ECLI:CZ:US:2016:4.US.1947.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1947/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hejtmánka, zastoupeného JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem Eliášova 393/20, Praha 6, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 9. 2014, č.j. 6 C 280/2011-123, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015, č.j. 58 Co 56/2015-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 7. 2013, č.j. 6 C 280/2011-81, žalobu žalobkyně Pražské vodovody a kanalizace, a.s., s návrhem, aby soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit částku 47.950,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 1. 2014, č.j. 51 Co 476/2013-103, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když uzavřel, že obvodní soud se skutkovým stavem nezabýval dostatečným způsobem a důkazy, které uvedl, hodnotil s ohledem na obsah spisu způsobem, který činí rozsudek naprosto nepřezkoumatelným.
Obvodní soud pro Prahu 5 ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 9. 2014, č.j. 6 C 280/2011-123, rozhodl tak, že stěžovatel je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 47.950,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 9. 4. 2015, č.j. 58 Co 56/2015-163, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil co do částky nákladů a jinak jej rovněž potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl také o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
II.
Obecné soudy podle přesvědčení stěžovatele jednaly v rozporu se zákonem, řízení vedly tak, že nerespektovaly rovnost účastníků a povahou a intenzitou vytýkaných vad měly také porušit základní práva stěžovatele zaručená v čl. 36 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel brojí proti neúplnému zjištění skutkového stavu věci a poukazuje na dle jeho názoru nesprávné provedení a hodnocení důkazů. Konkrétně stěžovatel namítá, že jedním z hlavních podkladů pro rozhodnutí obecných soudů byla svědecká výpověď značně nevěrohodného svědka. Obecné soudy se podle něj v průběhu řízení taktéž nijak nevypořádaly s jeho tvrzeními, že daný dům byl v rozhodném období neobydlený a bez technických prvků umožňujících poskytování služeb ze strany žalobkyně a že předmětný vodoměr, prokazující spotřebu vody dodané žalobkyní, neměl zákonem stanovené parametry pro prokázání odběru vody.
Výše zmíněný postup obecných soudů ve svých důsledcích podle mínění stěžovatele vedl k nesprávným skutkovým závěrům, k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení celé věci.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nutno posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný – viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
IV.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou stěžovatele s rozhodnutími civilních soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, a to pokud jde o provedené dokazování a následné hodnocení důkazů soudy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. V této souvislosti pak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
Ústavní soud tedy zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). O takovou situaci se však v případě stěžovatele nejedná.
V.
Žalobkyně Pražské vodovody a kanalizace, a.s., se žalobou po stěžovateli domáhala zaplacení částky 47.950,- Kč s příslušenstvím jako úhrady vodného a stočného za dodávání vody a odběr odpadní vody pro jeho nemovitost v blíže upřesněných obdobích v letech 2008-2010. Stěžovatel stavěl (a v ústavní stížnosti dále staví) svou obranu zejména na argumentu, že od roku 2007 nemohla být voda do objektu technicky dodávána a že objekt byl neobydlený.
S tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy touto (ale i další) jeho argumentací vůbec nezabývaly, však nelze souhlasit, když z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmý opak.
Obvodní soud pro Prahu 5 především upozornil, že stěžovatel zaplatil na předmětné faktury částku 20.000,- Kč a následně přípisem žádal žalobkyni o posečkání platby z důvodu, že v objektu bydlí staří lidé, kteří neplatí nájemné a energie. V přípisu přitom vůbec nezmiňuje, že by do objektu voda nebyla dodávána, přestože se zjevně týká plateb za rozhodné období. Argumentaci stěžovatele soud vyhodnotil jako spekulativní, odporující ostatním důkazům i samotnému dalšímu chování stěžovatele. Vyzval jej proto, aby své tvrzení prokázal, stěžovatel však ani k výzvě soudu nepředložil žádné další důkazy, ačkoliv byl poučen o následcích neprokázání svého skutkového tvrzení. Soud se přitom dostatečně zabýval také okolnostmi odpočtu vody a výpověďmi pracovníků žalobkyně k této otázce. (podrobněji viz zejména s. 3-6 rozsudku Obvodního pro Prahu 5 ze dne 29. 9. 2014, č.j. 6 C 280/2011-123).
Ke shodným závěrům dospěl také Městský soud v Praze. Taktéž poukázal na dopis žalobkyni s žádostí o posečkání platby ze dne 22. 3. 2010, ve kterém stěžovatel uvedl, že je ve sporu s problémovými obyvateli nemovitosti, když se jedná buď o osoby přestárlé nebo o osoby, které neplatí ani nájemné, ani energie. Z těchto důvodů žádal stěžovatel o prodloužení splatnosti faktury s tím, že začne intenzivně pracovat na uhrazení dluhu od občanů zde bydlících. Městský soud uzavřel, že námitka stěžovatele o opuštěnosti budovy je tak v rozporu s dalšími důkazy, tvrzení o uzavření vody k rozhodnému období stěžovatel přes poučení soudu prvního stupně neprokázal a nevěrohodnost stěžovatele podtrhují i jeho rozdílná tvrzení týkající se důvodů zaplacení částky 20.000,- Kč žalobkyni a okolností výměny vodoměru. K tvrzením o rekonstrukci vodovodních rozvodů uplatněným stěžovatelem v odvolání soud s ohledem na systém neúplné apelace nepřihlížel (blíže viz s. 4-6 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015, č.j. 58 Co 56/2015-163). Odvolání stěžovatele proto neshledal důvodným a rozsudek jako věcně správný potvrdil.
VI.
Ve vztahu k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že stěžovatel předestírá vlastní způsob hodnocení důkazů, který akcentuje jako jediný správný, avšak současně zcela opomíjí nosné důvody ústavní stížnosti napadených rozhodnutí, navzdory tomu, že jsou z nich zřetelně seznatelné. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování přesto dospěly k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Obecné soudy tak učinily způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout a ústavní stížností napadená rozhodnutí také logicky, srozumitelně a v adekvátním rozsahu zdůvodnily. Tato rozhodnutí přitom nelze považovat ani za jakkoliv extrémní či svévolná a Ústavnímu soudu proto nepřísluší úvahy učiněné v dané věci obecnými soudy jakkoliv přehodnocovat.
Ústavní soud uzavírá, že pochybení, které by bylo z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní, neshledal. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu