ECLI:CZ:US:2016:4.US.2924.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2924/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem Foersterova 712, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2016 č. j. 6 To 41/2016-220 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2016 č. j. 35 T 6/2010-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 35 T 6/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 6 To 97/2010. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1, 10, 90 a 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, 6 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že se Vrchní soud v Olomouci nevypořádal řádně s jeho námitkami vztahujícími se k tomu, jak Krajský soud v Ostravě hodnotil provedené svědecké výpovědi. Z těchto svědeckých výpovědí vybírá určité fragmenty, vrací se též k důkazům provedeným v původním řízení a vyjadřuje přesvědčení, že z nich prokazatelně vyplývá jeho nevina a důvody pro obnovu řízení. Trestním soudům vytýká, že neprovedly některé z jím navrhovaných důkazů, kdy kromě výpovědi několika svědků mělo jít i u dvou svědků také o fyziodetekční vyšetření na tzv. detektoru lži.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).
V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda rozhodnutí trestních soudů o tom, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že se trestní soudy pozorně zabývaly argumentací předkládanou stěžovatelem a řádně se s ní vypořádaly. Údajné rozpory mezi výpovědí vyslechnutých svědků a tím, jak tyto výpovědi zaznamenal Krajský soud v Ostravě, lze považovat za marginální a nezpůsobilé ovlivnit závěr o neexistenci nových skutečností či důkazů, jež by mohly odůvodnit povolení obnovy řízení. Trestní soudy také správně poukázaly na nelogičnost tvrzení samotného stěžovatele, podle něhož údajně zničil dopis od svědkyně, který měl dokazovat jeho nevinu.
Stejně jako to učinil Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 3), také Ústavní soud musí konstatovat, že značná část námitek předkládaných stěžovatelem nemá žádnou relevanci ve vztahu k nyní posuzované věci. Stěžovatel totiž polemizuje s tím, jak trestní soudy hodnotily zákonnost a obsah důkazů provedených v původním řízení a jak právně posuzovaly stíhaný skutek; nic z toho však podle §278 trestního řádu nemůže představovat důvod pro povolení obnovy řízení.
Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že v řízení nebylo vyhověno všem jeho návrhům na provedení důkazů, musí Ústavní soud připomenout, že především nalézacímu soudu přísluší rozhodovat, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavní soud v tomto směru nemá trestním soudům co vytknout. Krajský soud v Ostravě totiž srozumitelně vysvětlil své důvody pro odmítnutí části důkazních návrhů stěžovatele, především pak tím, že jde o svědecké výpovědi provedené již v původním řízení, přičemž stěžovatel nijak neosvětluje, v čem by se tyto výpovědi měly nyní podstatně lišit od výpovědí původních. Pokud jde o návrh stěžovatele na provedení fyziodetekčního vyšetření na tzv. detektoru lži (polygrafu), musí Ústavní soud připomenout, že toto vyšetření nemůže být v trestním řízení používáno jako důkaz (srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3651/13).
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy dostatečně odůvodnily svůj závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, a postup a úvahy těchto soudů považuje za logické a ústavně konformní.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o návrhu na "odklad výkonu trestu odnětí svobody", posoudil ho - v souladu s ustanovením, na které stěžovatel odkazuje - jako návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nicméně s ohledem na výsledek řízení neshledal naplnění podmínek pro vyhovění tomuto návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu