ECLI:CZ:US:2016:4.US.2978.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2978/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Libora Valenty, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2014 č. j. 18 C 101/2009-278, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2015 č. j. 19 Co 419/2014-313 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016 č. j. 26 Cdo 5455/2015-333, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 9. 2016 a doplněné podáním ze dne 25. 10. 2016, navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení práva nájmu, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je nájemcem bytu specifikovaného v rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výrok II a III). K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II, změnil jej ve výroku III tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek pro přechod nájmu předmětného bytu stanovených v §706 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k 13. 8. 2008. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod se odchýlit a jeho rozhodnutí tudíž nespočívá na otázce, která by dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ve věci došlo k neúměrným a neoprávněným průtahům v řízení způsobených především nečinností a liknavostí obecných soudů. Odvolací soud podle stěžovatele nezákonně prolomil zásadu koncentrace řízení a dispoziční. Stěžovatel podrobně polemizuje s prováděním a hodnocením důkazů, jakož i s právními závěry soudů všech stupňů. Konkrétně nesouhlasí především s tím, že byl v řízení povinen předložit soudu svůj oddací list a sdělit soudu údaje o své bývalé manželce. Tvrdí, že po něm nelze důvodně požadovat, aby v řízení prezentoval osobní "intimní" údaje o jeho bývalé manželce, a dále aby předkládal soudu důkazy či informace ve svůj potenciální neprospěch. Dovolacímu soudu vytýká, že ryze formalisticky "přikryl" předchozí nezákonný a neústavní postup soudu prvního a druhého stupně s odůvodněním, že stěžovatel údajně uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. o. s. ř., přestože se stěžovatel dovolal do všech výroků rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou. Stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen jiným advokátem (stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani na výzvu nepředložil kopii rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, Ústavní soud přezkoumal pouze napadené usnesení Nejvyššího soudu.
Po přezkoumání ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, výše popsané námitky stěžovatel uplatnil již v rámci svého dovolání. Ústavní soud v takových případech již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance. Dovolací soud v napadeném usnesení srozumitelně objasnil, že závěr odvolacího soudu, že důkazní povinnost o tom, že byly splněny podmínky přechodu nájmu, zatěžuje toho, kdo se přechodu nájmu dovolává. Stěžovatel tak byl povinen prokázat, že žil se svou babičkou ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před její smrtí a že neměl vlastní byt, tedy že mu uzavřením sňatku nevznikl společný nájem k bytu, jehož nájemkyní byla jeho manželka, vyplývá přímo z rozhodného znění §706 odst. 1 a 2 občanského zákoníku i z ustálené judikatury. Nejvyšší soud se vyjádřil k dalším námitkám stěžovatele a Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud uzavírá, že v postupu a rozhodnutí dovolacího soudu neshledal žádné vady ústavněprávního rozměru.
Pokud se stěžovatel dovolává neúměrných průtahů v řízení, Ústavní soud připomíná, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, tvoří integrální součást práva na spravedlivý proces (srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 600/03). V nyní projednávaném případě jsou však předmětem řízení již vydaná rozhodnutí obecných soudů. Za daného procesního stavu se proto Ústavní soud namítanými průtahy vůbec nemohl zabývat (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2194/16, II. ÚS 2052/16). Námitka tzv. odeznělých průtahů vznesená až v době, kdy je řízení již pravomocně skončeno, nemůže být ostatně důvodem kasace meritorního rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu