ECLI:CZ:US:2016:4.US.2746.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2746/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti 1. Ferrero S.P.A., se sídlem Piazzale Pietro Ferrero 1, Alba, CN, Itálie, a 2. Ferrero Česká s. r. o., se sídlem Karla Engliše 6/3201, Praha 5, zastoupených Mgr. Davidem Řehákem, advokátem se sídlem Holečkova 100/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016 č. j. 23 Cdo 4878/2015-214 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5.2015 č. j. 3 Cmo 177/2014-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014 č. j. 19 Cm 15/2013-111 a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě stěžovatelů, kterou se domáhali ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání a porušování práv k jejich ochranné známce, a uložil žalované, aby se zdržela výroby a distribuce na území České republiky a vývozu z území České republiky cukrovinek specifikovaných ve výroku rozhodnutí a aby zlikvidovala ve výroku specifikované výrobky, které má žalovaná ve svém držení nebo pod svou kontrolou na území České republiky. Vrchní soud žalobu ve vyhovujících výrocích zamítl, když dospěl k závěru, že vytýkaným jednáním k zásahu do práv k obrazové ochranné známce žalobce nedošlo, a proto ani nelze toto jednání považovat za jednání nekalé soutěže. Soudu prvního stupně vytknul i porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť nepřihlédl k rozhodnutí odvolacího soudu ve věci sp. zn. 3 Cmo 106/2013.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl, neboť stěžovatelé v dovolání neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí, jejich rozhodnutí považují za akt libovůle, který je v důsledku přepjaté formální aplikace práva v extrémním rozporu s principy spravedlivosti.
Vrchnímu soudu vytýkají, že se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s důkazem, předloženým soudu prvního stupně, a to "spotřebitelským průzkumem", jehož předmětem byla známost výrobků TIC TAC a porovnání krabičky s výrobky stěžovatelů s krabičkou obsahující výrobky žalované.
Nejvyššímu soudu vytkli, že v rozporu s ust. §243c odst. 1 o. s. ř. jejich dovolání nebylo odmítnuto do šesti měsíců ode dne předložení spisu (Nejvyššímu soudu spis došel 30. 10. 2015, ale rozhodnutí o dovolání, tedy jeho odmítnutí, bylo vydáno až 31. 5. 2016). Odmítnutí dovolání bylo navíc s ohledem na celý průběh řízení v rozporu s legitimními očekáváními účastníků, neboť soud vyzval žalovanou k vyjádření se ve věci a stěžovatele k doložení aktuální plné moci k zastupování. Nesouhlasí ani s tím, že v dovolání neuvedli důvod, o který opírají přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a připojeného dovolání, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud posoudil věc ve výše uvedeném rozsahu a porušení ústavně garantovaných práv neshledal.
Ústavní soud ověřil, že vrchní soud se žalobou stěžovatelů i jejich argumentací uplatněnou v odvolacím řízení zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, proč přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí. Odvolací soud nezpochybnil skutková zjištění nalézacího soudu, avšak za správné nepovažoval právní hodnocení věci. V odůvodnění rozhodnutí mj. uvedl, že z provedeného dokazování a zjištěných nesporných skutečností měl soud prvního stupně k dispozici pro rozhodnutí dostatek skutkových zjištění a také z toho důvodu odvolací soud nepovažoval za potřebné dokazování doplňovat, pouze pro potřebu vlastního posouzení zopakoval některé důkazy. Podle názoru Ústavního soudu tak nelze dovozovat, že by odvolací soud při hodnocení věci pominul výsledky "spotřebitelského průzkumu" jen z toho důvodu, že je v odůvodnění rozhodnutí výslovně nezmínil. Ostatně rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo založeno výhradně na tomto důkazu. Odvolací soud však na základě všech skutkových zjištění na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že obal žalované (krabička chráněná komunitárním průmyslovým vzorem) se natolik odlišuje od obrazové ochranné známky stěžovatelů, že jejím užitím k zásahu do ochranné známky stěžovatelů ve smyslu ust. §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, nedochází. Nedošlo-li vytýkaným jednáním žalované k zásahu do práv k obrazové ochranné známce stěžovatelů, nelze jednání žalované považovat ani za jednání nekalé soutěže podle ust. §44 odst. 1 obch. z. (§2976 a násl. o. z.). V daném případě nebyly kumulativně splněny podmínky v uvedeném ustanovení, cukrovinky samotné jsou běžným spotřebním zbožím, předmětem ochrany nejsou a výrobky žalovaného v dotčených krabičkách se z hlediska celkového dojmu, jak bylo zjištěno vizuální prohlídkou výrobků stěžovatelů i žalované, podstatně odlišují od výrobků stěžovatelů v krabičkách chráněných obrazovou ochrannou známkou.
Uvedeným závěrům není z hlediska ústavnosti co vytknout. Jak bylo předesláno, věcné posouzení předmětu sporu je v pravomoci civilních soudů a Ústavní soud se nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí a nahrazovat jejich úvahy vlastními, i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval. Ústavní soud pro úplnost připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může podle povahy rozhodnutí lišit a musí být analyzován ve světle okolnosti každého případu (srov. Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Pokud jde o námitky týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání, nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14, IV. ÚS 789/14, II. ÚS 93/14 a II. ÚS 3625/13).
Sama skutečnost, že Nejvyšší soud při rozhodování o odmítnutí dovolání o jeden měsíc překročil šestiměsíční lhůtu, pak nepředstavuje porušení práva, jež by svou intenzitou znamenalo porušení ústavnosti. Ze zákona neplyne výslovně důsledek případného nesplnění lhůty stanovené v ust. §243c odst. 1 o. s. ř., která tak má spíše charakter pořádkový. Ústavní soud dodává, že zřejmě i s ohledem na uplynutí šestiměsíční lhůty o dovolání stěžovatelů rozhodoval senát Nejvyššího soudu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu