ECLI:CZ:US:2016:4.US.1960.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1960/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Hanouska, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1424/2015-227 ze dne 25. května 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 355/2014-186 ze dne 26. listopadu 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 48 C 40/2013-135 ze dne 15. května 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 určil, že výpověď z pracovního poměru - pracovníka ochrany přírody a krajiny - daná stěžovateli dopisem zaměstnavatele ze dne 16. 10. 2012 je neplatná, dále zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru - samostatný odborný referent, administrace Operačního programu životního prostředí z téhož dne, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele i žalovaného zaměstnavatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem jako věcně správný potvrdil výrok rozsudku nalézacího soudu o zamítnutí žaloby ve výše uvedeném rozsahu, výrok, jímž bylo žalobě stěžovatele vyhověno, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel považuje rozsudek městského soudu za ústavně nekonformní a nepřezkoumatelný, porušující jeho právo na spravedlivý proces. Městský soud v Praze a před ním ani soud prvního stupně se dle jeho názoru nevypořádaly se zásadními tvrzeními stěžovatele, ani s důkazy, které byly v řízení před soudem prvního stupně k prokázání těchto tvrzení stěžovatelem navrženy a provedeny, resp. závěry obou soudů jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rozsudek odvolacího soudu je dle stěžovatele v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné odůvodnění, ve kterém by se soud řádně s podstatnými námitkami stěžovatele vypořádal. Rozhodnutí soudu prvního stupně pak dle stěžovatele trpí stejnou procesní vadou. Stěžovatel také Nejvyššímu soudu vytkl, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu přiznal protistraně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním námitek ryze skutkového charakteru, které stěžovatel již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a otázky ústavní konformity nyní napadených rozhodnutí soudů se dotýká toliko okrajově, a to skrze námitku nedostatečného odůvodnění soudních rozhodnutí. Stěžovatel však ve skutečnosti rozporuje skutkové závěry týkající se organizační změny, v jejímž důsledku se stal pro zaměstnavatele nadbytečným, a okolností, za kterých mu byly dány výpovědi ze shora uvedených pracovních poměrů pro tuto nadbytečnost. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že zaměstnavatel ve skutečnosti provedenými organizačními změnami sledoval jiné cíle než zefektivnění organizace práce, a to zbavení se stěžovatele jako nepohodlného zaměstnance. Ústavní soud podotýká, že takové posouzení se odvíjí výhradně v rovině skutkových zjištění, která jsou pro výsledné právní posouzení zcela klíčová. Nejvyšší soud v dovolacím řízení tyto (resp. obdobně formulované) námitky přezkoumat z podstaty věci nemohl, poněvadž dovolání je otevřené jen řešení otázek právních, nikoli skutkových. Tím spíše ani Ústavní soud nemůže stěžovatelem vznesené výhrady přezkoumat, poněvadž by se musel sám stylizovat do role nalézacího (či odvolacího) soudu a celý případ de facto bezbřeze namísto obecných soudů přezkoumat, což mu, jak bylo vyloženo výše, s ohledem na jeho postavení a pravomoci nepřísluší. Ústavnímu soudu tak nezbývá, než konstatovat, že argumentace stěžovatele nemá ústavní rozměr, byť stěžovatel je v ústavní stížnosti přesvědčen o opaku.
K námitce stěžovatele stran nedostatečného odůvodnění se sluší uvést, že z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) je třeba požadavku na dostatečné odůvodnění rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Takto vytýčené mantinely obecné soudy v posuzované věci dle názoru Ústavního soudu nepřekročily.
Obecné soudy, na rozdíl od stěžovatele, pouze kladly důraz na určité okolnosti, jiné momenty sice ponechaly v pozadí, avšak v zásadě proto, že jim významnější váhu nepřisoudily (viz např. odvolacím soudem vyhodnocená irelevance argumentu stěžovatele stran dostatku finančních prostředků pro udržení pracovního místa - str. 7 rozsudku městského soudu aj.). Stěžovateli sice lze přisvědčit v tom, že v řízení byl (a nikoli nebyl, jak tvrdí ve svém rozsudku Městský soud v Praze) prokázán dotaz zaměstnavatele na členství v politické straně či hnutí (viz str. 4 rozsudku nalézacího soudu), to ovšem ještě samo o sobě bez dalšího nevedlo ke spolehlivému závěru o ryzí účelovosti organizačních změn, v jejichž důsledku byl se stěžovatelem rozvázán pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost, mimo jiné i s ohledem na dobu, která od tohoto dotazu uplynula do doby doručení výpovědí stěžovateli, či na nabídku obnovení původního pracovního poměru na celý úvazek aj. Ani zde exces Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o náklady dovolacího řízení, ani zde nemíní Ústavní soud zasáhnout, protože na rozdíl od Městského soudu v Praze se nedomnívá, že v případě souzené věci jde o situaci předvídanou nálezem sp. zn. I. ÚS 1011/12 či související judikaturou, neboť šlo o věc, kde bylo vedeno relativně obsáhlé dokazování s nejistým výsledkem (ostatně žalobě původně nalézací soud částečně vyhověl), přičemž podání dovolání si vyžádalo vyjádření protistrany. Stěžovatel nadto řádně neuplatnil dovolací důvod, takže v dovolání nemohl Nejvyšší soud pro tyto vady pokračovat, což stěžovatel ani nijak nezpochybnil. Konečně na rozdíl od věci řešené vzpomínaným nálezem je třeba výši nákladů dovolacího řízení označit za bagatelní, tedy ani tato skutečnost nevedla Ústavní soud k závěru o nutnosti zrušit ústavní stížností dotčený výrok usnesení Nejvyššího soudu.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud musil přikročit k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu