ECLI:CZ:US:2016:4.US.1129.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1129/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti STEKO, spol. s r. o., se sídlem Hudčice 82, 262 72 Březnice, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL. M., advokátem se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Ko 31/2013-968 ze dne 30. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, v konkurzním řízení v postavení úpadce, se návrhem podaným ke Krajskému soudu v Praze domáhala zproštění funkce správce konkurzní podstaty M. Edla s tvrzením, že správce obecně postupuje v rozporu s právními předpisy, nepostupuje s odbornou péčí a působí škody na majetku konkurzní podstaty. O tomto návrhu stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze usnesením č. j. 40 K 15/2006-916 ze dne 19. 3. 2013 tak, že návrh jako nedůvodný zamítl. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí konkurzního soudu v záhlaví označeným usnesením Vrchního soudu v Praze potvrzeno jako věcně správné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že vrchní soud se zcela nedostatečně a nepřesvědčivě vypořádal s jí podaným odvoláním. Skutečnost, že se již domáhala zproštění správce funkce, resp. že těmto návrhům nebylo v předchozích řízeních vyhověno, je dle stěžovatelky zcela irelevantní pro posouzení, zda byl její návrh oprávněný, a proto tímto způsobem nelze v usnesení vrchního soudu argumentovat. Stěžovatelka dále spatřuje zásah do jejího práva na spravedlivý proces v tom, že se odvolací soud omezil na stručné konstatování, že jí navržený důkazní materiál je natolik nekonkrétní a vágní, že z něj nelze vyvodit žádný závěr, aniž by tuto svoji úvahu byl dále odůvodnil. Vrchní soud však především dle jejích slov neposkytl odvolateli možnost odvolání doplnit, když usnesení vrchního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelky, aby byl správce zproštěn funkce, jakož i jeho usnesení o potvrzení usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na ustanovení advokáta, byla stěžovatelce doručena ve stejný den, tj. 17. 2. 2015, čímž ztratila možnost řádně uplatnit opravný prostředek a hájit svá práva. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost představuje v zásadě jen polemiku s obsahem odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. K námitce stěžovatelky o jeho nepřesvědčivosti nutno uvést, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán[a] tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09, dostupné veřejnosti na adrese http://nalus.usoud.cz). Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Takto vytýčeným kritériím napadené rozhodnutí vrchního soudu zcela dostojí, když se soud s každým okruhem odvolacích námitek logickým a racionálním způsobem, prostým vnitřních rozporů, vypořádal, včetně toho, proč má přihlédnutí k dřívějším neúspěšným návrhům stěžovatelky na zproštění správce konkurzní podstaty jeho funkce relevanci i pro nyní posuzovaný návrh.
Pokud jde o výtku stěžovatelky vztahující se k údajné nepřezkoumatelnosti závěru vrchního soudu o vágnosti navrženého důkazního materiálu, dlužno podotknout, že stěžovatelka sama v ústavní stížnosti de facto přiznává, že tato reakce soudu je ve skutečnosti důsledkem nedoplnění jejího odvolání. Nelze jí přitom přisvědčit, že vrchní soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, když potvrdil zamítavé rozhodnutí konkurzního soudu o návrhu stěžovatelky na ustanovení advokáta a doručil je současně s potvrzujícím rozhodnutím o zamítnutí jejího návrhu na zproštění funkce správce konkurzní podstaty. Stěžovatelka jednak nebyla povinna být v odvolacím řízení zastoupena advokátem, jednak v době rozhodování odvolacího soudu byla seznámena s negativním rozhodnutím insolvenčního soudu o její žádosti na ustanovení advokáta, tudíž neměla bez dalšího důvod předpokládat, že odvolací soud rozhodne jinak. Především ale stěžovatelka v ústavní stížnosti nedokázala vysvětlit, jak se absence kvalifikovaného právního zastoupení v odvolacím řízení měla materiálně projevit na její (ne)schopnosti doplnit navržený důkazní materiál, nemluvě o její způsobilosti zasáhnout do jejích základních práv, nadto citelně. Šlo zde totiž výlučně o její odpovědnost. V této souvislosti je třeba zmínit, že Ústavní soud již měl příležitost zabývat se stěžovatelčinou ústavní stížností směřující proti rozhodnutím soudů o nevyhovění návrhu na ustanovení advokáta v dané věci, a sice v usnesení sp. zn. III. ÚS 1130/15 ze dne 15. 10. 2015, kterým ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl a které je stěžovatelce známo, tudíž naň lze pro stručnost zcela odkázat.
Ústavní soud tedy z vyložených důvodů musil odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu