzovat, že ustanovení konkrétních dvou přísedících projednávajících trestní věc obviněného bylo aktem libovůle, jak se obviněný domnívá ... Lze se domnívat, že Krajský soud v Brně měl v dané době vnitřní systém přidělování přísedících, ač ten nebyl v rozvrhu práce vyjádřen, podle kterého byli konkrétní přísedící určeni. V dané věci nejsou k dispozici žádné poznatky o tom, že by snad přísedící měli být vybráni účelově. Nelze tak učinit závěr, že by přísedící byli ustanoveni tak, že by obviněný byl odňat svému zákonnému soudci. Za této situace pokládá Nejvyšší soud uvedenou vadu za formální...". Nadto je namístě uvést, že stěžovatel ani námitku nesprávného obsazení nalézacího soudu neuplatnil v řízení před obecnými soudy, až teprve v doplnění ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené proto ani odkaz na judikaturu nesvědčí o tvrzeném pochybení.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k tvrzeným zásahům do jeho práv. Soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal namítaný zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu