ECLI:CZ:US:2016:4.US.3346.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3346/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jarmila Slámy, právně zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem Wilsonova 368, 539 01 Hlinsko, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2016 sp. zn. 44 To 294/2016, a proti usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, odbor hospodářské kriminality SKPV v Pardubicích ze dne 13. června 2016 č. j. KRPE-49822-5/TČ-2016-170080, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV, v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. října 2016 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše napadená rozhodnutí vydaná v souvislosti se zajištěním prostředků na bankovním účtu stěžovatele jako náhradní hodnoty za výnosy z trestné činnosti podle §79f odst. 1 ve spojení s §79a trestního řádu v trestní věci proti obviněným Jarmilu Slámovi a Martinu Slámovi pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a dále aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo zakotvené v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a odst. 4, čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
II.
Z podkladů dodaných stěžovatelem vyplývá, že usnesením policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality Pardubice, ze dne 13. června 2016 č. j. KRPE-49822-5/TČ-2016-170080, bylo rozhodnuto podle §79f odst. 1 k §79a trestního řádu o zajištění peněžních prostředků jako náhradní hodnoty na bankovním účtu stěžovatele až do výše 19.624.081,- Kč.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost a odůvodnil ji tím, že napadené usnesení považuje za vnitřně rozporné, nesprávné a nedůvodné. Zajištění náhradní hodnoty považuje stěžovatel za institut předběžný a mimořádně závažně zasahující do práv osob, a to bez rozhodnutí nezávislého soudu o tom, zda je dán samotný základ případného nároku. Poukazuje v souvislosti s tímto na zásadu ultima ratio a presumpce neviny.
Městský soud v Praze v neveřejném zasedání rozhodl usnesením ze dne 4. srpna 2016 tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele zamítl.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje dosavadní průběh řízení, rozvádí skutečnosti, které uvedl již v samotné stížnosti proti usnesení o zajištění peněžních prostředků jako náhradní hodnoty.
Stěžovatel dále namítá, že nebylo dostatečně prokázáno ani osvědčeno podezření, že v případě zajištěných prostředků jde o výnos z trestné činnosti; má za to, že částka musí být přesně vyčíslena, nikoliv jen odhadnuta správcem daně. Namítá dále nedodržení principu proporcionality zásahu státní moci do ústavně zaručených práv jedince a neúměrné zvýhodnění státu jako věřitele.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zcela jasně vymezil princip sebeomezení vyplývající ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných státních orgánů, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ze zásady subsidiarity přezkumu Ústavního soudu plyne, že jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posuzovat oprávněnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení.
V souladu se svou dřívější judikaturou je Ústavní soud toho názoru, že dotčený majetek stěžovatele představuje majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle článku 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva
na pokojné užívání majetku. Jde však o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit
o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze
o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění věcí jako náhradní hodnoty je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva. Cílem sledovaným právní úpravou je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 a ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 385/05, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy zhodnotit, zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Při posuzování přiměřenosti zásahu je nepochybně nutné zkoumat rovněž jeho časovou dimenzi; zajištění majetku tedy nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02).
Zajišťovací opatření lze nařídit, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Ve smyslu §79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištěného majetku za podmínek podle §79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu [srovnej usnesení ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04 a ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07.
Zásah do práva na pokojné užívání majetku je ospravedlněn, je-li ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". Podmínka existence veřejného zájmu a zákonného podkladu pro zásah v posuzovaném případě byla naplněna.
V.
K námitce stěžovatele vytýkající orgánům činným v trestním řízení nedostatečně zjištěnou výši škody Ústavní soud připomíná, že pro zajištění věcí, jakož i jejich náhradních hodnot, postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr o podmínkách zajištění nemusí být hodnověrný nade všechnu pochybnost, a není ani konečný; jinými slovy, může být dalším šetřením vyvrácen (viz např. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07). To samé můžeme konstatovat i v případě principu proporcionality v tomto konkrétním případě. Musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli, což se v této chvíli v posuzovaném případě stalo.
Ústavní soud má za to, že způsob, jakým se stížnostní soud vypořádal s námitkami stěžovatele, lze považovat za dostatečný, vyhovující požadavku transparentnosti a přesvědčivosti rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu