ECLI:CZ:US:2016:4.US.2758.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2758/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti paní Vu Thi Uu, právně zastoupena JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, se sídlem Opatovická 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2016 sp. zn. 3 To 37/2016, a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru daní, 1. oddělení v Praze 7 ze dne 5. dubna 2016 č. j. OKFK-219-2048/TČ-2011-251201-C, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru daní, 1. oddělení v Praze 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. srpna 2016 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše napadená rozhodnutí, a aby vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo zakotvené v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu k Úmluvě.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených materiálů se zjišťuje:
Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v trestní věci, vyšetřované v přípravném řízení Policií České republiky, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odborem daní, 1. oddělení v Praze 7 pod č. j. OKFK-219-2048/TČ-2011-251201-C.
Trestní řízení je vedeno proti obviněným Duong Dinh Khoa a spol. pro trestné činy účast na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku, zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a další trestné činy. Stěžovatelka Vu Thi Uu figuruje v této trestní věci jako zúčastněná osoba (§42 tr. řádu).
Z podkladů dodaných stěžovatelkou vyplývá, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru daní, 1. oddělení v Praze 7 ze dne 5. dubna 2016 č. j. OKFK-219-2048/TČ-2011-251201-C, došlo podle §79f k §79d odst. 1 a 2 trestního řádu k zajištění nemovitostí ve vlastnictví Vu Van Tuan, jako náhradní hodnoty za peněžní prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka spolu s vlastníkem pozemku v zákonné lhůtě stížnost v níž polemizovala s odůvodněním rozhodnutí policejního orgánu, namítala nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem ještě před obdobím, v němž měla být spáchána trestná činnost a vytýkala policejnímu orgánu nedostatečné doložení důkazů pro zajištění nemovitostí. Napadené usnesení policejního orgánu považovala za nesprávné a nedůvodné, za projev svévole a namítala, že je v rozporu se smyslem a účelem trestního řízení.
Vrchní soud v Praze stížnosti stěžovatelky a vlastníka nemovitostí zamítl usnesením ze dne 21. června 2016 sp. zn. 3 To 37/2016.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka rozvádí skutečnosti, které uvedla již v samotné stížnosti proti usnesení o zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty.
Stěžovatelka dále namítá, že zajištěné nemovitosti zakoupila již v roce 2007, přičemž stíhaná trestná činnost měla být spáchána v období 2011-2013. Dále zdůrazňuje, že i z odůvodnění policejního orgánu vyplývá, že zajištěné nemovitosti jsou sice součástí skladových prostor na ulici Pramenná, ovšem obvinění měli zboží skladovat v jiných budovách.
Stěžovatelka na podporu svých argumentů o údajném porušení ustanovení trestního řádu odkazuje na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 22. října 2015 sp. zn. III. ÚS 1478/15, usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 24. března 2015 sp. zn. II. ÚS 3917/14 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. 4 Tz 7/2013.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zcela jasně vymezil princip sebeomezení vyplývající ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných státních orgánů, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ze zásady subsidiarity přezkumu Ústavního soudu plyne, že jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posuzovat oprávněnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich činností nedošlo
k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V souladu se svou dřívější judikaturou konstatuje Ústavní soud, že dotčený majetek stěžovatelky představuje majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle článku 11 Listiny, a že zajištění samotné je opatřením způsobilým zasáhnout do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde však o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění věcí jako náhradní hodnoty je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva. Cílem sledovaným právní úpravou je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 a ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 385/05, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy zhodnotit, zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Při posuzování přiměřenosti zásahu je nepochybně nutné zkoumat rovněž jeho časovou dimenzi; zajištění majetku tedy nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02).
Zajišťovací opatření lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí.
Oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Orgány činné v trestním řízení musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Ve smyslu §79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištěného majetku za podmínek podle §79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu [srovnej usnesení ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04 a ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07].
Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve veřejném zájmu a za podmínek, které stanoví zákon.
Existenci veřejného zájmu Ústavní soud shledává v samotném účelu §79f trestního řádu, kterým je zamezit tomu, aby výkon případného ochranného opatření, jehož uložení lze očekávat, byl zmařen nebo ztížen. Citované ustanovení trestního řádu je současně i z hlediska ústavního nezbytným zákonným podkladem pro zásah do práva na pokojné užívání majetku. Podmínka existence veřejného zájmu a zákonného podkladu pro zásah v daném případě tedy byla naplněna.
V.
Ústavní soud má za to, že výše uvedené podmínky pro zajištění náhradní hodnoty byly v projednávaném případě naplněny. Ústavní soud vzal v úvahu, že jde o komplikovanou a závažnou trestnou činnost ve spolupachatelství s několika osobami, v rámci které měly trestným činem způsobit škodu přesahující 13 mil. Kč. Za takového stavu věci byly důvody, na nichž spočívají napadená usnesení, dostatečné k ospravedlnění zajištění nemovitostí. K zajištění náhradní hodnoty došlo na základě zákona a sledovalo legitimní cíl, předmětná usnesení byla vydána k tomu oprávněným orgánem a v jejich odůvodnění (posuzovaném komplexně) nebyly zjištěny známky svévole. Do práva na spravedlivý proces tak zasaženo nebylo.
K námitce stěžovatelky, vytýkající orgánům činným v trestním řízení nedostatečně zjištěný konkrétní výnos z trestné činnosti, Ústavní soud připomíná, že pro zajištění věcí, jakož i jejich náhradních hodnot, postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů totiž přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedený charakter, tedy nemusí být hodnověrný nade všechnu pochybnost, a není ani konečný; jinými slovy, může být dalším šetřením vyvrácen (viz např. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07).
To samé lze konstatovat i v případě principu proporcionality v tomto konkrétním případě. Musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli, což v posuzovaném případě bylo splněno. Ústavní soud má za to, že způsob, jakým se stížnostní soud vypořádal s námitkami stěžovatelky, lze považovat za dostatečný, vyhovující požadavku transparentnosti a přesvědčivosti rozhodnutí.
Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení trestněprávních předpisů. Ustanovení o zajištění náhradní hodnoty reaguje zejména na požadavek rámcového rozhodnutí Rady ze dne 22. července 2003 č. 2003/577/SVV, o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii (OJ L 196/47), jakož i na požadavek Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (v České republice publikovaná sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.) zajišťovat a následně konfiskovat nejen majetek, který je výnosem z trestné činnosti, ale v případě, že z nejrůznějších důvodů nelze zajistit výnos z trestné činnosti (např. z důvodu zničení, zužitkování apod.), zajistit a následně konfiskovat ekvivalent takového výnosu. Náhradní hodnotu lze zajistit vždy pouze u té osoby, která měla povinnost strpět zajištění původní hodnoty, takovou osobou může být podle okolností i jiná osoba než obviněný. Zajistit náhradní hodnotu je také možné v případě, že nelze zajistit věc nebo jinou majetkovou hodnotu určenou nebo užitou ke spáchání trestného činu a v úvahu přichází propadnutí nebo zabrání náhradní hodnoty za takovou věc nebo jinou majetkovou hodnotu, u níž by jinak přicházelo v úvahu její propadnutí nebo zabrání.
Lze proto opakovaně uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelky.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu