ECLI:CZ:US:2016:4.US.2541.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2541/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti S. B., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Hořovice, Husovo nám. 65/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 3 Tdo 494/2016-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 48 T 16/2007 uznán vinným z organizátorství trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a), §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. 7 To 108/2015 bylo zamítnuto jeho odvolání. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že v průběhu trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, došlo k několika pochybením v rámci dokazování. Trestním soudům konkrétně vytýká, že nevyhověly jeho návrhu na vyslechnutí jeho bývalé obhájkyně a že při hlavním líčení poškozený se souhlasem soudu odmítl odpovědět na otázky položené obhajobou. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že výpověď jednoho z klíčových svědků Barjama Baráta byla v hlavním líčení pouze přečtena, takže obhajoba nemohla tomuto svědkovi položit žádnou otázku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, a obsah napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Předně je třeba připomenout konstantní judikaturu Ústavního soudu, z níž jasně vyplývá, že Ústavní soud není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k
instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že výše popsanou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v podaném dovolání, jakož i v průběhu předchozího trestního řízení. Nejvyšší soud se přitom s námitkami stěžovatele řádně a podrobně vypořádal. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 či IV. ÚS 37/05) se přitom soustředil na posouzení, zda v dané věci nelze identifikovat extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zda v průběhu trestního řízení byla respektována ústavně zaručená práva stěžovatele a zda nalézací i odvolací soud svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.
Nejvyšší soud se otázkou, proč nalézací a odvolací soud nevyhověly návrhu stěžovatele na provedení výslechu jeho bývalé obhájkyně, zabýval (č. l. 8). Konstatoval přitom, že soudy svůj závěr o nadbytečnosti tohoto důkazu dostatečně zdůvodnily a ocitoval přitom příslušné pasáže rozhodnutí těchto soudů. Nejvyšší soud neopomenul ani námitku, v níž stěžovatel poukazoval na to, že poškozený odmítl odpovědět na otázku obhajoby, kdo jej seznámil se svědkem Barjamem Barátem, přičemž ji odmítl s tím, že tato skutečnost je pro posuzovanou věc zcela irelevantní.
Na č. l. 10-11 se pak Nejvyšší soud podrobně zabýval tvrzením stěžovatele, že v jeho věci nebyly splněny zákonné podmínky pro přečtení výpovědi Barjama Baráta, čímž bylo porušeno jeho právo klást otázky klíčovému svědkovi. Poukázal přitom na okolnost, že nalézací soud předvolal a pokusil se vyslechnout tohoto svědka, přičemž tato snaha byla neúspěšná, neboť svědek, který se nacházel v zahraničí, výslovně odmítl se k výslechu dostavit. Za rozhodující pak Nejvyšší soud pokládal skutečnost, že výslechu tohoto svědka, který byl prováděn v původním řízení, kdy byl stěžovatel stíhán jako uprchlý, byla přítomna obhájkyně stěžovatele.
Tyto úvahy a právní názor Nejvyššího soudu jsou zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Z ní totiž vyplývá, že z ústavního hlediska je rozhodující, že k výslechu svědka došlo za přítomnosti obhájce, přičemž sám stěžovatel byl následně s obsahem výpovědi seznámen a dostal příležitost se k ní vyjádřit. Stěžovatel ostatně netvrdí, že by mu soud neposkytl trestním řádem předvídaný procesní prostor k vyjádření se ve vztahu k výpovědi daného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3429/12 či III. ÚS 3828/15 a dále rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1986 ve věci Unterpertinger v. Rakousko, stížnost č. 9120/80, odst. 31, a ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království, stížnosti č. 26766/05 a 22228/06, odst. 119).
Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je srozumitelně a logicky odůvodněno a žádným způsobem nezasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod ke kasačnímu zásahu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu