ECLI:CZ:US:2016:4.US.2713.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2713/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Bukovské, zastoupené JUDr. Danielou Hákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1015/55, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 33 Cdo 2160/2016-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo dle tvrzení stěžovatelky porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 10. 6. 2014, č. j. 19 C 92/2014-50, přiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků v rozsahu 70%. Následně tentýž soud usnesením ze dne 24. 9. 2015, č. j. 19 C 92/2014-98, nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků ve zbývajícím rozsahu 30%. O následně podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2015, č. j. 21 Co 457/2015-104, kterým potvrdil uvedené usnesení okresního soudu a ve shodě s ním dovodil, že od doby posledního rozhodování o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků se její poměry nezměnily a že po celkovém zhodnocení všech rozhodných okolností je v jejích možnostech splnit poplatkovou povinnost v rozsahu 30%.
Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Shledal přitom, že stěžovatelka dostatečně nevymezila podmínky přípustnosti dovolání, resp. že se k přípustnosti dovolání nijak nevymezuje a tuto vadu dovolání stěžovatelka včas neodstranila.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces postupem Nejvyššího soudu. Je přesvědčena o tom, že dovolání splňovalo veškeré náležitosti, které jsou na něj kladeny, a proto mělo být řádně přezkoumáno. Stěžovatelka uvádí, že předpoklady přípustnosti dovolání byly jasně a srozumitelně vylíčeny. Podle mínění stěžovatelky ji mohl dovolací soud také vyzvat k doplnění jejího podání, to však neučinil a v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl konkrétní důvod svého odmítavého rozhodnutí. Tento postup považuje stěžovatelka za velmi formalistický a poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 878/15.
II.
K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne.
Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání (viz bod 2.3), jehož kopii přiložila stěžovatelka ke své ústavní stížnosti, lze dovodit určité nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle §237 občanského soudního řádu) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak ve vztahu k požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241 odst. 2 občanského soudního řádu).
Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně. Jak Ústavní soud zmínil v usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14, novelizace občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 404/2012 Sb., reagovala na přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat, přičemž šlo o reakci i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody..." (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.).
Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě stanovení náležitostí dovolání) bylo snížení vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali; to mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá, a v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení; smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit, byť tím nebude vázán. Z toho plyne, že posouzení přípustnosti dovolání právním zástupcem dovolatele podle zmíněných zákonných kritérií je nutně spojeno s určitou rešerší příslušné judikatury Nejvyššího soudu a musí mu předcházet přesné vymezení sporné právní otázky. Tento postup pomůže dovolateli, aby si vytvořil představu o svých vyhlídkách na úspěch v dovolacím řízení, což může vést k naplnění cíle, k němuž předmětná novelizace směřovala, tj. k úspoře finančních prostředků na straně účastníků řízení a také k tomu, že Nejvyšší soud nebude zbytečně zatěžován nedostatečně fundovanými, resp. zjevně nedůvodnými podáními (viz usnesení ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3884/14 a ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1454/15).
Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž Ústavní soud upozorňuje, že v době podání dovolání stěžovatelky (tj. v první polovině roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala poměrně rozsáhlá a obecně dostupná judikatura. Stěžovatelce (zastoupené právní zástupkyní) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Ústavní soud po seznámení se s dovoláním stěžovatelky shledal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za překračující meze ústavnosti a porušující ústavně zaručená práva stěžovatelky, zejména právo na přístup k soudu. Dovolání stěžovatelky - navzdory jejímu názoru - neobsahuje bližší vymezení konkrétního důvodu přípustnosti dovolání, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu, a to ani explicitně, ani implicitně. Tuto judikaturu však stěžovatelka zřejmě vůbec nevzala na zřetel, jinak by totiž danou náležitost (tj. uvedení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) sotva mohla vymezit způsobem na druhé straně dovolání (bod č. 2.3 a následující). Navíc co do splnění podmínky vymezení přípustnosti nebrojí stěžovatelka ve své ústavní stížnosti žádnou konkrétní námitkou, nýbrž posouzení Nejvyšším soudem povšechně označuje jako formalistické.
Pokud však stěžovatelka i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezila, nelze odmítnutí jejího dovolání považovat za projev přílišného formalismu, jak ve své ústavní stížnosti namítá, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků.
Ústavní soud shledává nepřípadným také odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 878/15. Ústavní soud se v citovaném nálezu totiž zabýval případem, kdy stěžovatel ve svém dovolání již na počátku výslovně uvedl právní otázku, kterou pokládá dovolacímu soudu. Učinil tak sice v obecné rovině, ale vzápětí tuto právní otázku podrobně konkretizoval, přičemž se tak stalo nejen s přihlédnutím k aspektům procesním, ale i k aspektům hmotněprávním. Kromě toho stěžovatel doprovodil svou argumentaci odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a za pomoci citace judikátu Ústavního soudu shledal, že jsou zasažena též jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud jde tedy o naplnění přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, Ústavní soud se v citovaném nálezu zabýval případem, kdy, na rozdíl od nyní projednávaného případu, z obsahu dovolání bylo zřejmé, že dovolatel v něm určitou právní otázku nastolil s tím, že ji považuje za dosud neřešenou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu