ECLI:CZ:US:2016:4.US.2021.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2021/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele O. J., zastoupeného JUDr. Romanem Bušem, advokátem se sídlem Elišky Peškové 735/15, Smíchov, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2016 č. j. 9 To 94/2016-557 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2016 č. j. 4 T 81/2012-541, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2016, která po doplnění (výzva k odstranění vad 13. 7. 2016) splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Dle přesvědčení stěžovatele, obecné soudy konaly svévolně a nedostály svojí povinnosti uložené Ústavou vést trestní řízení tak, aby řízení bylo nezávislé a nestranné, aby byla zachována zásada rovnosti, presumpce neviny a právo na spravedlivý proces. Trestní odpovědnost stěžovatele nenaplňuje zásadu subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť nespáchal žádný zločin, ale jednalo se o vzájemné konfliktní a problematické soužití s bývalou manželkou. Obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel se dopustil skutku, který spočíval v tom, že stěžovatel měl týrat bývalou manželku, za což byl nespravedlivě odsouzen, aniž by existoval nějaký přímý důkaz (nevěrohodné svědectví poškozené). Obnova řízení nebyla povolena, soud označil všechny navrhované nové důkazy jako nadbytečné (znalecké posudky, výslech svědků, video záznam) a vůbec nevzal v úvahu, jak nové důkazy zapadají do již zjištěného skutkového stavu a upevňují původní tvrzení, a návrh stěžovatele zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a z těchto důvodů stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby obě napadená rozhodnutí zrušil.
3. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 81/2012 a napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2016 (4 T 81/2012-541) byl dle ustanovení §283 písm. d) zák. č. 140/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky obnovy řízení ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu nejsou splněny, a proto návrh stěžovatele na obnovu řízení zamítl. Proti tomuto usnesení si podal stěžovatel v řádné lhůtě stížnost, kterou usnesením Městský soud v Praze ze dne 29. 3. 2016 (9 To 94/2016- 557) zamítl a ztotožnil se s argumentací soudu prvého stupně.
4. Návrh na povolení obnovy řízení se týkal trestního řízení vedeného proti stěžovateli, který byl na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 4 T 81/2012 uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud respektuje ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím právům a povinnostem jejích orgánů, jako kterýkoli jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti.
7. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
8. Ústavní stížnost se týkala potenciálního porušení práva na spravedlivý proces v řízení o obnově řízení dle ustanovení §277 a násl. trestního řádu. K této problematice se Ústavní soud vyjádřil již v minulosti, přičemž pro nyní projednávanou věc jsou relevantní tyto jeho závěry:
9. Jak vyplývá z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, předmětem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení je zjištění, zda jsou zde skutečnosti či důkazy dříve soudu neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Soud, rozhodující o povolení obnovy řízení, je tak povinen z těchto zákonných hledisek posoudit nově tvrzené skutečnosti či nově předložené důkazy. Jelikož tak soud provádí rozhodovací činnost velmi podobnou rozhodovací činnosti o vině a trestu v rámci hlavního líčení, a to zcela typicky včetně dokazování, uplatní se i v řízení o povolení obnovy základní zásady typické pro hlavní líčení a dokazování v něm. Půjde tedy zejména o zásadu veřejnosti, bezprostřednosti, ústnosti a volného hodnocení důkazů, jakož i o zachování kontradiktorního charakteru dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)].
10. V řízení o povolení obnovy řízení se však neposuzuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž toliko to, zda se skutečně jedná o nové skutečnosti či důkazy a zda tyto mohou samy o sobě či ve spojení s již v původním řízení tvrzenými skutečnostmi či provedenými důkazy odůvodňovat jiné rozhodnutí o vině či podstatně odlišné rozhodnutí o trestu. Důvodem pro obnovu řízení tak automaticky není jakákoliv nová skutečnost či nový důkaz [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) či IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)].
11. Tam, kde v řízení o povolení obnovy řízení soud provádí dokazování, musí Ústavní soud při jeho přezkumu projevit stejnou zdrženlivost, jakou vynakládá v případě dokazování v hlavním líčení. Provádění a hodnocení důkazů je totiž doménou soudů nalézacích, které k této činnosti nejen povolává zákon, ale které jsou k ní rovněž díky výše uvedeným zásadám ústnosti a bezprostřednosti lépe disponovány. Pokud tak soud z důkazů vyvodí své skutkové závěry v souladu s pravidly logiky a kontextem věci [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], nenáleží Ústavnímu soudu nijak s těmito závěry polemizovat, a to ani tehdy, pakliže by s nimi sám nesouhlasil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, (N 5/1 SbNU 41)].
12. K námitkám stěžovatele, že soudy hrubě porušily základní lidská práva tím, že se nesnažily hledat pravdu a jen hájí původní rozsudek, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel polemizuje s rozhodnutími soudů a domáhá se toliko dalšího přezkumu rozhodnutí Ústavním soudem. Soud I. stupně velice podrobně v odůvodnění napadeného usnesení a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu uvedl, z jakého důvodu nepovažuje tyto nové skutečnosti a návrhy na doplnění dokazovaní za takové, že by mohly zvrátit jiné rozhodnutí, než které soud I. stupně původně učinil, a vyhodnocení těchto důkazů je dostatečné, jasné a logické, i když stěžovatel je přesvědčen o opaku. Nelze nevidět, že stěžovatel neustále opakuje svoji obhajobu, že poškozená účelově lhala, aby dosáhla jeho odsouzení a stejně tak dosáhla pracovní neschopnosti, ačkoliv k tomu nebyly dány podle jeho přesvědčení důvody (jízda poškozené na kole, starala se o domácí morče). Soud I. stupně ovšem nepochybil, pokud těmto důkazům nepřikládal žádnou váhu, když dospěl k závěru, že stěžovatel se snaží znevěrohodnit výpověď poškozené, ostatně, jak již činil v minulosti před soudem I. stupně a zcela správně stěžovateli připomněl, že byl uznán vinným na základě i jiných důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí svědků, synů odsouzeného a poškozené, ale i závěrů znaleckých posudků vypracovaných jak k osobě poškozené, tak ve vztahu k němu.
13. Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením soudu I. stupně a stížnostního soudu, že nově navržené důkazy výslechem svědků (JUDr. Jany Ditrichové, Václava Koubka, Peřinkové) nemohou zvrátit závěry znaleckého posudku k jeho osobě a nevedly by k žádným jiným závěrům. Dále Ústavní soud přisvědčil závěrům stížnostního soudu, který i po seznámení se s obsahem videonahrávky předložené stěžovatelem dospěl k závěru, že žádný z navržených důkazů není způsobilý ovlivnit již ve věci učiněné správné rozhodnutí soudu I. stupně. Rozhodně nejde o takové důkazy, které by vedly k pochybám o věrohodnosti výpovědí poškozené a dětí stěžovatele, případně k pochybám o správnosti ve věci provedených znaleckých posudků.
14. Také v trestním řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, Ústavní soud nezjistil žádné podstatné procesní pochybení, které by mělo vliv na rozhodnutí soudů, a námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Odůvodnění napadeného rozhodnutí stran zásadních skutkových zjištění odpovídá ustanovení §134 trestního řádu, kdy soud I. stupně podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. V podrobnostech pak odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení soudu I. stupně i stížnostního soudu, s nimiž se ztotožňuje.
15. Ústavní soud shledává závěry i odůvodnění soudů plně v souladu s nastíněnými požadavky a nelze v nich spatřovat protiústavní vybočení, které teprve by bylo způsobilé založit kognici Ústavního soudu. Na tam vyslovených závěrech nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit
16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu