ECLI:CZ:US:2016:4.US.2896.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2896/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Kočaře, zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 33, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 11. 2013 č. j. 6 C 1320/2001-93, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 8. 2014 č. j. 6 C 1320/2001-115, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015 č. j. 26 Co 71/2014-125 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 č. j. 28 Cdo 2681/2015-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práv ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady "legální licence" zakotvené v čl. 2 odst. 3 Listiny.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ, kterým bylo určeno, že žalobkyně - Česká republika - Státní pozemkový úřad - je vlastníkem pozemků specifikovaných v rozsudcích. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. za situace, kdy tímto určením může dosáhnout ve svůj prospěch změny zápisu v katastru nemovitostí. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 9. 2009 č. j. 6 C 424/2006-71, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011 č. j. 25 Co 177/2010-180, bylo totiž rozhodnuto, že smlouva ze dne 3. 4. 1998 č. 3-3R-98/81, uzavřená mezi Pozemkovým fondem České republiky a stěžovatelem o převodu předmětných pozemků, vložená do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 7. 6. 1999, je absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 28 Cdo 777/2012.
Soud prvního stupně i soud odvolací se cítily vázány rozsudečným výrokem soudů o neplatnosti smlouvy a určily, že vlastníkem předmětných pozemků nadále zůstává stát. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výše uvedenými závěry soudů a tvrdí, že se namísto náležitého zjišťování skutkového stavu omezily na mechanické převzetí závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy z jiného řízení. Podle stěžovatele soudy postupovaly v rozporu se smyslem a účelem procesní zásady o vázanosti soudu rozhodnutím v otázce, o které již pravomocně rozhodl jiný soud, jakož i s ustálenou praxí Nejvyššího soudu, a to navzdory tomu, že v době jejich rozhodování byl již účinný zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Dále stěžovatel uvádí, že z důkazů jím předložených v průběhu řízení nepochybně vyplynulo, že stát se stal vlastníkem sporných pozemků ještě před počátkem rozhodného období, tj. před 25. 2. 1948, a proto se na ně nemůže vztahovat blokace ve smyslu §29 zákona o půdě. Pokud soudy dovozují podle §13 zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, okamžik přechodu vlastnického práva až k okamžiku uplynutí výpovědní doby, stěžovatel poukazuje na to, že tato interpretace je nesprávná, což má být zřejmé i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/95. S odkazem na další rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatel tvrdí, že soudy neposkytly ochranu jeho dobré víře při nabývání předmětných pozemků a vlastnického práva.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.
Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s posouzením otázky neplatnosti předmětné smlouvy o převodu pozemků nalézacím a odvolacím soudem. Stěžovatel v podstatě jen opakuje argumentaci, kterou uplatňoval v předchozím řízení.
Jak ovšem vyplývá z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly. V souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Oba soudy se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi relevantními skutečnostmi a řádně odůvodnily postup podle §159a odst. 3 ve spojení s §135 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud dostatečně podrobně a s odkazy na svou judikaturu objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání.
K námitkám stěžovatele mj. konstatoval, že k výkladu uvedených ustanovení již v předchozí judikatuře formuloval závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Odvolací soud tedy vyřešil tuto otázku procesního práva v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Ústavní soud k tomu dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13).
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu