ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.88.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 88/2016-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2016 o dovolání, které podala obviněná J. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 2015, č. j. 5 To 135/2015-2833, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 40/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 1. 2015, č. j. 5 T 40/2011-2752 , byla obviněná J. L. (dále jen „dovolatelka“ nebo „obviněná“) uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustila společně se spoluobviněnou Š. H. tím, že
obžalovaná J. L. jako výkonná předsedkyně občanského sdružení Naděje a od roku 2007 Domova se zvláštním režimem v Ch., v ulici K., v době nejméně od roku 2006 do dubna 2010,
a obžalovaná Š. H. jako vedoucí pečovatelka tohoto zařízení v době od července 2008 do dubna 2010
ponechávaly klienty ve špatných hygienických podmínkách, kdy klienti zařízení byli nuceni setrvávat v silném a intenzivním zápachu, zejména ze včas nevynesených nádob s obsahem moči, nevynesených plen a ze znečištěného sociálního zařízení, v důsledku jednání a přístupu obžalovaných byli klienti ponecháváni ve špinavém či nedostatečně vypraném oblečení, setrvávali delší dobu v nevyměněných plenách, nebyla jim poskytována dostatečná osobní hygiena, nebyla činěna dostatečná opatření k zamezení výskytu svrabu, kapacita zařízení byla překračována, i přes naplnění stavu byli další klienti cíleně vyhledáváni, takže klienti zařízení pak neměli dostatek prostoru na pokojích, byli umisťováni i v prostorách neurčených k ubytování, a to v prostorách společných, čímž jim bylo odpíráno právo na soukromí, v důsledku jednání a přístupu obžalovaných nebylo dále klientům zajištěno dostatečné množství stravy přiměřeného druhu a skladby a byly podávány potraviny s prošlou záruční lhůtou, přičemž docházelo k tak výraznému snížení váhy klientů, kdy tito trpěli hladem, klientům nebyl zabezpečen dostatečný příjem tekutin a tito byli opakovaně dehydratováni a docházelo k celkovému zhoršení jejich zdravotního stavu, dále klientům nebyla zajištěna dostatečná ošetřovatelská péče, zařízení nemělo dostatečný počet personálu, nebyla zajištěna včasná lékařská péče, kdy v případě potřeby nebyl vyrozumíván včas lékař, obžalovaná L. nezajistila ani stálou lékařskou péči, přesto, že se v zařízení nacházeli závažně nemocní klienti, klientům nebylo zajištěno vyžití a pozornost odpovídající jejich potřebám vzhledem k jejich zdravotnímu stavu a duševnímu stavu, přičemž uvedeným jednáním došlo ke zhoršení zdravotního stavu například J. V., která byla v roce 2008 ze stacionáře převezena do nemocnice v Chomutově, kde byl konstatován vážný stav a silná dehydratace, M. Š., nar. ..., který byl opakovaně, naposledy v roce 2009, hospitalizován v nemocnici v Chomutově pro silnou dehydrataci a proleženiny, M. Ž., nar. ..., která byla v roce 2009 převezena do nemocnice Chomutov silně dehydratovaná, s velmi sníženou hladinou cukru v krvi, kdy ve stacionáři u ní nebyla na doporučení lékaře zajištěna diabetologická kontrola, a B. P., nar. ..., která byla dne 24. 3. 2010 převezena do stacionáře do nemocnice v Chomutově se zlomeninou těla 2. bederního obratle a zlomeninou obou stehenních kostí, kdy se jednalo o velmi těžká zranění vzniklá nejméně v řádu několika dní před přijetím do nemocnice, která nemohla být způsobena jedním úrazovým mechanizmem, a znemožnila pohyb z místa úrazu zejména na lůžko, kdy tento stav musel být zaznamenán další osobou.
2. Za uvedené jednání byla obviněná odsouzena podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce v oblasti poskytování zdravotních a sociálních služeb po dobu pěti roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné Š. H.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obviněná, spoluobviněná Š. H. a státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 7. 2015, č. j. 5 To 135/2015-2833, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu ohledně spoluobviněné Š. H. a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že spoluobviněnou za zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku odsoudil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání dovolatelky, spoluobviněné Š. H. a státní zástupkyně ve vztahu k dovolatelce.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Císaře dovolání , v němž uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Dovolání podala shodně i spoluobviněná Š. H., a to prostřednictvím Mgr. Ing. Vlastimila Němce (č. l. 2917-2921). Toto však následně prostřednictvím téhož obhájce vzala zpět (č. l. 2933), o čemž rozhodl Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 12. 1. 2016 tak, že jej vzal na vědomí (č. l. 2934).
5. Dovolatelka uvedla, že z rozsudku prvostupňového soudu není zřejmé, jak se vypořádal s jejími námitkami a současně v čem konkrétně její protiprávní jednání mělo spočívat. Proto nelze hovořit o naplnění objektivní stránky přisouzeného deliktu. Závěry, že úmyslně nezajistila řádnou péči o pacienty, nejsou opřeny o žádné konkrétní důkazy. Namítla, že neměla na starosti povinnost o osobní péči pacientů, a proto nemůže nést osobní odpovědnost za porušení konkrétních povinností ze strany jednotlivých pracovnic. Dokazování nebylo zaměřeno na zjišťování, které konkrétní osoby své povinnosti porušily, ani na to, zda vydala nějaký příkaz nebo pokyn, aby pacienti nebyli řádně ošetřováni. Vzhledem k absenci znaku protiprávního zlého nakládání se svěřenou osobou, nemůže být dán ani znak subjektivní stránky.
6. K případu B. P. a existenci tvrzených zlomenin, k nimž mělo dojít v řádu dnů před 24. 3. 2010, připomenula, že v té době již nevykonávala žádnou činnost v občanském sdružení. Soudy se v této souvislosti nezabývaly působením svědka F., který sdružení zabezpečoval organizačně a ekonomicky. Soudy nevzaly v potaz její obhajobu, že existence proleženin a dehydratace je u pacientů s chorobami průvodní jev, kterému nelze zabránit v žádném zařízení. Provedenému dokazování vytkla, že nebylo zaměřeno na objasnění otázek vzniku proleženin, dehydratací či zlomenin a současně nebylo zkoumáno, které konkrétní pečovatelky o konkrétní pacienty v relevantním období pečovaly. V její prospěch svědčí i stanovisko doc. MUDr. Ivy Holmerové, Ph.D., která péči o pacienty hodnotila kladně. Poukázala na to, že učinila návrhy na provedení důkazů formou svědeckých výpovědí osob Mgr. V. S., Mgr. R. V., R. Z. a Ing. K. M., z nichž některým nebylo vyhověno. Některé osoby byly jako svědci (zmiňuje Ing. K. M. a R. Z.) ovlivňovány J. B., a proto měla být provedena jejich konfrontace.
7. Odvolacímu soudu vytkla, že nepovažoval za potřebné vyslechnout ve veřejném zasedání navržené svědky doc. MUDr. I. H., Ph.D., Mgr. V. S., Mgr. R. V., R. Z. a Ing. K. M., soudu prvního stupně neprovedení výslechu osob H. a H. Nesouhlasí ani se zamítnutím návrhu obhajoby na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví k posouzení zdravotního stavu J. V., M. Š. a M. Ž., a to zejména v tom směru, jak se u těchto pacientů jejich choroba projevovala a zda si byli schopni zapamatovat, že jim strava, čisté oblečení apod. bylo skutečně poskytováno.
8. V situaci, kdy soudy neprovedou žádný obhajobou navržený důkaz, spatřuje dovolatelka evidentní nerespektování pravidel pro objasnění skutkových okolností, a takové námitky zakládají „extrémní rozpor“, který je pod uplatněné dovolací důvody podřaditelný (v daném směru poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Závěr o „extrémním rozporu“ rozvíjí i poukazem na soudy obou stupňů neprovedené dokazování o požadavek na zajištění účetních dokladů, neboť právě jeho provedením by muselo být přisvědčeno její obhajobě, že prostředky pro klienty stacionáře skutečně pořizovala.
9. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna obsahově navazující rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádala, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno. Vyjádřila souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší státní zástupce se k podaným dovoláním vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Státní zástupkyně podala vyjádření jak ve vztahu k dovolání obviněné J. L., tak spoluobviněné Š. H. Vzhledem ke skutečnosti, že bylo rozhodnuto o zpětvzetí dovolání spoluobviněné Š. H., obsahem tohoto usnesení je pouze relevantní pasáž z vyjádření vztahující se k dovolání podanému obviněnou J. L.
11. Státní zástupkyně ve vztahu k podanému dovolání předeslala, že dovolatelka shodné námitky uplatňuje v rámci své obhajoby od samého počátku trestného řízení a vtělila je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Obviněná podle jejího názoru soudům obou stupňů pouze vytýká, že patřičně nevyhodnotily provedené důkazy, resp. patřičně nevyhodnotily aspekty svědčící v její prospěch. Má za to, že trestná činnost obou obviněných byla prokázána zejména svědeckými výpověďmi klientů stacionáře, jejich rodinných příslušníků a zaměstnanců zařízení. Obviněná se podle názoru státní zástupkyně domáhá pouze odlišného hodnocení důkazů.
12. S ohledem k uvedenému státní zástupkyně míní, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, neboť deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl. V případě dovolatelky má tedy za to, že podala dovolání z jiných důvodů než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
13. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř. Současně souhlasila, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
IV.
Důvodnost dovolání
23. Obviněná sice vznesla nesouhlasné argumenty proti rozhodnutím soudů obou stupňů a tyto své výhrady podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nutno ovšem konstatovat, že se svou dovolací argumentací s uplatněným dovolacím důvodem obsahově rozešla. Je tomu tak proto, že nevznesla žádnou námitku, která by byla způsobilá deklarovaný dovolací důvod naplnit.
24. V obecné rovině je třeba připomenout, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat zejména to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, případně vykazuje znaky jiného trestného činu, než toho, jímž byla obviněná uznána vinnou, [v daném případě zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku]. Nesprávnost právní kvalifikace je však nezbytné uplatňovat vždy ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřena a která nemůže dovolatelka z hlediska jím uplatňovaného zájmu modifikovat vlastní interpretací důkazů do podoby od nich odlišné. Své výtky obviněná směřuje proti hodnotícím úvahám soudů, rozsahu jimi provedeného dokazování a kvalitě usvědčujících důkazů, čímž se snaží docílit zpochybnění skutkového zjištění, které se stalo předmětem právního posouzení. Nutno dále podotknout, že obviněná setrvává na svých námitkách známých již z řízení před soudem prvního stupně, resp. námitkách, které učinila obsahem svého řádného opravného prostředku a kterými se v patřičné míře zabýval již soud odvolací. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby opakoval jeho argumenty, které jej vedly k postupu podle §256 tr. ř., spočívajícím v zamítnutí řádného opravného prostředku obviněné jako odvolání nedůvodného, lze-li (jako tomu je v případě posuzovaném) tyto akceptovat.
25. Ačkoli součástí dovolacích námitek jsou výhrady obviněné stran nenaplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného deliktu, které by obvykle mohly být považovány za obsahově dovolacímu důvodu vyhovující [námitku nenaplnění objektivní stránky buduje na argumentu, že „nelze zjistit z rozsudku soudu I. stupně konkrétní porušení právních povinností… a dospět tak k závěru o naplnění znaků objektivní stránky…“ a námitku nenaplnění subjektivní stránky na tvrzené absenci protiprávního zlého nakládání se svěřenou osobou ( „chybí-li… znaky protiprávního zlého nakládání se svěřenou osobou, nemůže být ani dán znak subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného zločinu.“ )], způsob jejich uplatnění není způsobilý uplatněný dovolací důvod naplnit. Obviněná totiž primárně a ve své podstatě výhradně brojí proti rozsahu a kvalitě provedeného dokazování a za pomoci vlastních kritických hodnotících závěrů dovozuje vadnost skutkových zjištění. Skrze ni pak uplatňuje námitku vadného právního posouzení skutku.
26. Soud prvního stupně v projednávané věci provedl rozsáhlé dokazování a svůj závěr o vině dovolatelky učinil na rozsáhlých poznatcích vyvozených z množství listinných důkazů, jakož i svědeckých výpovědí více než sta svědků. Výpovědí osob jak z okruhu poškozených, resp. jejich rodinných příslušníků, tak zaměstnanců občanského sdružení Naděje, jakož i těch, které se dostávaly s činností zařízení do kontaktu (např. zaměstnanci nemocnice v Chomutově, resp. rychlé záchranné služby, případně i zaměstnankyně Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje). Tvrdí-li obviněná, že na základě těchto závěrů, které z množství důkazů soud prvního stupně vyvodil, nelze učinit závěr o její vině, jedná se o účelové tvrzení nemající oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
27. Dovolatelce nelze dát za pravdu ani v tom, že její námitky „mající skutkovou povahu zakládají existenci extrémního rozporu“ mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, resp. právními závěry. O takový rozpor by se totiž ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněné na spravedlivý proces.
28. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněné, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
29. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněné hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatelky. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
30. Z provedeného dokazování jednoznačně plyne závěr, že problém stacionáře spočíval zejména v nedostatečné základní péči poskytované klientům. Zjevná nedostatečnost byla shledána v řadě směrů - úrovní hygieny počínaje (svědky Ď., Z. a C. popisovaný intenzivní zápach uvnitř stacionáře plynoucí z nedostatečného úklidu, zejména v důsledku přítomnosti použitých plen, či nevyneseného lavoru s močí na pokoji jednoho z pacientů – viz výpovědi svědků Š., P. a T.), přes problémy spojené s poskytováním čistého oblečení klientům a prádla obecně (výpověď svědkyně P., která popsala, že prádlo se pralo v laciném prášku všechno najednou, tedy i společně s pomočenými věcmi a i po vyprání bylo intenzivně cítit), opakovaný výskyt svrabu (tuto skutečnost potvrdili například svědci P., S., C., Ď., R., F., T.), po nedostatek poskytované a nekvalitní stravy (svědkyně K. popisuje, že klienti dostávali ke svačině krajíček okoralého chleba s okoralým ementálem bez másla, svědkyně Š., která ve stacionáři pracovala jako uklízečka, líčí, že lidé, kteří se nemohli bránit, dostali k obědu dva knedlíky bez masa, k snídani i jen polovinu rohlíku, svědkyně R., která zde pracovala jako pečovatelka, popisuje, že oběd pro ležáka sestával z jednoho rybího prstu, pro chodícího byly dva rybí prsty, přičemž nedostatek jídla, případně problém s jeho kvalitou – zejména poskytování potravin s prošlou minimální dobou trvanlivosti - byl potvrzován mnohými dalšími svědky, např. svědkem F., svědkyní S., svědkyní V., svědkyní L.).
31. O těchto skutečnostech ústících do závěru o nedostatcích v poskytovaném množství a kvalitě stravy obviněná musela vědět, když k použití nevyhovujících potravin došlo někdy i na její výslovný pokyn (viz výpověď svědkyně V., kuchařky působící ve stacionáři, o tom, že obviněná vyžadovala, aby polévka zbývala, když vařila, dostala třeba tři půlkilové pytlíky čočky pro všechny klienty stacionáře, případně po svědkyni F., které přinesla plesnivé droždí, požadovala, aby jej dala do buchet). Z hlediska závěru o naplnění subjektivní stránky, resp. závěru, že obviněná jednala minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nelze přehlédnout ani to, že stacionář (jak plyne z výpovědi MUDr. Z. T. - její výpověď z přípravného řízení na č. l. 1854, kterou potvrdila při hlavním líčení konaném dne 15. 2. 2013, č. l. 2264 v. – 2265 v.) neměl dostatečné personální zázemí vzhledem k počtu klientů. Současně nelze přehlédnout, že kapacita stacionáře byla překračována (výpověď svědkyně A. učiněná při hlavním líčení dne 5. 8. 2014 na č. l. 2625), když v zařízení bylo více klientů, než byla jeho kapacita.
32. Dovolatelka v pozici výkonné předsedkyně sdružení byla odpovědná i za jeho personální politiku. Musela si být vědoma, že zaměstnává k výkonu pečovatelské činnosti nekompetentní osoby (např. svědkyně R., zaměstnaná na pozici ošetřovatelky s vystudovaným učebním oborem pěstitelství, svědek F. vyučený v oboru kuchař-číšník, svědkyně F. se základním vzděláním, svědek F. jako vyučený zahradník), které ošetřovatelský kurz absolvovaly v některých případech takřka rok po jejich pracovním zařazení na zmíněnou pozici ošetřovatele. V některých případech k jeho absolvování vůbec nedošlo (např. svědek F.). Tato skutečnost je ovšem zásadní za předpokladu, že v zařízení byli umístěni pacienti s Alzheimerovou chorobou, kteří vyžadují intenzivnější a kvalifikovanější péči (viz např. výpověď svědkyně M. S.).
33. Vzhledem k řečenému nelze akceptovat výhrady obviněné, že jakékoli nedostatky s provozováním zařízení spojené by se odehrávaly mimo její kompetenci. Je evidentní, že z organizačního hlediska vykonávala dovolatelka funkci výkonné předsedkyně Občanského sdružení Naděje – Domov se zvláštním režimem a její pravomocí/povinností bylo zejména rozhodovat o všech záležitostech sdružení v rozsahu, v jakém nebyly vyhrazeny valné hromadě, předkládat jí zprávu o hospodaření, jakož i vykonávat kontrolu nad činností dalších pracovníků a zaměstnanců sdružení, zastupování a reprezentaci sdružení navenek, jakož i další povinnosti, které vymezuje čl. 6 odst. 5 stanov sdružení (č. l. 737).
34. Při uvážení toho, že týráním se rozumí „ zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří...“ (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. S. H. Beck: Praha, 2012. S. 1935) , přičemž objektivní stránku tohoto trestného činu lze naplnit i omisivní formou jednání ( „Lze podle okolností činu dovodit, že týrání svěřené osoby ve smyslu znaků trestného činu podle §198 se může stát i opomenutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama se o sebe starat, například zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy“ – tamtéž), je nutno dovodit, že obviněná v postavení osoby vykonávající faktickou pravomoc na jednotlivých úsecích správy stacionáře byla soudy nižších stupňů důvodně uznána vinnou, neboť z pohledu stránky objektivní se v jejím případě uplatňuje ustanovení §112 tr. zákoníku a z pohledu stránky subjektivní lze uzavřít, že musela vědět o tom, že se klientům tohoto zařízení patřičné péče v delším časovém horizontu nedostává v rozsahu, jež odůvodňuje závěr, že se ve vztahu k nim jedná o zlé nakládání se svěřenými osobami, přičemž s touto skutečností byla srozuměna.
35. Vytýká-li obviněná, že nebylo vyhověno jejím důkazním návrhům (výslechem svědků Mgr. V. S., Mgr. R. V., R. Z. a Ing. K. M., resp. vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k posouzení zdravotního stavu J. V., zajištění účetních dokladů, resp. provedení konfrontace svědků Ing. K. M. a R. Z. s J. B.), pak lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z jeho ustálené judikatury, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“
36. Dovolací soud připomíná, že z principu nezávislosti soudní moci plyne oprávnění soudu rozhodnout o rozsahu dokazování nezbytného pro jeho rozhodnutí a že tudíž není povinen vyhovět všem důkazním návrhům procesních stran. Za daného stavu věci proto o této situaci (opomenutých důkazů) nelze hovořit. Oba soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že rozsah provedeného dokazování je dostačující pro jejich rozhodnutí, přičemž ve svých rozhodnutích (odvolací soud str. 10-11 rozsudku, soud prvního stupně str. 76 rozsudku) pečlivě zdůvodnily svůj postup spočívající v neprovedení navržených důkazů. Dostály tak požadavku formulovaném zněním §125 odst. 1 tr. ř.
37. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , ve druhé alternativě, kterou obviněná vymezila ve svém dovolání, může být naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněnou uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jejího odvolání. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla z důvodů výše vyložených vůbec prokázána. Tvrzení obviněné o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. proto není opodstatněné.
38. Protože námitky obviněné nejsou podřaditelné ani pod jiný dovolací důvod upravený ustanovením §265b tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jejím dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu