ECLI:CZ:US:2016:4.US.1780.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1780/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, se sídlem Koželská 205, 584 01 Ledeč nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. 7 Tdo 25/2016-32, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 11. 8. 2015 č. j. 13 To 234/2015-140 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. 4. 2015 č. j. 2 T 9/2015-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě po provedeném dokazování uznal stěžovatele vinným přečiny přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle ustanovení §284 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle ustanovení §284 odst. 2, 3 tr. zákoníku (ad I.) a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad II.). Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti se stěžovatel dopustil tím, že dne 27. 5. 2014 v 18.55 hod. v Havlíčkově Brodě za okolností a způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku způsobil dopravní nehodu, při níž zranil nezl. Petra K. (jedná se o pseudonym) za přečin ublížení na zdraví ukončený ve stadiu pokusu a přečin výtržnictví, jimiž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 5. 2014 č. j. 1 T 125/2014-57, uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty konkrétně specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Soud dále rozhodl podle ustanovení §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. zákoníku o nárocích poškozených na náhradu škody a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil celý výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
K odvolání stěžovatele (do výroku o vině skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku pod bodem II. a navazujícím výrokům o trestu a náhradě škody), státního zástupce v neprospěch stěžovatele a poškozeného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o uloženém trestu a nově rozhodl tak, že za přečiny přechovávání psychotropní látky a jedu a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, a dále za pokus přečinu ublížení na zdraví a přečin výtržnictví, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, odsoudil stěžovatele k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s dohledem, uložil mu trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu tří let a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve výroku rozsudku konkrétně uvedených. V ostatních výrocích ponechal odvolací soud napadený rozsudek beze změn; odvolání stěžovatele a poškozeného krajský soud zamítl jako nedůvodná.
Dovolání stěžovatele opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na svoji obhajobu v trestním řízení, tvrdil, že dopravní nehodu nezpůsobil a vytkl obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhu na ustanovení znalce z oboru dopravy za účelem zjištění příčin dopravní nehody. Podle jeho názoru svědecké výpovědi neposkytovaly dostatek argumentů pro kvalifikovaný závěr o skutkových okolnostech a spoluúčasti poškozeného na nehodě, byly poznamenány vnitřními rozpory a neshodovaly se s výpovědí stěžovatele. Stěžovatel proto sám zadal zpracování znaleckého posudku znalci Ing. Milanu Langrovi. Znalec ve znaleckém posudku na základě technických simulací vyvrátil tvrzení svědků a přisvědčil procesní obraně stěžovatele o tom, že příčinou nehody bylo vyjetí cyklisty do protisměru v krátké vzdálenosti před motocyklem. Neprovedení znaleckého posudku soudem prvního stupně stěžovatel označil za opomenutý důkaz představující nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí a porušení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se odmítl zabývat znaleckým posudkem Ing. M. Langra a o dovolání meritorně nerozhodl.
Stěžovatel petitorně žádal zrušení rozhodnutí soudů prvních dvou stupňů, zatímco rozhodnutí o posledním procesním prostředku (tedy usnesení dovolacího soudu) v petitu zcela opomněl. Z obsahu ústavní stížnosti je však nepochybné, čeho se týká a k čemu směřuje, tedy že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti všem rozhodnutím v předmětné trestní věci, která také k ústavní stížnosti připojil. Z toho důvodu se Ústavní soud rozhodl neposuzovat ústavní stížnost striktně formalisticky a připustil ji k projednání (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004 č. 57567/00).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a tresu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé.
V projednávané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. řádu), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces), případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi.
Pokud jde o dokazování, hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, či zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). V projednávané věci Ústavní soud takové pochybení neshledal.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě založil svá skutková zjištění na provedených důkazech popsaných a hodnocených tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů následně vyvodil. Správnost postupu okresního soudu a jeho závěrů potvrdil i odvolací soud, který shodně se soudem prvního stupně považoval za nadbytečné opatřovat další důkaz - znalecký posudek - bylo-li možné objasnit příčinu a průběh dopravní nehody již z výpovědí osob, které se nacházely na místě a z výsledků ohledání místa nehody. Rozhodnutí je vnitřně logické, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti; jinými slovy vyjádřeno, jde o rozhodnutí respektující ústavněprávní požadavky kladené na soudní rozhodování. K namítanému rozporu mezi výpovědí stěžovatele a výpověďmi tří svědků, nezletilých cyklistů, při popisu přímého kolizního děje, se vyjádřil Nejvyšší soud, který poukázal na to, že v této otázce zůstává verze prosazovaná stěžovatelem zcela osamocená, naopak výpovědi svědků (cyklistů) se shodují a jsou podporovány protokolem o dopravní nehodě, náčrtkem, fotodokumentací z místa nehody a rovněž objektivně zjištěným zraněním poškozeného na levé dolní končetině, čemuž odpovídala i deformace jeho jízdního kola.
K námitce neprovedení obhajobou navrženého důkazu znaleckým posudkem Ústavní soud poznamenává, že pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51) a další)]. Okresní soud v Havlíčkově Brodě, stejně jako Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, neměly pochyb o tom, že průběh kritického okamžiku při střetu motocyklisty (stěžovatele) s poškozeným cyklistou byl dostatečně popsán a zdokumentován a vina stěžovatele byla bezpečně prokázána již na základě důkazů dosud provedených. Za takové situace nepředstavovalo zamítnutí návrhu na doplnění dokazování porušení pravidel spravedlivého procesu. V této souvislosti lze odkázat i na čl. 6 Úmluvy, který nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, a na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který judikuje, že toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96).
Kasační zásah Ústavního soudu nemohla přivodit ani výtka stěžovatele, že se Nejvyšší soud nezabýval znaleckým posudkem znalce M. Langra a že dovolání meritorně neprojednal. Stěžovatelem předložený znalecký posudek byl zpracovaný dne 2. 11. 2015, tedy po rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud na něho nemohl reagovat, či zabývat se jím, neboť mohl přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny soudy v původním řízení a staly se předmětem jejich hodnocení. V ústavněprávním přezkumu obstál i závěr dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, neboť jeho závěr - velmi podrobně odůvodněný - o neshledání stěžovatelem namítaného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry, jakož i o neopodstatněnosti tvrzení o opomenutí důkazu (znaleckým posudkem) zcela sdílí i Ústavní soud.
Námitka stěžovatele o porušení čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle kterého dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu, je v souvislostech daného případu zcela nepřípadná.
Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu