ECLI:CZ:US:2016:4.US.2245.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2245/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti společnosti Silike keramika, s. r. o., se sídlem Plachého 388/28, České Budějovice, IČ: 45317259, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4064/2013-645 ze dne 26. 5. 2014 a o návrhu na zrušení ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalovaném Fondu národního majetku České republiky (dále jen "FNM"), jehož procesním nástupcem se v průběhu řízení stala Česká republika, jednající Ministerstvem financí (dále jen "vedlejší účastnice"), zaplacení částky 18 487 675 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby již jen 17 907 706 Kč) s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody. Stěžovatelka uváděla, že dne 28. 7. 1992 uzavřela s FNM, podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění rozhodném, smlouvu o prodeji majetku státního podniku Keramika Děčín. Přestože schválený privatizační projekt č. 1967 zahrnoval i nedokončenou investici - technologické zařízení na výrobu sanitárního zařízení z umělého mramoru, součástí podniku, jak se později ukázalo, předmětné zařízení nebylo. Stěžovatelce tím vznikla škoda v požadované výši, sestávající z osmi v žalobě blíže specifikovaných dílčích částí.
O stěžovatelkou uplatněném nároku obecné soudy v řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 191/1997, resp. posléze pod sp. zn. 39 Cm 101/2010, rozhodovaly opakovaně, přičemž žalobě postupně vyhověly co do částky 14 602 773 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. od 10. 10. 2001 do zaplacení. V části, v níž stěžovatelka uplatňovala nárok na zaplacení částky 3 304 933 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. od 10. 10. 2001 do 25. 8. 2007 a ve výši 17,21% p.a. od 26. 8. 2007 do zaplacení, a dále nárok na zaplacení úroků z prodlení z částky 14 602 773 Kč ve výši 7,21% od 26. 8. 2007 do zaplacení, obecné soudy její žalobu zamítly. Stěžovatelce bylo v návaznosti na to přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 716 015 Kč.
S uvedeným výsledkem řízení se stěžovatelka neztotožnila a proti v pořadí poslednímu rozhodnutí odvolacího soudu, jmenovitě rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 378/2012-576 ze dne 3. 9. 2013, podala dovolání, jež však Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 4064/2013-645 ze dne 26. 5. 2014 odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále též "o. s. ř."). Nejvyšší soud shledal, že dovolání trpí vadou, neboť stěžovatelka v něm neuvedla údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. V tomto ohledu se omezila na konstatování, že její dovolání je přípustné, protože jsou naplněny procesní požadavky uvedené v §237 o. s. ř.
Stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu napadla ústavní stížností, považujíc jej za svévolné a přepjatě formalistické. Podle jejího náhledu Nejvyšší soud "nepřiměřeným způsobem bazíruje" na tom, aby každý dovolatel ve svém podání uváděl, které z hledisek obsažených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přestože takový výklad odporuje znění §241b odst. 3 o. s. ř. Citované ustanovení zakotvuje povinnost v dovolání sdělit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, aniž by dovolatel byl povinen identifikovat, o které z jednotlivých teoreticky možných předpokladů přípustnosti své dovolání opírá. Navíc dle přesvědčení stěžovatelky existuje fakticky jen jeden předpoklad přípustnosti dovolání, a to názor dovolatele, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", což si stěžovatelka vykládá tak, že postačí namítat nesprávné zodpovězení právní otázky odvolacím soudem. V tomto kontextu ve svém dovolání položila "tři právní otázky", které však Nejvyšší soud pominul. Stěžovatelka nesouhlasila rovněž se závěrem Nejvyššího soudu, že absence vymezení předpokladu přípustnosti vede vždy k odmítnutí dovolání pro vady. Z ustanovení §243c o. s. ř. naopak vyplývá, že mohou existovat vady, které nebrání pokračování v dovolacím řízení, a v těch případech dovolání nelze odmítnout. Za nekorektní označila stěžovatelka konečně postup Nejvyššího soudu, jež svoji argumentaci podpořil odkazy na judikaturu, která do data podání dovolání nebyla vydána, případně nebyla zveřejněna v informačním systému dovolacího soudu.
K ústavní stížnosti stěžovatelka současně připojila návrh na zrušení ustanovení §237 o. s. ř., a to pro jeho rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu. Stěžovatelka vyslovila názor, že stávající úprava přípustnosti dovolání trpí stejnými nedostatky, které vedly ke zrušení předchozího znění ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinného do 31. 12. 2012, ze strany Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.). To znamená, že dotčená právní úprava je pro účastníky řízení nepředvídatelná a jsou s ní spojeny interpretační problémy. Stěžovatelka konkrétně poukázala na pojem "otázka hmotného nebo procesního práva", jehož definice nebyla Nejvyšším soudem přesvědčivým způsobem judikována, a dále na již zmíněnou pochybnost ohledně počtu předpokladů přípustnosti dovolání. Podle stěžovatelky tak předmětné ustanovení ponechává Nejvyššímu soudu prostor pro svévolné posouzení dovolatelem předložené právní otázky.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru v projednávané věci ovšem nenastalo.
Po prostudování vyžádaného spisu se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nevyhověla požadavkům na obsah dovolání, když ve svém podání ze dne 15. 10. 2013 neuvádí k otázce, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, výslovně ničeho. Dovolání, které neobsahuje vymezení kritérií jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.). Jelikož tak stěžovatelka neučinila a v dovolacím řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud přistoupil k odmítnutí dovolání pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.), kterýžto krok řádně odůvodnil. Z ústavně právního hlediska mu tedy nelze nic vytknout. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/15 ze dne 28. 4. 2015 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup."
Pozornosti Ústavního soudu dále neuniklo, že Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti podané dovolání posoudil jako nepřípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že při řešení první z předložených otázek se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud neshledal pak důvod, proč by měl druhou z otázek (současně i třetí), otázku promlčení úroků z prodlení, vyřešenou rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 ze dne 10. 3. 2010, uveřejněným pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, posoudit jinak. Ve světle řečeného se stěžovatelkou přednesená kritika postupu dovolacího soudu, který údajně "ignoroval" v dovolání položené právní otázky, jeví jako nepodložená.
Nutno dodat, že stížnostní argumentace navrhovatelky, resp. jejího právního zástupce, obecně svědčí snad o určitém nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně v ní není důsledně rozlišena otázka přípustnosti dovolání (zde ve smyslu §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1). Jedná se o poměrně časté pochybení u podaných dovolání, na něž mimo jiné reagovala novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 404/2012 Sb., ve snaze jej vymýtit.
Ústavní soud připomíná, že dovolání je po novelizaci určeno výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky hmotného, či procesního práva, a to včetně ochrany základních práv a svobod - srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 a zejména nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž právní úprava "vede" dovolatele k tomu, aby se zabýval povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlí uplatnit, a to především tím, že mu ukládá za povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy, dovolatel je povinen ve svém podání uvést okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V popsaných hlediscích se zřetelně odráží smysl dovolacího řízení, který leží zejména v sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Na základě posouzení přípustnosti dovolání podle zmíněných zákonných kritérií, jež je nutně spojeno s určitou rešerší příslušné judikatury Nejvyššího soudu a jemuž musí předcházet přesné vymezení sporné právní otázky, by si měl dovolatel vytvořit lepší představu o svých vyhlídkách na úspěch v dovolacím řízení. To ve svém důsledku může vést k naplnění cíle, k němuž předmětná novelizace směřovala, tj. k úspoře finančních prostředků na straně účastníků řízení a také k tomu, že Nejvyšší soud nebude zbytečně zatěžován nedostatečně fundovanými, resp. zjevně nedůvodnými podáními (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3884/14 ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 1454/15 ze dne 25. 6. 2015 či sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vznesla-li stěžovatelka v nyní přezkoumávané věci žádost, aby bylo jí zpochybněné právní řešení v dovolání nastolených otázek odvolacím soudem nahrazeno jiným (dle stěžovatelky správným) řešením soudu dovolacího, pak tato významově neodpovídá žádnému ze (čtyř) shora uvedených kritérií přípustnosti dovolání, a to včetně stěžovatelkou prosazovaného hlediska, podle nějž by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Tento případ míří na situace, kdy dovolací soud se má v dovolacím řízení odchýlit od (svého) právního názoru vyjádřeného v jeho (dřívějším, resp. dřívějších) rozhodnutích (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona o soudech a soudcích). Při výkladu zastávaném stěžovatelkou by vymezení dalších důvodů přípustnosti, a ostatně i samotná kategorie přípustnosti dovolání, ztrácely rozumný smysl, neboť by přípustnost dovolání byla bez dalšího založena již tím, že by dovolatel žádal, aby se Nejvyšší soud odchýlil od dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, o což však jde každému dovolateli bez výjimky. Ostatně tvrzení stěžovatelky, že určitá právní otázka měla být soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ústavní soud nepovažuje za přiléhavý odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 a v něm stanovenou nutnost předvídatelnosti přípustnosti dovolání, neboť v posuzované věci o tuto otázku nešlo. Roli zde mohla sehrát nanejvýš otázka (ne)předvídatelnosti posuzování obligatorních náležitostí dovolání ze strany Nejvyššího soudu; v tomto ohledu ústavní stížnost však žádnou argumentaci neobsahuje.
Neobstojí ani výhrady stěžovatelky týkající se uplatnění judikatury, která v době, kdy podávala dovolání, ještě nebyla přijata, resp. nebyla zveřejněna v informačním systému dovolacího soudu. V této souvislosti je nutno upozornit na obecnou vlastnost judikatury, která nepůsobí jen do budoucna, ale nově vyslovené judikatorní závěry je třeba aplikovat například také ve všech probíhajících řízeních (hovoří se o tzv. incidentní retrospektivě u působení judikatury). Výklad právní normy podaný soudem je tím, který je správným od okamžiku platnosti a účinnosti konkrétní právní normy, nikoli od okamžiku, kdy výklad soud podá [podrobněji viz například Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, r. 2011, č. 6, s. 191 a násl.; také nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531)].
Ústavnímu soudu nezbývá než závěrem konstatovat, že nezjistil v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv. Stran poukazu stěžovatelky na článek 36 odst. 1 Listiny je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení zakotvuje podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem", tj. v tomto případě postupem upraveným v občanském soudním řádu (pokud jde o náležitosti dovolání). Tento zákonný postup přitom stěžovatelka, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektovala, načež musela po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení §237 o. s. ř., neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu