ECLI:CZ:US:2016:4.US.1814.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1814/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Praze - Ruzyni, pobočce ve Velkých Přílepech, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, č. j. 6 Tdo 88/2016-73, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. července 2015, č. j. 5 To 135/2015-2833, a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. ledna 2015, č. j. 5 T 40/2011-2752, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a 2, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle ustanovení §198 odst. 1 a 2 písm. c) a d) trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků do věznice s dozorem, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu práce v oblasti poskytování zdravotních a sociálních služeb na dobu pěti roků. Krajský soud v Ústí nad Labem citovaným usnesením odvolání ve vztahu ke stěžovatelce zamítl; její dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, nesprávně hodnotily provedené důkazy a rozhodly v rozporu s nimi, neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, zamítnutí důkazních návrhů neodůvodnily a nevypořádaly se s obhajobou stěžovatelky. Nejvyšší soud pak pouze posuzoval naplnění formálních nedostatků dovolání, aniž by se zabýval aspektem porušení zaručených práv stěžovatelky.
Konkrétně stěžovatelka popsala následující pochybení: Nalézací soud v rozsudku zaměnil označení právní normy a namísto trestního zákoníku uvedl trestní řád, což napravil až po rozhodnutí odvolacího soudu jako chybu v psaní, aby zajistil soulad s vyhlášeným rozsudkem. Jak je ale z protokolu patrné, i zde byl nesprávně uveden trestní řád. Dále stěžovatelka popsala, které jí navržené důkazy soud neprovedl, a rovněž poukázala na nejasnou souvislost mezí spáchaným trestným činem a její faktickou činností; má za to, že soudy se s objektivní stránkou trestného činu nedostatečně vypořádaly. Odvolací soud nesprávně shledal rozsah dokazování za dostatečný a provedení navržených důkazů vyhodnotil za nadbytečné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 490/04, sp. zn. III. ÚS 578/04, sp. zn. I. ÚS 553/05) navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavně právní argumentace je založena na projevu nesouhlasu se závěry obecných soudů, aniž by stěžovatelka blíže specifikovala, čím mělo konkrétně dojít k porušení jejích základních práv. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn do rozhodování soudů zasahovat, mimo případy, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí ústavně zaručených základních lidských práv. Současně je nutno konstatovat, že ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, nalézací soud se věcí důkladně zabýval, provedl několik desítek svědeckých výpovědí, z nichž si vytvořil ucelený obraz o chodu domova se zvláštním režimem, který stěžovatelka vedla. Zjistil přitom, že stěžovatelka byla s druhou odsouzenou jedinými kvalifikovanými pracovnicemi, což bylo s ohledem na charakter klientů domova nedostatečné. Zařízení bylo provozováno v nevyhovujících podmínkách a odpovědnost za to nesla jednoznačně především stěžovatelka. Byl prokázán nedobrý vliv pobytu na klienty, zejména na ty bez častějšího kontaktu s rodinnými příslušníky. Z rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že se zabýval naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby; shledal přitom naplnění subjektivní i objektivní stránky, což srozumitelně popsal. Rovněž soud odvolací se věcí zabýval v dostatečném rozsahu, pokud přitom neshledal potřebu dalšího dokazování, respektive zhodnotil dokazování provedené nalézacím soudem jako dostatečné, nelze v tomto postupu bez dalšího shledat jakékoliv zkrácení stěžovatelky v jejích právech.
Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich je nutno chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit. Soudy nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 trestního řádu), což se v daném případě, na rozdíl od přesvědčení stěžovatelky, stalo.
Nejvyšší soud pak dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než na který pamatuje ustanovení §265b trestního řádu. Také Nejvyšší soud přitom poukázal na naplnění znaků stíhaného zločinu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by obecné soudy v jejím případě zasáhly do jejích naříkaných základních práv. Soudy ve svých rozhodnutích opakovaně konstatovaly naplnění závěru o trestnosti jednání stěžovatelky (čl. 39 Listiny) a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily - proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu tedy senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu