ECLI:CZ:US:2016:4.US.3183.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3183/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Kien Pham Trunga, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 758/2016-507, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti výroku I a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015 č. j. 19 Co 314, 315/2015-469. Výrokem I Městský soud v Praze podle §219 o. s. ř. potvrdil opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 4. 2015 č. j. 25 C 71/2008-410. Ve výroku IV nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost zaplatit stěžovateli 47 492,50 Kč.
Ústavní stížnost stěžovatele je založena na tvrzení, že mu na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně měla být přiznána podstatně vyšší částka - cca 200 000 Kč, která převyšuje zákonem stanovenou hranici pro přípustnost dovolání. Napadené usnesení je podle stěžovatele projevem denegatio iustitiae při vyřizování dovolání, neboť Nejvyšší soud zcela zjevně opodstatněné dovolání v otázce nákladů řízení odmítá, ačkoli byl "upozorněn na názor Ústavního soudu ČR uvedený v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3491/14". Stěžovatel dále nesouhlasí s vydáním opravného usnesení a uvádí, že vyhlášené rozhodnutí nelze měnit "kabinetním" způsobem přes opravné usnesení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14, IV. ÚS 3380/14 a další) konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou ostatních soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu by mohlo dojít za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu soudy byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by závěry civilního soudu nebyly odůvodněny vůbec či nedostatečně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09). K takovému excesu však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud současně musí připomenout, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil zcela logicky a v souladu s ustanovením §243c odst. 1, resp. podle §238 odst. 1 o. s. ř. v části směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, neboť se jednalo o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Pokud jde o odkaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3491/14, Ústavní soud konstatuje, že postup dovolacího soudu v nyní posuzované věci není se závěry uvedenými v tomto usnesení nijak v rozporu. Ústavní soud zde mj. konstatoval, že v případě dovolání, které bude Nejvyšším soudem odmítnuto jako (objektivně) nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 o. s. ř., nebude posléze podaná ústavní stížnost, směřující proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, považována za pozdě podanou. Tímto způsobem Ústavní soud postupoval i v nyní posuzované věci.
Dovolací soud podrobně odůvodnil i svůj závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu výroku I napadeného rozsudku, tedy ve vztahu k opravnému usnesení. Nutno uvést, že stěžovatel proti odůvodnění dovolacího soudu v tomto směru v ústavní stížnosti ani nic nenamítá, pouze polemizuje s tím, že bylo vydáno opravné usnesení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu