ECLI:CZ:US:2016:4.US.1598.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1598/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Pavla Švece, zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem Praha 4, Doudlebská 1699/5, pobočka a adresa pro doručování Brno, Orlí 27, proti příkazům k domovní prohlídce vydaným soudkyní Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dne 18. 3. 2016 pod č. j. 0 Nt 352/2016-8 a 0 Nt 353/2016-7, proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Havlíčkův Brod při realizaci těchto domovních prohlídek, a proti opatření státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě ze dne 21. 3. 2016 č. j. 1 ZN 557/2016-14, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené příkazy k domovní prohlídce a aby Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie kraje Vysočina, Územnímu odboru Havlíčkův Brod zakázal pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal jí vydat věci zajištěné při domovních prohlídkách dne 22. 3. 2016. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené opatření státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě, jímž byl udělen předběžný souhlas se zadržením stěžovatele.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených příkazů k domovním prohlídkám, jejich následným provedením a vydáním souhlasu s jeho zadržením k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1 a 3, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní řízení, které je proti němu vedeno pro pokus zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1, §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, je zcela nedůvodné. Odůvodnění napadených příkazů k domovní prohlídce stěžovatel považuje za velice obecné, podle jeho názoru z nich nijak nevyplývá potřeba zajistit pro účely trestního řízení výpočetní techniku. Za nedostatečně odůvodněnou stěžovatel považuje i neodkladnost domovních prohlídek. Stěžovatel dále namítá, že v jeho případě nebyly splněny podmínky vyžadované trestním řádem pro zadržení, takže státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě udělením předběžného souhlasu se zadržením překročila meze ústavnosti.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především připomíná, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž event. protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky, resp. již není možná náprava jiným způsobem. Sluší se proto poznamenat, že domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků tvoří pouze jeden z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního přísluší především orgánům činným v trestním řízení, resp. trestním soudům. Ústavní soud může v případě domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že by napadené příkazy k domovní prohlídce byly nedostatečně odůvodněny. Jasně se v nich popisují okolnosti, ze kterých lze dovozovat důvodné podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu. Stejně tak příkazy dostatečně přesně specifikují věci (zejména prostředky výpočetní a komunikační techniky), jež měly být nalezeny a zajištěny v rámci domovních prohlídek. Cílem přitom mělo být zjištění informací vztahujících se k údajně fiktivně uzavíraným smlouvám, jež tvoří základní prvek prověřované trestné činnosti, takže tento důvod pro nařízení domovních prohlídek lze považovat za zcela standardní a racionální.
Za dostatečné lze považovat i odůvodnění závěru, že domovní prohlídky mají povahu neodkladného úkonu. Tento závěr byl dovozen z toho, že bez opatření výše uvedených věcí a informací by nebylo možné zahájit trestní stíhání, což se jeví - i s přihlédnutím k charakteru prověřované trestné činnosti - jako logický předpoklad.
Jestliže stěžovatel namítá, že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro krátkodobé omezení osobní svobody v podobě zadržení, musí Ústavní soud připomenout svou konstantní judikaturu, podle které výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vzetí do vazby ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu, jež zároveň mohou být důvodem pro zadržení podezřelého podle §76 odst. 1 trestního řádu, přísluší především trestním soudům, resp. orgánům činnýn v trestním řízení, jež musejí při konkrétní znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby. Také posouzení otázky, zda v případech zadržení jde o "naléhavý případ" ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 trestního řádu, je výlučnou záležitostí orgánů činných v trestním řízení; Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do posuzování naléhavosti případu zasahovat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2558/14, II. ÚS 1025/09, II. ÚS 2838/08 či II. ÚS 437/09).
V posuzovaném případě udělila státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě souhlas se zadržením stěžovatele, neboť měla za to, že existují důvody pro koluzní, resp. předstižnou vazbu ve smyslu §67 písm. b) a c) trestního řádu. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o zadržení může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě ponechání dané osoby na svobodě. Jak sám stěžovatel uvádí, po zadržení a vyslechnutí byl propuštěn na svobodu, což svědčí o tom, že orgány činné v trestním řízení pozorně posuzovaly existenci vazebních důvodů. Ústavní soud proto neshledal v souvislosti se zadržením stěžovatele v postupu orgánů činných v trestním řízení žádný nepřípustný zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Se zřetelem k tomuto výsledku nebylo třeba se zabývat souvisejícími návrhy, neboť mají pouze akcesorickou povahu a sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu