infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.06.2016, sp. zn. IV. ÚS 1161/16 [ usnesení / SLÁDEČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:4.US.1161.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2016:4.US.1161.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1161/16 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Pavla Skupy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2010 č. j. 61 C 224/2004-525, ve znění usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011 č. j. 61 C 224/2004-541, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2013 č. j. 13 Co 381/2011-555 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016 č. j. 22 Cdo 1057/2015-848, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jako žaloba, jíž se po žalované domáhal zaplacení částky 99 770 Kč s přísl. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhal zaplacení nájemného za užívání věcí (nábytku), které byly zakoupeny z jeho prostředků v době, kdy žalovaná vedla jeho administrativu a účetnictví. Musela tedy vědět, že se jedná o jeho věci, umístila je ve svém bytě a užívala je i po skončení pracovního poměru, čímž se bezdůvodně obohatila. Vzhledem k opotřebení věcí se nájemné rovná hodnotě věcí v době jejich zakoupení. Soudy vyšly ze zjištění, že šlo o věci nabyté v důsledku trestné činnosti manžela žalované, který na jméno stěžovatele a jeho účet vykonával neoprávněné podnikání. Skutečnost, že nákup byl vykázán na jméno stěžovatele a byl veden v jeho účetnictví, není důkazem o nabytí jeho vlastnického práva. Předmětné věci nebyly kupujícím nakoupeny pro účely podnikání stěžovatele, tyto věci stěžovatel pro své podnikání nepotřeboval, nemohly jeho podnikání sloužit a také mu nesloužily. Vlastnické právo stěžovatel nemohl nabýt jen tím, že se dověděl o existenci koupených věcí. Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí a namítá, že jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zejména nesouhlasí s názorem, že nábytek, který měl být pořízen v souvislosti s trestnou činností manžela žalované, byl opatřen na základě neplatné kupní smlouvy, takže se žalovaná nemohla na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatit užíváním předmětného nábytku pro své soukromé účely. Poukazuje na to, že v souvislosti s neoprávněným podnikáním manžela žalované nebyly v účetnictví stěžovatele vykazovány žádné příjmy ani náklady. Pokud byl předmětný nábytek zařazený do účetnictví stěžovatele a tento nábytek byl pořízen za finanční prostředky prokazatelně mu patřící, jednalo se zcela zjevně o jeho majetek opatřený na základě platného právního úkonu. Jestliže tento nábytek patřící stěžovateli používala bez jakéhokoliv právního důvodů pro své soukromé potřeby žalovaná, vzniklo jí na úkor stěžovatele bezdůvodné obohacení. Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením jeho dovolání jako nepřípustného. Vyjadřuje přesvědčení, že soud musí otázku přípustnosti dovolání posuzovat z textu dovolání jako celku, nikoliv pouze z jím uvedené stručné formulace právních otázek zásadního právního významu, které podle jeho názoru ani nemusí být formulovány zcela přesně a výstižně. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž jednáním manžela žalované nemohl být stěžovatel vázán a nemohlo tak dojít ke vzniku právního vztahu mezi prodávajícím a stěžovatelem. Podle soudů tuto skutečnost nezpochybňuje ani okolnost, že nábytek byl zaplacen z prostředků stěžovatele, neboť se mohlo jednat o neoprávněné odcizení a nakládání s těmito prostředky, v důsledku čehož by stěžovateli vznikl nárok na jejich vrácení, nikoliv však vlastnické právo k věcem za ně nabytým. S ohledem na argumentaci stěžovatele Ústavní soud podotýká, že důvodem zamítnutí žaloby nebyl závěr o neplatnosti kupní smlouvy (jak namítá stěžovatel), ale skutečnost, že stěžovatel není vlastníkem předmětného nábytku, a proto se žalovaná jeho užíváním nemohla na jeho úkor obohatit. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým konkluzím, podle nichž se stěžovatel nestal vlastníkem věcí, z nichž odvozuje svůj nárok na úhradu za jejich užívání vůči žalované, nelze z ústavního hlediska nic vytknout, ani je nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele směřujícího proti jím napadeným výrokům krajského soudu je založeno na závěru, že - z pohledu otázek vymezených dovoláním - nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.). Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavní soud tedy taková rozhodnutí posuzuje pouze z ústavněprávního hlediska, přičemž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil, neboť Nejvyšší soud podrobně uvedl, z jakých důvodů podmínky přípustnosti dovolání nebyly naplněny. Vzhledem k tomu, že nedošlo porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, nebyl dán žádný z předpokladů pro kasační zásah Ústavního soudu. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2016 JUDr. Jaromír Jirsa předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:4.US.1161.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1161/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 6. 2016
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 4. 2016
Datum zpřístupnění 20. 7. 2016
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Sládeček Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §132, §237
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík dokazování
dovolání/přípustnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1161-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 93265
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-07-30