ECLI:CZ:US:2016:4.US.1516.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1516/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti MAKIMA s.r.o., se sídlem Filištínská 28, Chrudim, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 5. 1. 2016 č. j. 52 Af 47/2015-253 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 7 As 14/2016-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nedostatečného a nesprávného posouzení majetkových poměrů stěžovatelky správními soudy, které rozhodovaly o jejím osvobození od soudního poplatku.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení pěti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 25. 9. 2015, kterými byly potvrzeny dodatečné platební výměry, jimiž byla doměřena daň z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období a zároveň stanovena povinnost uhradit penále z doměřené daně. Stěžovatelka současně požádala o osvobození od soudních poplatků, neboť podle jejího tvrzení nemá dostatek finančních prostředků. Rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích nebylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a současně byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 15 000 Kč (výrok II.). Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud předně připomíná, že rozhodnutí, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků (zde ve správním soudnictví podle s. ř. s.), spadá do rozhodovací sféry ostatních soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06, I. ÚS 698/15 nebo IV. ÚS 2043/15). Výjimku představují pouze zjištěná extrémní pochybení soudu, která by zapříčinila zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky.
Osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. lze účastníku řízení přiznat pouze za předpokladu, že doloží, že nemá dostatečné prostředky. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální situace, však nezakládá nárok na přiznání osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti přísluší soudům, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznají (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12 nebo I. ÚS 4029/13).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Z jejich odůvodnění vyplývá, že se soudy celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a objasnily, z jakého důvodu žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků nevyhověly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu