ECLI:CZ:US:2016:4.US.3075.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3075/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jiřího Seidla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 58 Co 206/2015-22, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Soudní exekutor JUDr. Milan Makarius, Exekutorský úřad Praha-západ, usnesením ze dne 14. 4. 2015, č. j. 156 EX 967/15-6, zastavil řízení v exekuční věci stěžovatele jako oprávněného a současně rozhodl o povinnosti Ministerstva spravedlnosti jako povinného zaplatit náklady exekuce - soudnímu exekutorovi ve výši 847 Kč a stěžovateli ve výši 2480,50 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2015, č. j. 58 Co 206/2015-22, usnesení exekutora změnil tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává a že náklady exekuce je soudnímu exekutorovi povinen zaplatit stěžovatel. Odvolací soud shledal důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. vzhledem k tomu, že stěžovatel podal exekuční návrh a účelově vyvolal řízení pouhý den po uplynutí třídenní lhůty k plnění, navíc při vědomí, že povinným je stát, který v tak krátkém čase nemohl fakticky provést platbu, dokonce ani opatřit písemné vyhotovení rozhodnutí s doložkou právní moci.
Proti usnesení městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 15. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že byl penalizován za výkon svých práv. Obecný soud vycházel v rozporu se zákonem z výsadního postavení státu, řádně neobjasnil důvody pro uložení povinnosti platit náklady exekuce stěžovateli a nepoučil jej o záměru aplikovat §150 o. s. ř.; vztah předsedkyně senátu rozhodujícího o věci k zástupci stěžovatele navíc vykazuje atributy podjatosti.
Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Věci tohoto druhu zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se jednalo o mimořádně závažné pochybení s významnými dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3519/13).
Takové okolnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal, neboť předmětem moderačního práva podle §150 o. s. ř. byla bagatelní částka vyčíslená prvostupňovým usnesením soudního exekutora na 2480,50 Kč a přiznaná v rámci procesního rozhodnutí o zastavení řízení. Konkrétní výši nákladů řízení stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje, stejně jako vlastní odůvodnění nákladového výroku, ba naopak sám poukazuje na to, že se exekuční titul stal vykonatelným dne 7. 4. 2015 a on již následujícího dne 8. 4. 2015 podal exekuční návrh; po dalších pěti dnech - dne 13. 4. 2015 - byla pohledávka zaplacena, následně vzat návrh zpět a exekuční řízení bylo zastaveno.
Ústavní soud se v této souvislosti neztotožnil s náhledem stěžovatele, že by obecný soud vycházel z výsadního postavení státu oproti jiným subjektům. Obecný soud toliko poukázal na specifika hrazení pohledávek státem v kontextu okolnosti, že stěžovatel podal exekuční návrh pouhý den po uplynutí třídenní lhůty k plnění a při vědomí, že si povinný v tak krátkém čase nebyl reálně schopen ani opatřit předmětné soudní rozhodnutí s doložkou právní moci; takový postup obecný soud označil za zneužití práva s cílem účelově dosáhnout nároku na náhradu nákladů řízení. Konsekventně k tomu pak uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, přičemž i v tomto ohledu se jednalo o zjevně bagatelní částku ve výši 847 Kč.
Vzhledem k uvedeným okolnostem konkrétní věci dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv, byť odvolací soud měl poučit stěžovatele, resp. vytvořit mu procesní prostor k případnému vyjádření ke zvažovanému uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., jak ukládá konstantní judikatura Ústavního soudu [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1593/15, ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 3550/13, nebo ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)].
Ústavní soud se blíže nezabýval tvrzeními stěžovatele, jimiž vyjadřuje pochybnosti o nepodjatosti předsedkyně senátu odvolacího soudu, který o věci rozhodoval. Tyto okolnosti je třeba primárně uplatnit ve vlastním řízení; pokud by se jimi Ústavní soud obsahově zabýval, nepřípustně by zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, kterou by v tomto ohledu fakticky nahrazoval.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Týmž výrokem rozhodl Ústavní soud totožně o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení; ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je vyhovění tomuto akcesorickému návrhu, který sdílí osud ústavní stížnosti, vyloučeno již vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu