ECLI:CZ:US:2016:4.US.3076.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3076/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Tuan Ngo Quanga, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, c. j. 25 Cdo 3790/2015-614, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 9. 1. 2015, č. j. 16 C 9/2008-555, zastavil s ohledem na uzavření mimosoudní dohody a zpětvzetí žaloby řízení o zaplacení 848 450,69 Kč s příslušenstvím proti stěžovateli (žalovanému), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl i o náhradě nákladů řízení státu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2015, č. j. 19 Co 45/2015-580, usnesení obvodního soudu potvrdil; změnil je toliko ve výroku o náhradě nákladů státu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2015, č. j. 25 Cdo 3790/2015-614, odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 15. 10. 2015, v níž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že byl zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení, přestože podle mimosoudní dohody měl každý z účastníků řízení nést vlastní náklady; navíc náhrada měla být přiznána odměna toliko ve výši jedné poloviny. Je dále přesvědčen o tom, že v první instanci měl o věci rozhodovat krajský soud.
Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), zastoupen advokátem. Rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Věci tohoto druhu zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se jednalo o mimořádně závažné pochybení s významnými dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3519/13).
Takové okolnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal a stěžovatel je ani netvrdil, nýbrž setrval v obecné rovině nesouhlasu se způsobem, jakým Nejvyšší soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nákladový výrok byl odůvodněn ústavně konformním způsobem, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat konkrétní způsob, jakým Nejvyšší soud na věc aplikoval podústavní právo – zda bylo namístě přiznat odměnu v plné výši podle §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, či toliko ve výši jedné poloviny podle odst. 2 téhož ustanovení. Stejně tak není povolán přezkoumávat nákladový výrok na pozadí obsahu mimosoudní dohody mezi stěžovatelem a žalobkyní, na jejímž základě došlo ke zpětvzetí žaloby; stěžovatel se nicméně i tak bránil proti usnesení o zastavení řízení odvoláním a i dovoláním.
Námitkou věcné nepříslušnosti se nemohl Ústavní soud zabývat již proto, že je stěžovatelem setrvale uplatňována vzdor tomu, že o ní bylo k jeho opravnému prostředku pravomocně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, č. j. Ncp 4042/2013-528, přičemž Ústavní soud usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3663/14, odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního soudu.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Týmž výrokem rozhodl totožně i o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení; podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je vyhovění tomuto akcesorickému návrhu, který sdílí osud ústavní stížnosti, vyloučeno již proto, že stěžovatel neměl ve věci úspěch.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu