ECLI:CZ:US:2016:4.US.3050.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3050/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti CONCORDIA, s. r. o., se sídlem v Brně, Záhumenice 32, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2015, č. j. 30 A 81/2012-120, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 3 As 176/2014-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předmětem přezkumu je pokuta ve výši 60 000 Kč uložená Českou obchodní inspekcí za používání nekalých obchodních praktik ve smyslu §4 odst. 1 a 3 zákona č. 634/1992 Sb., dále jen "zákon o ochraně spotřebitele", stěžovatelce jako pohřební službě, která pozůstalému jako spotřebiteli nabízela převoz zesnulého na pitvu za 3990 Kč a současně slevu 2000 Kč, pokud bude sjednán pohřeb u stěžovatelky. Následně pozůstalému opakovaně nabízela převoz na pitvu za 1300 Kč, přičemž však se tento úkon ze zákona nehradí, neboť pitva byla nařízena lékařem. Finálně požadovala platbu ve výši 1300 Kč za použití a očistu transportní rakve a navazující úkony, např. snesení a naložení do vozidla či zajištění rakve během přepravy, což si u ní ovšem pozůstalý vůbec neobjednal.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 4. 2015, č. j. 3 As 176/2014-32, zrušil předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2014, č. j. 30 A 81/2012 - 86, jímž bylo zrušeno odvolací rozhodnutí o uložení pokuty vydané Českou obchodní inspekcí dne 1. 8. 2012, č. j. ČOI 73883/12/O100/3000/12/Če/Št. Nejvyšší správní soud korigoval právní názor krajského soudu týkající se výkladu pojmu převozu na pitvu podle §5 odst. 5 zákona č. 256/2001 Sb., dále jen "zákon o pohřebnictví", ve spojení s kapitolou 8, body 1.2.4, 1.2.5 a 1.2.10 vyhlášky č. 134/1998 Sb., dále jen "úhradová vyhláška", vydané k provedení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Dospěl k závěru, že pojem převozu zemřelého na pitvu je nutno interpretovat tak, že zahrnuje nejen samotný transport, ale i další úkony, které s ním logicky a neoddělitelně bezprostředně souvisí; celý souhrn úkonů je hrazen z veřejného zdravotního pojištění zemřelého a pohřební služba jej nemůže účtovat opakovaně.
Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 23. 7. 2015, č. j. 30 A 81/2012-120, žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České obchodní inspekce zamítl. Co do merita věci plně odkázal na svoji vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nad rámec svého původního rozsudku se zabýval nově uplatněným návrhem na moderaci pokuty podle §78 odst. 2 s. ř. s., přičemž však neshledal důvody pro takový postup.
Proti rozsudkům krajského soudu a Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností ze dne 12. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na svobodné podnikání podle čl. 26 a porušení výhrady zákona podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že správní soudy nepřiměřeně extenzivně interpretovaly pojem převozu na pitvu podle relevantních ustanovení zákona, resp. úhradové vyhlášky. Stěžovatelka neměla uzavřenu smlouvu se zdravotní pojišťovnou zemřelého, a již proto neměla nárok na úhradu nákladů z jeho zdravotního pojištění; rozporuje závěr správních soudů, že si pozůstalý účtované služby neobjednal. Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že krajský soud vzdor návrhu nepřistoupil k moderaci pokuty uložené v neadekvátní výši.
Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížností bylo vedle rozhodnutí obecných soudů napadeno rovněž správní rozhodnutí České obchodní inspekce ze dne 1. 8. 2012. Přezkumem správního rozhodnutí se Ústavní soud zvlášť nezabýval, neboť k němu jsou primárně povolány soudy ve správním soudnictví.
Ústavní stížnost ve svém celku rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud zohlednil, že podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost směřující proti rozhodnutí, jímž přezkumný soud rozhodl znovu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno, přičemž v novém rozhodnutí byl podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem kasačního soudu. Stěžovatelka tak byla oprávněna obrátit se se stížností proti rozsudku krajského soudu přímo na Ústavní soud; přípustnost ústavní stížnosti je nicméně omezena na posouzení merita věci, nikoli na otázku moderace pokuty, o které krajský soud rozhodoval k nově uplatněnému návrhu poprvé až při opakovaném projednání věci po zrušení svého původního rozsudku Nejvyšším správním soudem. Ohledně vypořádání tohoto nově uplatněného návrhu stěžovatelce svědčí právo brojit proti rozsudku krajského soudu kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu a v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je však v rozsahu své přípustnosti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
Krajský soud v Brně i Nejvyšší správní soud dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 [N 24/7 SbNU 153, srov. též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Srozumitelně a logicky konsekventně se soudy vypořádaly s interpretací zákonného pojmu převoz zemřelého na pitvu podle §5 odst. 5 zákona o pohřebnictví ve spojení s kapitolou 8, body 1.2.4, 1.2.5 a 1.2.10 úhradové vyhlášky; dospěly k závěru, že zahrnuje nejen samotný transport, ale i další úkony, které s ním bezprostředně a neoddělitelně souvisí. Vypořádaly se rovněž s okolnostmi, na které stěžovatelka opakovaně poukazuje i v ústavní stížnosti, totiž rozsahem objednávky služeb ze strany pozůstalého a absencí smlouvy se zdravotní pojišťovnou zemřelého. Vycházejíce z analýzy podkladové právní úpravy dovodily obecné soudy, že převoz ostatků na pitvu je nutné považovat za neodkladnou zdravotní péči hrazenou ze zdravotního pojištění zemřelého, a to i bez předchozího uzavření smlouvy mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem pohřebních služeb.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je povolán nahlížet na přezkoumávané akty obecných soudů výhradně prizmatem ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti. Jeho úkolem není, ba naopak takový postup by byl nepřípustný a příčící se jeho poslání, pokud by Ústavní soud opakovaně prováděl interpretaci a aplikaci podústavního práva na konkrétní případ a fakticky tak nahrazoval činnost obecných soudů. Právě o takový přístup ovšem usiluje stěžovatelka, která poté, co neuspěla u správních soudů, žádá, aby Ústavní soud zaujal a uložil jim provedení takového výkladu zákona, který by pro ni byl příznivější a ve svém důsledku ji zprostil odpovědnosti za správní delikt a povinnosti platit pokutu.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve výše vymezené části, týkající se přezkumu nově uplatněného návrhu na moderaci pokuty, byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu týmž výrokem odmítnuta pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu