ECLI:CZ:US:2016:4.US.2102.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2102/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Těšitelem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, E. Beneše 1527/76, proti usnesení Vrchního soudu v Olomoucí ze dne 5. května 2016 č. j. 1 To 21/2016-594 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2016 sp. zn. 45 T 7/2012, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá kasace shora označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"), jakož i článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozhodnutími obecných soudů mělo být dále porušeno ustanovení článku 1 a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2012 sp. zn. 45 T 7/2012 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2013 sp. zn. 1 To 12/2013, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného. O dovolání následně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. června 2013 sp. zn. 7 Tdo 595/2013 tak, že je odmítl. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím usnesením ze dne 2. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 2453/13 jako zjevně neopodstatněnou.
Dne 28. května 2014 podal obviněný první návrh na povolení obnovy řízení, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. července 2014 sp. zn. 45 T 7/2012 tak, že jej zamítl. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci, který usnesením ze dne 19. srpna 2014 sp. zn. 1 To 61/2014 zamítl stížnost obviněného.
Dne 22. prosince 2015 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen v pořadí druhý návrh na povolení obnovy řízení, který byl podle §283 písm. d) trestního řádu zamítnut usnesením ze dne 4. března 2016 sp. zn. 45 T 7/2012, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle §278 trestního řádu. O stížnosti obviněného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. května 2016 č. j. 1 To 21/2016-594 tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Tato dvě posledně uvedená rozhodnutí jsou napadena nynější ústavní stížností.
III.
Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že k jím namítaným důkazům, rozporům a nedostatkům nebylo přihlédnuto napříč celým trestním řízením, nikoliv jen v rozsahu posledního řízení o obnově. Ve vztahu k návrhu na povolení obnovy stěžovatel soudu navrhl zejména provedení znaleckého posudku z oblasti genetiky, který by měl ztotožnit svědka Ladislava Konečného na základě několika na místě objevených stop, a také provedení výslechu jmenovaného svědka. Kromě toho stěžovatel soudu podle svých slov předestřel další dosud neprovedené důkazy, zpochybňující závěr o jeho vině. Soud podle jeho názoru pochybil, neboť se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s argumentací stěžovatele a nerozhodl o obnově řízení, ačkoliv stěžovatelem vznášené skutečnosti byly soudu doposud neznámé a způsobilé ovlivnit rozhodnutí o vině v předmětném trestním řízení.
IV.
Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím (viz nález ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08; všechny citované nálezy Ústavního soudu dostupné v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).
V řízení o povolení obnovy se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale v intencích ustanovení §278 trestního řádu se výlučně posuzuje otázka, zda by nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohly odůvodnit jiné než pravomocné rozhodnutí (viz usnesení ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04). Za skutečnosti a důkazy dříve neznámé jsou považovány ty, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování v původním řízení, které bylo pravomocně skončeno a jehož se návrh na povolení obnovy týká. Oproti tomu nelze považovat za skutečnosti soudu dříve neznámé ty, které nalézací soud v původním řízení nebral v úvahu, neboť je považoval za nepodstatné. Názor nalézacího soudu ohledně relevance takových skutečností a důkazů nemůže být korigován v řízení o povolení obnovy řízení (srov. nález ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08, nález ze dne 24. února 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08).
Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, směřuje-li ústavní stížnost proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, není úkolem ústavního soudnictví hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10, usnesení ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12).
V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy shora uvedené požadavky naplnily. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů náležitě zdůvodnily, proč stěžovatelem tvrzené skutečnosti a navrhované důkazy nebylo možno považovat za skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé. Konstatovaly přitom, že všechny skutečnosti, které stěžovatel označuje za nové, stěžovatel zmiňoval již v původním trestním řízení; provedení navrhovaných důkazů se domáhal také v řízení před soudy všech stupňů a své návrhy zopakoval rovněž v řízení o prvním návrhu na povolení obnovy.
Soudy rozhodující o povolení obnovy konkrétně vyložily, že výslech svědka Konečného byl odmítnut již v původním trestním řízení, přičemž tento postup byl soudy všech stupňů náležitě odůvodněn. S řádným odůvodněním byl soudem prvního stupně v nyní projednávaném řízení odmítnut také návrh na zajištění DNA jmenovaného svědka a jeho porovnání se zajištěnými stopami; se shodným požadavkem se soudy vypořádaly již v řízení o prvním návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. Soudy se podle názoru Ústavního soudu dostatečně zabývaly také dalšími argumenty, které stěžovatel uvedl v návrhu na povolení obnovy (včetně návrhu na provedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu, namítaných rozporů mezi svědeckými výpověďmi a možnostmi reálné situace) a své závěry v tomto smyslu zcela adekvátně zdůvodnily. Ústavní soud nepovažuje závěry přijaté obecnými soudy za excesivní ani jinak vybočující z limitů stanovených ústavními předpisy a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu