ECLI:CZ:US:2016:4.US.3293.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3293/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti MVDr. Michaela Mazocha, zastoupeného JUDr. Leošem Vyhnánkem, advokátem se sídlem Olomouc, Helsinská 956/11A, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016 č. j. 18 Co 120/2016-313 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 8. 2015 č. j. 8 D 666/2014-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu nebylo přiznáno znalečné v požadované výši.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel vyúčtoval odměnu za vyhotovení znaleckého posudku vypracovaného k posouzení zdravotního stavu tří psů celkem ve výši 10 875 Kč. Usnesením okresního soudu byla stěžovateli přiznána za vyhotovení znaleckého posudku odměna ve výši 6 975 Kč a náhrada nákladů ve výši 2 382 Kč, tedy celkem znalečné 9 357 Kč, neboť soud v některých položkách shledal odměnu nepřiměřenou. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel namítá, že jeho odvolání bylo soudem druhého stupně projednáno bez jeho účasti a byla mu tak odňata možnost se k věci vyjádřit. Odvolací soud podle stěžovatele své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a v podstatě pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí provedl podrobný výpočet přiznané odměny a konkrétně uvedl, u kterých položek a v jakém rozsahu odměnu snížil ve vazbě na předložený posudek. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že odvolací soud se námitkami stěžovatele dostatečně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že nalézací soud správně vycházel ze stanoveného znaleckého úkolu a obtížnosti při jeho provedení. Dále uvedl, že odměnu přiznanou stěžovateli považuje za odpovídající rozsahu a požadované odbornosti při vypracování posudku a prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Ústavní soud zdůrazňuje, jak bylo předesláno, že výklad podústavního práva přísluší v dané věci civilním soudům a Ústavní soud nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu tedy není, aby jako další odvolací instance přepočítával odměnu přiznanou znalci civilními soudy za vypracování znaleckého posudku.
Ústavní soud rovněž připomíná svou judikaturu vážící se k případům, kdy jde o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv stěžovatele (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09). O takový případ se však v této věci nejedná.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele se závěry soudů ohledně přiznané odměny, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Neústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být založena ani pouhou okolností, že odvolací soud mj. odkázal na podrobné odůvodnění nalézacího soudu, které shledal jako věcně správné, či skutečnost, že při rozhodování o výši znalečného postupoval podle §214 odst. 2 o. s. ř. a ve věci nenařídil veřejné jednání.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu