ECLI:CZ:US:2016:4.US.2280.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2280/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Gabriely Petrové, zastoupené JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou se sídlem Lidická 1005/23b, 602 00 Brno, proti výroku III usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. června 2016 č. j. 28 Cdo 1310/2016-588 za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu ve Vyškově a 2) Krajského soudu v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadá výrok III v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky a tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod, konkrétně bylo údajně porušeno právo na soudní ochranu uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň namítá porušení ústavních povinností soudních orgánů uvedených v čl. 90 a 95 Ústavy.
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Napadené rozhodnutí bylo vydáno v občanskoprávním sporu, probíhajícím před Okresním soudem ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 95/2006 a před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 16 Co 239/2013.
Nejvyšší soud České republiky usnesením označeném v záhlaví ve výroku I zastavil řízení o dovolání Ing. Milana Skokana (v právní věci žalovaného I), ve výroku II odmítl dovolání Lenky Neužilové (v právní věci žalované II) a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tento třetí výrok dovolacího soudu je napaden ústavní stížností.
Stěžovatelka ve své stížnosti shledává nepatřičnou argumentaci odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, vidí v nepřiznání náhrady nákladů řízení prvek libovůle soudu. Namítá dále, že podání učiněné k soudu nebylo stručné, jak zdůvodňuje Nejvyšší soud a zdůrazňuje, že je podala na výzvu soudu, nikoliv o své vůli.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení (tedy i o nákladech dovolacího řízení), je v zásadě doménou obecných soudů. Ústavní soud by měl být zásadně při posuzování otázek nákladů řízení nanejvýše zdrženlivý, jak sám deklaruje ve své judikatuře. Obecné soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným zákonem. Otázku nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako v případě procesu vedoucího k rozhodnutí ve věci samé.
Jako příklad lze uvést názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08, v němž se praví, že problematika nákladů řízení "... zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování...".
S ohledem na zásadu minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání, svěřenému mu Ústavou ČR jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla být ústavně relevantní pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09). Takové ústavněprávní deficity v projednávané věci Ústavní soud nezjistil, neboť Nejvyšší soud České republiky svůj závěr o nepřiznání nákladů řízení účastníkům řádně odůvodnil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu