ECLI:CZ:US:2016:4.US.3097.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3097/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci ústavní stížnosti společnosti MAFRA, a. s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 3 Co 149/2011-361, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání označené jako ústavní stížnost, jímž se navrhovatelka domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2011, č. j. 32 C 53/2010-109, byla zamítnuta žaloba, aby se žalovaní (i navrhovatelka) omluvili žalobcům. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č. j. 3 Co 149/2011-171, tento rozsudek z části zrušil a navrhovatelce uložil povinnost omluvit se žalobcům; rozsudek nabyl právní moci a navrhovatelka se omluvila. Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 30 Cdo 3121/2012-198, zrušil výroky rozsudku Vrchního soudu v Praze týkající se navrhovatelky a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Poté Vrchní soud v Praze vydal napadený rozsudek, jímž potvrdil původní rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Navrhovatelka se tedy domáhá zrušení rozhodnutí, jímž byla žaloba proti ní zamítnuta, avšak za situace, kdy se v důsledku předchozího rozhodnutí již omluvila. Jak ve svém návrhu uvedla, z důvodu procesní opatrnosti podala společně s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu. Jak Ústavní soud zjistil, bylo dovolání Nejvyššímu soudu předloženo teprve dne 28. ledna 2016 a věc je vedena pod sp. zn. 30 Cdo 400/2016.
Podle §75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje, podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice - viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odstavec 1 ve spojení s §72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
V současné době běží řízení u Nejvyššího soudu, a proto Ústavní soud posoudil podání navrhovatelky s ohledem na výše uvedené jako návrh nepřípustný.
Podle ustanovení §43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj